Vaše reklama

Zkamenělé moře v pruhované zemi - Wermilion Cliffs v USA

04.04.2012 - 00:01   |   Redakce: Kateřina a Miloš Motani
Pískovec umí vyčarovat nejfantastičtější kamenné útvary, jaké si člověk umí jen představit. V Koloradské plošině, okolo řeky Paria River, si dala příroda na tvarech obzvlášť záležet. Vítr, voda a mráz vymodelovaly časem z usazených pískovcových vrstev jedinečnou krajinu plnou ladných kup a kupek, homolí a náspů připomínajících zkamenělé písečné duny a mořské vlny. Vrstvy žlutě až červeně zbarveného pískovce tady navíc vytvářejí velmi zajímavé barevné pásy. Jsou tak nádherné, že se člověku až nechce věřit v jejich existenci.  
Oblast jsme hledali několik let. Tenkrát, když jsme ji konečně objevili, se o ní ještě moc nepsalo a otištěno bylo jen pár fotografií. Ale teď jsme na místě a doufáme, že brzo budeme obdivovat její krásy na vlastní kůži. 
Z velké dřevěné cedule na kraji silnice se dozvídáme, že dostat se do této oblasti není zrovna jednoduché. Je na to potřeba zvláštní povolení, takzvaný permit. Stojí pět dolarů na osobu. A těch permitů se vydává na den pouze dvacet. Deset do severní části a deset na jih Vermilion Cliffs. Přenocovat se tady nesmí – tak přísně chráněný je tento přírodní unikát.
O permit se dá zažádat už půl roku předem – na přesný a jeden jediný den. Jelikož neplánujeme naše cesty přesně na hodinu, ale jedeme, „jak nás zrovna napadne“, nezbývá nám, než se pokusit o štěstí a zeptat se na rangerské stanici nedaleko města Page, jestli nějaká povolení náhodou nezbyla. Je zrovna duben, čtvrtek –možná to vyjde.
Schválně jsme si dnes přivstali. Když vstupujeme na stanici, nikdo tu ještě není. Mladá usměvavá rangerka nám podává papír na vyplnění. Nestačí být totiž na stanici pouze první. Šanci na povolení mají všichni, kteří přijdou do jedenácté hodiny. Když se sejde najednou víc žadatelů, pak se musí losovat z klobouku – o permit na příští den. Moc dlouho se nerozmýšlíme. Vytahujeme pero a pilně vyplňujeme naše data. S postupem času lidí na stanici stále příbývá. Hrne se to sem jak vosy, napadá nás. Nervózně přešlapujeme na místě, očima těkáme po hodinách.
Ještě barevnější, ještě podivnější, ještě odlehlejší a ještě divočejší, než si dokážete představit – takový je páskovaný pískovec.
V jedenáct hodin je na stanici plno. Pro dnešek se žádosti uzavírají. Ani se nám nechce všechny dychtivé pohledy počítat. Rangerka s tajemným úsměvem vyplněné žádosti posbírá. Pečlivě je skládá do malých obdélníčků a pak vkládá do svého od správy parku vyfasovaného šedohnědého plstěného klobouku. Místnost ani nedutá, je tu ticho jak na hřbitově. Pak nechává rangerka jednoho z návštěvníků vytahovat čtyři jména. Nejdřív jedno, pak druhé. Cítím bušit své srdce až v krku. Jestli to teď nevyjde, tak kdy? Kdy sem zase pojedeme? A pak po několika minutách napětí konečné rozhodnutí. Naše jména jsou mezi těmi šťastlivci, kteří se na druhý den vypraví do „země páskovaného pískovce“!
I dnes, s odstupem času, se nám nechce věřit, že se nám do severní oblasti Coyote Butte, kde se nachází jedinečná „Wave“, podařilo takhle získat povolení už dvakrát. Po losování se místnost pomalu vyprazdňuje. Zklamané tváře se pomalu vytrácejí a na stanici zůstávají jenom čtyři „vyvolení“. Je nám těch odcházejících tak trochu líto. Ale nakonec kolem dokola je tolik dalších zajímavých míst, že nemusí spěchat nikam dál. Mohou se o štěstí pokusit na druhý, na třetí den, jak bude mít kdo trpělivost.
Na řadu přichází obvyklé papírování. Pak rangerka odkudsi vytáhne tlusté, poněkud omšelé album. Na několika silně vybledlých fotografiích pak vysvětluje, kudy se má správně jít. Rozdá nám špatně vytisknutý plánek tamní oblasti s ručně zakreslenými tečkami naznačujícími trasu. Jinak nic, žádné další bližší písemné údaje. Všechno, co teď říká, si musíme prostě zapamatovat. Napadá nás, jestli se nám za těchto podmínek podaří „Vlnu“ vůbec najít – ale aspoň to bude dobrodružné hledání.
Na druhý den vstáváme za svítání (podruhé vyrážíme na cestu ještě za tmy). Ze začátku se orientujeme podle v písku vyšlapaných stop. Vedou řečištěm, po staré trávou zarostlé terénní cestě až ke skalnímu hřebenu. Tady stopy končí. Škrabeme se po pískovci do jednoho sedla. Nahoře na nás čeká úchvátný pohled na skalní labyrint plný nespočetných kupek. Ale vyznejte se v tom! Po pravé straně vidíme na obzoru hnízdo skalnatých týpí. Vydáváme se dál podél skalnatého hřebenu, přes další vyschlé řečiště až na protější masiv, který se asi nejvíc podobá poslední fotografii z omšelého alba.
Slunce stoupá velice rychle nad obzor. Sundáváme ze sebe jednu vrstvu oblečení po druhé. Škrabeme se nahoru dolů, dolů nahoru a pak zase nahoru. Za nějakou dobu dostávají pískovcové vrstvy najednou jemnější tvar. Tlustá střídá tenkou, světlá tmavou, tvrdá měkčí. Všechny proloženy výrazně světlejšími proužky. Různá tvrdost pískovce dodává skalní stěně na plasticitě. No, a pak najednou další sedlo, jak vymodelované. Zpomalujeme svůj krok. Sedlo se po levé straně otevírá a my stojíme na dně neskutečně krásné zkamenělé vlny „The Wave“. 
Zkamenělé moře
Kocháme se jejími tvary – trvá nám to dlouho. Procházíme dalším užším sedlem. Jeho stěny svítí odraženým světlem jako pruhovaný červený lampión. O pár metrů dál je skála krásně popraskaná jak podlaha s dlaždicemi. Místy se kupí vrásčité kupky připomínající mozkové závity – „Brainrocks“ . Nacházíme dokonce i velký „Hamburger“. Kousek od „Vlny“ se na kraji kaňonu vine do nepopsatelně krásných vrstev „Second Wave“. Nejkrásnější je na sklonku dne, kdy se žlutě zbarvený pískovec zbarví do zlatova. Není divu, že se po těchto objevech vydáváme dál a dál.  
Obcházíme skalní masiv z druhé strany. Zamíříme ke skupince „The Teepees“. Šplháme se po příkré skalní stěně až nahoru na rozlehlou skalní plošinu „Sand Grove“. Nakonec nás nohy zavedou až ke skryté skalní sluji. Někde jsou vrstvy pískovce poskládány tak podivně, bez souvislosti, že až nechápeme, jak k takovému vrstvení vůbec mohlo dojít.
Celá oblast divočiny zvané Paria River Wilderness leží na hranici Utahu a Arizony. Oblast Vermilion Cliffs je svými tvary neskutečně pestrá. Škála barev se pohybuje od bílé, žluté přes rezavou, červenou, nachovou až fialovou. Různobarevný pískovec vytváří skalní masivy, hřebeny, sedla, kaňony, kužele a kupky.
Oblast Coyote Butte připomíná zkamenělé písečné duny. Ve skutečnosti se ale písek po velice dlouhou dobu usazoval na mořském dně. Vrásněním se oblast formovala a zvedala. Povětrnostní eroze pak vymodelovala krajinu opravdu jedinečnou a neopakovatelnou. Hledat a najít i jiné zajímavé útvary patří vedle Wave k těm vůbec nejkrásnějším zážitkům, které mohou člověka na cestě po severoamerickém kontinentě potkat.
Na jihu divočina
Oblast zkamenělých dun se dělí zhruba na dvě části – severní a jižní. Zatímco na severu se vedle Vlny nachází většinou další ladné tvary, jižní odlehlejší část je hodně rozeklaná a navíc divoká. Jinak než terénním autem se sem člověk ani nedostane. Ale i s ním se dá celkem rychle zapadnout v hlubokém písku, prorazit pneumatiku o vyčnívající ostré kameny nebo zabloudit v nepřehledném terénu.
Po nějaké době jsme zase na rangerské stanici a pokoušíme se opět o štěstí. Chceme získat povolení do jižního Vermilion Cliffs. Zjišťujeme, že jsme se strachovat vůbec nemuseli, protože o jih zas tak moc lidí neusiluje. Že by tady nic zajímavého nebylo? – napadá nás. Necháváme se překvapit a míříme autem s náhonem na všechna čtyři kola do neznáma. Dá nám to pěkně zabrat. Pneumatiky podkluzují v hlubokém písku. Chvíli jedeme ve vyjetých kolejnicích jako po sněhu. Skalní kužele jižního Vermilion Cliffs se k nám pozvolna přibližují. Pak ale konec, dál se už auto neškrabe – hodně sypký a hluboký písek, cesta moc do kopce. Nezbývá než se pokusit auto vyhrabat, zařadit zpátečku na plný plyn, někde šikovně zaparkovat a vydat se dál pěšky.
Před námi se otevírá takové malé dobrodružství. Stejně jako na severu nejsou ani tady žádné značené stezky. Nejsou tu však ale ani žádná místa, za kterými se člověk žene. Jsou tady jen pískovcové útvary, které si musí každý objevit a pojmenovat sám. Šlapeme sechlou trávou, sem tam nějaký keř. Pak přichází pískovcové skály – nejdřív jednotlivé kupky, pak celé masivy. Nesmírně nás to šlapání cestou necestou baví. Užíváme si volnosti a divokosti pouštní skalnaté krajiny plnými doušky.
Dokonce poznáváme na vlastní kůži, jak rychle se mohou přihnat bouřkouvé mraky. Netrvá dlouho a prší. Skutečná průtrž mračen – z nebe, které ještě před chvílí bylo sytě modré. Pozorujeme, jak stéká voda ze skalních stěn, plní bleskurychle koryta a zpěněná míří dolů do údolí. Stačilo málo a měli jsme tu potopu jedna radost.
Vyčasuje se až na druhý den. A my mezi sluncem, mraky, deštěm a bouřkou hledáme všechny možné tvary. Před námi se tyčí pěkná hnízda skalnatých kuželů korunovaná bělavými mraky. Kužely vystřídají jednotlivé kupky, rokliny, skalní plošiny i prudké svahy. Na západní straně skalního masivu nacházíme dlouhou souvislou pruhovanou vrstvu. Na jiném místě objevujeme dokonce i další „Wave“. S tím rozdílem, že o této skoro nikdo neví. Její vrstvičky jsou velmi jemné a křehké. Raději pískovcovou vlnou ani neprocházíme, aby se neponičila. Jinde vyčnívá nad rozeklaným terénem světle žlutá skála zdobená suchým stromem, jinde kupka ve tvaru „Zvonice“. Podivné kamenné koule zdobí okraj další plošiny. Výhled na nekonečnou, divokou a tichou pustinu je odtud skutečně velkolepý. Jižní oblast Vermilion Cliffs je sotva prošlapaná a jen velmi málo nafocená. O to je pro nás tato oblast cennější, protože nám dává absolutní volnost pohybovat se, kam člověka napadne. Tohle se o většině národních parků říct nedá. Tady na jihu se dá ještě zažít opravdové dobrodružství plné objevů – malých i velkých.
Když zapadne slunce, vydáváme se zpátky k autu, u kterého musíme strávit noc. Terén je nerovný a nepřehledný, zarostlý nízkými keříky. Orientujeme se hlavně podle obrysů krajiny a doufáme, že při tom našem návratu nešlápneme na chřestýše. Obavy jsou na místě. Naštěstí se s tímto hadem setkáváme za světla, respektive nechceme ani vědět, kolem kolika jsme už prošli.
Ještě než ulehneme do měkoučkého spacáku, přemýšlíme o podivné krajině páskovaných dun. Už teď víme, že se sem budeme vracet. V této chvíli, pod mléčnou dráhou, ještě netušíme, že se v okolí nachází podivná žlutá skála – takový skalní monolit. Na několika místech je zdobená duhově zbarvenými pruhy – jako namalovanými od umělce. A že dokonce existuje ještě další oblast pruhovaných dun – ještě barevnější, ještě podivnější, ještě odlehlejší a ještě divočejší. O této krajině si necháváme zatím ještě zdát.  
Praktické informace:
V současné době se stává oblast okolo „Wave“ známější. Zájemců o permit neustále přibývá, takže došlo k jistým změnám v organizaci. Vylosovaní dostanou nyní podrobný popis cesty, topografickou mapu a GPS data. Stanice Paria Contact Station je otevřená od poloviny března do poloviny listopadu. Mimo sezónu vydává povolení ke vstupu BLV Field Office ve městečku Kanab (Utah).
Permit lze získat také on-line, kde se také losuje o deset vstupů – o výsledcích rozhoduje počítač.
Za účast na internetovém losování se platí pět dolarů. Peníze se nevylosovaným ovšem nevrací.
Od června do září počítejte s velkým horkem. Varujeme před ilegálním vstupem do oblasti. Hrozí vysoká pokuta a zápis do knihy nežádoucích návštěvníků – žádná dobrá vyhlídka na další možný permit.
Severní oblast Coyote Butte: Vydává se dvacet permitů za den. Denně se vylosuje deset takzvaných „Wak-in Permits“. Stojí pět dolarů na osobu. Permit platí na jeden jediný den, přenocování je zakázáno.
Jižní Coyote Butte: Platí podobné podmínky. Permit pro celkem dvacet lidí na den. Stalo se nám, že nás do této oblasti pustili na několik dní – o tuto oblast není takový enormní zájem jako o oblast severní. Dostat se sem lze pouze autem s náhonem na všechna čtyři kola – pro hluboký písek, vyčnívající ostré kameny. Přenocovat lze jen mimo chráněnou oblast.

Čtěte také: Amerika-Aljaška pro drsňáky i pohodáře

Přidej odkaz na Bookmarky.cz
Zpět   |   Nahoru

reklama

reklama

Ohodnoť článek jako ve škole


1-nejlepší, 5-nejhorší.

1 2 3 4 5
Celkové hodnocení:   2.88

Anketní otázka