Právně se prohlášení o účasti na vlastní nebezpečí a dodržování pokynů průvodce či vůdce jeví neúčinné, resp. je k ničemu, nehledě na to, že zbavit se zodpovědnosti předem (a priori), je přinejmenším podezřelé a lze pochybovat o solidnosti zajišťovatele akce.

Jestliže se klient přihlásí na zájezd pořádaný cestovní kanceláří nebo si najme horského vůdce, logicky se nejedná o individuální turistiku na vlastní riziko, i kdyby to bylo uvedeno ve smlouvě či jejích přílohách, a i kdyby to klient nastokrát podepsal. V případě komplikací to u soudu neobstojí a právo je na straně klienta. Dost možná tuto formulaci ještě dnes najdete u některých poskytovatelů služeb v tomto oboru, rozhodně to ale není v pořádku. V pořádku by to bylo jenom v případě, že se klient sám během akce rozhodne skupinu opustit a vydat se mimo program a trasu. Pak by měl podepsat průvodci nebo vůdci, že toto basolvuje na vlastní nebezpečí. Pokud se samosebou nejedná o případ, kdy průvodce nebo vůdce zcela selže a klient se o sebe musí postarat sám. To pak záchrana života má přednost.

Zatímco průvodce bez licence  si může „naložit“ tolik klientů, kolik zvládne nebo kolik unese jeho „morál“, horský vůdce musí dodržovat určitá pravidla, kde jsou doporučené počty osob na tu kterou túru. Povede-li klienta například na Mont Blanc, jeden je ideální, dva lidi na laně ještě udrží, ale víc už znamená velký risk jak v případě klientových potíží (s jedním si spíš poradí např. vzít batoh), tak třeba v postupu větší skupiny po úzkém hřebenu. Na ledovec se bere nejvíc šest osob, ale často potkávám skupiny třeba s deseti lidmi na jednom laně. Takovou skupinu s největší pravděpodobností nevede horský vůdce (i když jsou špatné výjimky, obvykle však na bedrech aspirantů, čekatelů na licenci). Doporučený počet osob pro vůdce stanovuje domácí vůdcovská organizace, ale zákonem je toto upravené jen výjimečně, v minimu oblastí.

Za bezpečnost klienta odpovídá jednoznačně ten, s kým uzavírá klient smlouvu, ať už písemně či ústně. V případě horského vůdce je to on sám, v případě hromadného zájezdu je to cestovní kancelář. Ta pak případné škody může vymáhat na průvodci (svém zaměstnanci nebo smluvním partnerovi). To však neznamená, že v případě zavinění úrazu či smrti klienta z nedbalosti je průvodce z obliga. To už je záležitost pro právníka. Pokud se tak stane např. v zahraničí, spadá pod zákony dané země. Cestovní kancelář je povinna ze zákona personálně obsadit zájezdy s horskou a tělovýchovně sportovní náplní pouze osobami s odpovídající kvalifikací - odborností. Za porušení zákona o ochraně spotřebitele, tj. včetně poskytnutí služeb ve sjednaném rozsahu a jakosti, se vystavuje poskytovatel služby sankci až do výše jednoho milionu korun, při opakovaném zjištění do jednoho roku až dvojnásobku. Předpokladem ovšem je, že se kontrolní orgán tj. Česká obchodní inspekce o problému dozví.

Klient ovšem musí být soudný. Jestliže nedoběhne ani na tramvaj, nemůže si myslet, že ho horský vůdce „vytáhne“ na kopec, kde se předpokládá několikahodinové stoupání.