Vaše reklama

YUKON QUEST - NEJTVRDŠÍ ZÁVOD PSÍCH SPŘEŽENÍ NA SVĚTĚ

02.02.2010 - 23:40   |   Redakce: Dana Jakoubková, foto autorka a Yukon Quest Org.

MRAZIVÝM SEVEREM 1023 MÍLE

 
 
 
 
 
 
Čím je pro horolezce nejtěžší osmitisícovka, tím je pro mushera Yukon Quest - 1023 míle mrazivým severem, 1646 kilometrů mezi Kanadou a Aljaškou, 10-14 dní cesty skrz nejodlehlejší z divokých míst Severní Ameriky. Člověk, pes a drsná příroda. Tři aktéři závodu, který se neodvolává ani za těch nejhorších povětrnostních podmínek. Právě dnes 3. února startuje ročník 2010.
Už si nevzpomínám, kdy a proč jsem nabyla přesvědčení, že "bush" je záležitost týkající se několika rovnoběžek jižně od rovníku. Nejsilnější asociaci, kterou ve mě vyvolávalo, bylo teplo. Ignorovala jsem i výklad slovníku, který jej překládá jako hustý křovinatý porost bez jakéhokoliv územního vymezení. Svůj omyl jsem si uvědomila, když jsem "buš" objevila i v odlišné části zeměkoule, nad šedesátým stupněm severní šířky, v zemi dlouhé a kruté zimy. A co víc, že ze stejného slovního základu pochází i slovo značící v angličtině "utahaný", které podle mého soudu dobře vystihuje podnik, v jehož stopách jsem se vydala – Yukon Quest, prý nejtvrdší závod psích spřežení na světě.
 
Zima se tu nepočítá na stupně – jednoduše se označí přídomkem "potenciálně nebezpečná".
 
Jistě si umíte představit, co znamená být "utahaný jako pes". Ve spojení s touto akcí byste však museli domnělou námahu několikrát vynásobit, abyste se přiblížili tomu, co Yukon Quest obnáší. Pro mushera znamená tento závod totéž co pro horolezce nejtěžší osmitisícovka. Tisícdvacettři míle mrazivým severem, šestnáctsetčtyřicetšest kilometrů mezi Kanadou a Aljaškou, deset až čtrnáct dní cesty skrz nejodlehlejší z divokých míst Severní Ameriky. Kraj vzezření křehkého porcelánu tady představuje ty nejdrsnější podmínky. Nekonečné sněhové pláně, ledové bariéry na zamrzlých řekách, zrádná otevřená voda, zledovatělé příkré svahy hor, čtyři náročné vrcholy bičované větry rychlostí až 100 km v hodině a různé přírodní překážky. Mráz při němž vám mrzne voda v nose a slzy na tváři, i ten, který při strachu běhá po zádech. A vzduch suchý tak, že každý lok pálí jak oheň. Prostor, kde vaší jedinou společností je "zpěv" křoupajícího sněhového pokryvu, třpyt odletujících krystalků sněhu od nohou psů, skřípění skluznic saní a hlasité oddechování psího zápřahu. Dlouhodobá izolace přinášející v bílé nekonečné pustině nezřídka halucinace a noc trvající v tuto dobu sedmnáct hodin, to vše představuje pro účastníky závodu tu nejtvrdší konkurenci. Člověk, pes a drsná příroda. Tři aktéři závodu, který se neodvolává ani za těch nejhorších povětrnostních podmínek.
Ve stopě historie
Na začátku byla Zlatá horečka. V roce 1897 spustila invazi sto tisíců pionýrů, kteří se vydali hledat bohatství na Klondike. Lidé si museli cestu za zlatým snem, který ležel na řece Yukon daleko na severu Kanady, doslova probojovat. Ti, kdo jim v tom nejvíce pomáhali, byli právě saňoví psi. Zlatokopové, lovci, horníci i pošťáci, ti všichni s vděčností přijali jejich pomoc na severním konci Gold Rush Trail – stezky zlaté horečky. A právě ve stopě této historické cesty se ubírá Yukon Quest, připomínajíce poslání trailu ve vývoji Severu. Je to podnik zastánců tradic, kteří se sjíždějí na závod kvůli zážitku z jízdy a táboření v divočině, aby vzdali hold hodnotám Dalekého severu a připomněli si prastaré pouto mezi lidmi a tažnými psy. Každoročně v únoru od roku 1984 skupina mužů i žen společně se svými psími atlety absolvuje náročnou trasu divočinou. Stejně jako nemocné zlatou horečkou i je pojí mezinárodní duch závodu jak národnostně, tak geograficky a překračujíce politickou hranici.
Z mého deníku
Po 80 kilometrech v osamění jsme dorazili do Forty Mile. Trasa Yukon Questu se tu přehoupne do druhé poloviny. Je to město duchů, pár polorozpadlých srubů roztroušených po břehu na soutoku řeky Yukon a řeky Forty Mile pamatuje zlatou éru severu. Člověk se sem dostane jen pěšky nebo po Yukonu. Je to hodně z ruky. Z komínu jednoho srubu se kouří. "Jmenuju se Sebastian, jsem ze Švýcarska" vítá nás vousatý traper, správce mrtvé osady. "Tak z Česka říkáte, hm… moc lidí sem nepřijde, a když…hm... to už jste letos třetí Češi. Pro turisty je tohle místo moc odlehlé. V létě mi dělají společnost medvědi, těch je tu hodně, v zimě zase losi, ale ti jsou v tu dobu agresivní. Zato v únoru, to je tu skoro přecpáno. Musheři tu se psy táboří než přejedou hranici s Aljaškou. Mají za sebou náročný úsek po Yukonu a musí nabrat síly na cestu přes hory. Víte, že je tohle nejstudenější místo široko daleko? Bývá tu i kolem šedesáti pod nulou." Jsme rádi, že teď je tu jen patnáct a taky jsme docela pyšní na to, že jsme tohle zapomenuté místo vůbec našli. Kdyby snad do rána napadl sníh, asi bychom stěží hledali cestu zpět v hustě porostlém a nepřehledním terénu. Představa osamělého putování ledovou divočinou se zdá "nepředstavitelnou".
Zakopaný pes
Je jenom jeden obdobně velký a vytrvalostní závod psích spřežení – Iditarod na Aljašce, který stejně jako Yukon Quest oslavuje významnou historickou událost. V mnohém se však liší. Kde je zakopaný pes, proč je Quest náročnější? S touto otázkou jsem se obrátila na mediálního manažera organizace Yukon Ouest International – Petera Kampera. Zatímco Iditarod se jede v březnu, kdy už jaro klepe na dveře, Yukon Quest je noční odyseou dlouhé únorové zimy.
 
"Hlavní cenou všem statečným musherům jsou dva týdny poctivého utrpení a získání respektu z hor." Napsal John Balzar, hlavní dopisovatel Los Angeles Times, který prožil dlouhý čas na Severu i na závodě samotném
 
Trasa Questu je vedena výše na severu a proniká hlouběji do vnitrozemí, a ve spojení s roční dobou přináší i větší zimu. Rovněž výškový profil trati je mnohem náročnější, vzdálenosti mezi kontrolními body delší, odloučenost od dalšího světa větší a náklad na saních těžší. Tolik k "fyziologii" závodu. Rozdíl je i v tom, že Yukon Quest není ža tak medializován, postrádá závoj komercionalizace, který učinil Iditarod patrně nejznámějším ve světě. I startu závodu chybí ona ceremoniální faleš, která Iditarodu odebírá jeho autentičnost, když spřežení přestává běžet ve chvíli vypnutí poslední televizní kamery a skutečný závod začíná až následující den.
V divočině
Trasa závodu Yukon Quest prochází ohromným, rozsáhlým prostorem promrzlé divočiny, zahrnujíce tři horské vrcholy na Aljašce – Rosebud, Eagle a American. Na kanadské straně jižně od Dawson City stoupá trasa přes King Solomon´s Dome. Je to vyčerpávající, velmi namáhavá horská dráha, skoro tobogan, kde každou chvíli hrozí nějaký průšvih.
Jednou ze základních podmínek každého závodu je vybudování a údržba trasy. Nikdo nemůže očekávat, že zapřáhne psy, nazuje sněžnice a protančí tak dlouhým úsekem. Cesta se připravuje několik měsíců předem. Vyznačení trasy vyžaduje rozmístění tisíce značek ukazujících cestu a zkontrolování srubů podél trasy pro nouzové použití.
Trasa je obvykle rozdělena na 20 padesátimílových etap mezi deset kontrolních bodů (checkpoints) a psí stanice (dog drops). Zatímco kontrolní stanoviště jsou přímo na trase, sruby a tábořiště musí musher najít, často nejsou z trati vidět. Většina srubů je původních z dob prvních pionýrů severu a slouží jen k nouzovému noclehu nebo zahřátí. Ačkoliv jsou tyto chaty řekněme obecní, nezamčené a většinou prázdné, jsou i takové, kde se někdo zabydlel, většinou nějaký lovec. Závodníci pak musejí respektovat, že jim jednoduše neotevře dveře a měli by být kdykoliv připraveni zabivakovat pod širým nebem. Obecná pravidla vycházejí opět z dávných zvyklostí Severu a musheři mohou využít teplo srubu, jídlo i vodu jen v případě, pokud je toto k dispozici i jakémukoliv jinému pocestnému.
 
Prokličkovat bludištěm ledových ker se spřežením dlouhým asi jako osmnáctikolový tahač vzbuzuje vážné obavy. Jeden prý se prosekával deset dnů dvou a půl kilometrovým úsekem. Pro spřežení to představuje stejně obtížný úsek jako pro horolezce ledopád Khumbu při cestě na Everest. Rozdíl je jen v tom, že místo na dně trhliny můžete skončit nenávratně vtaženi pod led řeky...“
 
Nespornou nevýhodou nováčků závodu je neznalost terénu a jeho záludností na trase závodu. Protože nikdo z organizátorů nechce, aby skončili na severním pólu, snaží se tento handicap předem redukovat seznamem doporučené literatury, map a také jmen veteránů závodu, kteří mají velké zkušenosti a podělí se o ně. Jedním z těchto veteránů je i Frank Turner z Yukon Territories v Kanadě, který stál na startu závodu každý rok, a má najeto celkem více jak 34 000 kilometrů. Jeho radsi každý cení. Nikdo však nemůže brát informace jako dogma, protože trasa se každým rokem mění. Nejlepší strategií nováčků je nezůstávat daleko za ostatními týmy a držet se jejich stopy. Použití GPS je přirozeně zakázáno. V nouzi lze použít přístroje ELT, který přes satelit pošle nouzový signál SOS a nelze ho využít pro jakoukoliv jinou zprávu.
Startovní rozpis, přesný plán trasy a kontrolních bodů obdrží týmy 4–6 hodin před začátkem závodu. S sebou musí mít vše potřebné pro celou dobu závodu, vyjma žrádla pro psy, jehož zásoby mohou rozdělit na jednotlivé kontrolní body, kam jim ho asistenti za úplatu přivezou. Povinností je mít pro každého psa 12 kilo žrádla na den a náhradní botičky. Na jednotlivých kontrolách projde spřežení důslednou prohlídkou a v případě, že něco chybí, teamu není povoleno pokračovat. Na trase je jedna povinná 36 hodinová zastávka v Dawson City, kde lze „dočerpat“ chybějící palivo či doplnit potřebnou výstroj a výzbroj.
Čtyřnozí atleti
Představa jízdy na saních se psím spřežením pohybujícím se zasněženou krajinou je jistě romantická. Jaká je však realita u tak náročného závodu? Jak k tomu ti psi přijdou dřít se kvůli prestiži svého mushera?
Škoda, že pes nemůže promluvit. Asi by nám připomněl kolik krve z jeho předků mu koluje v žilách. Alespoň normálně pohyblivý zdravý pes by myslím řekl, že je to menší utrpení než obejít na vodítku blok domu, nebo čekat celý den za plotem. Jít jen krokem bude pro psa v plné síle vážně asi dost nudné. Severský pes má překonávání velkých vzdáleností vysokou rychlostí geneticky zakódováno a rád toho využívá, i když nemá vůbec naspěch. Jeho touhu běžet je možno označit za přímo nakažlivou.
Když pozorujete jak takový čtyřnohý atlet běží, napínání hřbetu a pružný dopad nohou, získáte představu, jak dalece příroda počítala s tím, že bude rychlonohým běžcem. Politování hodný je jistě více batolící se přetloustlý, astmaticky funící jezevčík. To je příklad lidské hlouposti.
Dát však dohromady závodní tým psů stejně rychlých a vytrvalých, charakterově vyzrálých, odvážných a zapálených pro jízdu a s mnoha dalšími vlastnostmi, je jen těžko dosažitelných ideálem. Pro mushera to znamená léta získávání zkušeností, talentu a velkou osobní investici do vztahu ke psům. Psi se musí stát jeho rodinou a ani na chvíli nesmí zapochybovat o tom, že na světě není nic lepšího než být tažným psem. Ačkoliv čeští musheři mi tvrdili, že pes si na svém pánovi nijak nezakládá, Kanaďané to tak jasně nevidí. Neustálé "vylepšování" spřežení je nekonečný proces a nevyčerpatelný zdroj touhy, frustrace i finančních výdajů. Ze psů dostane jen to, co do nich dá.
Kdo je hrdina
Člověk je důležitou součástí závodu. Jeho výkon je sice finančně odměněn, ale hodnota spočívající v ukončení závodu je někde jinde. Jeden je sice první, ale vítězí všichni, kteří dojedou do konce. Ze všech startujících je to obvykle jenom třetina. Až do patnáctého místa obdrží musher finanční odměnu, v nejlepším případě pár desítek tisíc dolarů. Ovšem vezmeme-li v úvahu, že finanční náklady mushera pro účast na tomto podniku se obvykle dostanou jen těsně pod hodnotu nejvyššího ocenění (pár desítek amerických dolarů), a tím není myšleno zakoupení zářivé supermoderní kombinézy pro mushera, ale přímé náklady na spřežení a nutnou výbavu, pak je jistě nasnadě, že nejde o výdělek. Jde o stejný druh vzrušení jako při sjíždění divoké řeky, lezení po horách, potápění do hlubin, a vůbec o "ten" pocit, jaký zná mnoho z nás. Pro toho posledního, který projede cílem je pak odměnou "červená lucerna". Na severu je takový zvyk – když se člověk dlouho nevrací ze zasněžené divočiny, rozsvítí se v okně svíčka jako maják pro bloudícího poutníka. Červená lucerna tak symbolizuje nalezení domova.
Týmy psů a lidí na trase jedí, spí, cestují a bojují společně. Lidé nezastavují kvůli svým potřebám, ale jejich prioritou jsou psi. Musher je jejich trenér, kuchař, opatrovník a "řidič". Opravdoví hrdinové tohoto závodu jsou ale ti čtyřnozí. Na dlouhých tratích s jezdí bez rozdílu rasy a tak spřežení tvoří tým od týmu různobarevnou chlupatou směsici. Startuje v průměru 35 týmů a maximální povolený počet psů v zápřahu je čtrnáct, minimálně musí být na startu psů osm. V případě potřeby je možné na kterémkoliv kontrolním stanovišti psa vyřadit, nahrazen čerstvým ovšem být nesmí. Cílem musí tým projet s minimálně šesti psy. Závod je otevřen i pro týmy z Evropy. Pro mnoho týmů "od jinud" už ale jenom příprava představuje finančně i organizačně obtížnou záležitost, takže jich nejsou zástupy. Zatím se však týmům psů a lidí, kteří nežijí dlouhodobě v našich zeměpisných šířkách, nepodařilo zvítězit. Ale už jenom to, že dojedou je úžasný výkon" říká dále Peter Kamper.
Pes je prvořadý
Na péči o psy se klade hlavní důraz. Musherům asistuje skupina veterinářů sestavená z členů Mezinárodní zdravotnické asociace veterinářů saňových psů, kteří přinášejí na Yukon Quest zkušenosti získané na kratších závodech v různých místech světa například John Beargrease Sled Dog Marathon nebo Grand Portage Passage Sled Dog Race, Alaska Comeback Race, ale i z Scandream ve Finsku nebo Alpentrail v Itálii a Rakousku. Mnoho z nich získalo zkušenosti i na Iditarod. Jsou to specialisté z různých zemí světa včetně Evropy, kteří zasvětili svůj život hlavně severským psům. Samostatný obor Sled Dog Medicine (medicína saňových psů) zahrnuje vše co se týká fyzické i psychické kondice čtyřnohých závodníků a v mnohém se liší od péče o běžné domácí mazlíčky. Tito odborníci asistující musherům radou i rukou se starají o zdraví a dobrou kondici psích atletů. Oba musher i veterinář provádí stejně kontrolu každého psa pro náročný závod dva týdny před začátkem závodu. Každý pes je testován v mnoha směrech: zda je ve špičkové fyzické kondici, jestli je schopný dobře běžet, kolik bude potřebovat žrádla pro zachování dobré kondice, jak se chová ve společném táboře, jak reaguje na stres. Nakonec k očkovacímu průkazu přibude ten nejdůležitější – pes je schopen závodu, a pro kontrolu je ještě označkován.
V průběhu závodu jsou veterináři přítomni na každém kontrolním stanovišti a společně s mushery se starají o kondici a odpočinek psů po náročné etapě. To není u mnoha závodů obvyklé. Dobrý vztah mezi veterinářem a musherem je pro maximální péči o psy tím nejdůležitějším. Jejich společným cílem je, aby závod dokončili se zdravými psy. Můžete vidět běžet psy s botičkami na tlapkách, které chrání před prasknutím kůže mezi jejich prsty, když běží v hrubém sněhu. Můžete vidět psy odpočívat s neoprenovým obalem kolem kloubů proti otokům. Můžete také vidět mushery vedle dřímajících psů jak ošetřují mastí jejich tlapky a masírují unavené svaly. Nebo prostě jenom se svými psy jsou a uklidňují je hlazením. Znalosti a zkušenosti veterinářů společně s péčí musherů přináší tu nejlepší péči pro tyto pozoruhodné čtyřnohé běžce. S jakou radostí potom běží. Pro radost svojí i svého mushera.
Zákon Yukonu
Zatímco cizinci si Yukon, Klondike a Zlatou horečku spojují se jménem Jacka Londona, mezi místními se mnohem větší vážnosti a popularitě těší již zemřelý básník Robert Service, který zde stejně jako London dlouho žil. I proto možná je část jeho básně z roku 1907 převzata jako motto závodu:
"Tak zní zákon Yukonu: jen silní uspějí, slabé čeká jistá smrt, jen zdatní přežijí."
A nikdo nepochybuje o tom, že tenhle závod neabsolvuje žádný z lidí ani psů, kterým není vlastní odvaha, obětavost, vytrvalost a porozumění. Vzácné pouto důvěry, který se vytvoří mezi člověkem a psem symbolizuje lásku k opravdovému Severu, oddanost psa člověku a člověka přírodě. Kanaďané říkají, že ten vztah musí být opravdový, nedá se ošidit, na hloubce ani na délce. Závod sám je jenom jeho vrcholem. Podáním přihlášky uznáváte, že vy a psi jste na sobě závislí a díky tomu dokážete přežít.
Yukon Quest, stejně jako ostatní závody psích spřežení, je možná tím posledním, kde může severský pes naplno prožít svoji přirozenost a člověk ukázat, že se přírodě ještě zcela neodcizil.
 
Nejkratší závodní čas: Frank Turner, 10 dní, 16 hodin, 20 minut
Nejdelší závodní čas: Ty Halvorson, 20 dní, 9 hodin, 16 minut
První žena-vítězka: Aliy Zirkle, 10 dní, 22 hodin, 57 minut
 
Přidej odkaz na Bookmarky.cz
Zpět   |   Nahoru

reklama

reklama

Ohodnoť článek jako ve škole


1-nejlepší, 5-nejhorší.

1 2 3 4 5
Celkové hodnocení:   2.89

Anketní otázka