Když jsem se ním potkala tváří v tvář, působil dojmem studenta, který se nemusí moc šprtat, je přiměřeně sportovně aktivní, nezlobí rodiče a je platonicky zamilovaný do spolužačky vyššího ročníku. Ale to, o čem pak vyprávěl, z něj sňalo aureolu chlapce. Vít Plhal, osmadvacetiletý praporčík, instruktor tělesné přípravy vojáků liberecké 31. brigády radiační, chemické a biologické ochrany, v sobě ukrývá docela drsného chlapíka. I když vás tipy a triky pro přežití nezajímají, stojí zato si o jeho zážitcích přečíst.

 

Jeden expediční lékař říkal, že džungli považuje za nejnepřátelštější prostředí, za arénu, kde se vedou nejtvrdší boje. Máte srovnání nebo jak to cítíte vy sám?

Nemám velká srovnání, lezu jen po horách, skalách, jezdím na kole a podobně..tohle bylo první velké dobrodružství, ale zcela souhlasím – jsme v džungli vetřelci... Nepatříme tam. Umřete díky nespočtu rostlin, zvířat, vlastním chybám i kvůli mnohem pravděpodobnějším „náhodám“ jakou je velmi častý pád stromu nebo větve. Vše je nějak infikováno, a žije svým životem. Nemůžete pít vodu, jíst většinu plodů a rostlin, malá zranění vás mohou stát tolik sil, že vám nezbude na přežití.

Pěší cesta džunglí ve mně vždycky vyvolává pocit, že jsem uvnitř obřího organismu. Stromy mě obkličují a rostliny pokrývají každičký kousek země. Chybí evidentní smysl pro řád, vše je všude, jedno přes druhé. Jak se to jevilo vám?

Možná mluvíte z osobní zkušenosti...já to mám rozdělené na tři části:

Dřina: Od tepla, vlhka až po nekonečnou práci s mačetou a těžkým materiálem na zádech.

Strach: Z neznámého, z flóry, fauny a z možných nemocí a zranění.

Obrovské objevování: Příroda je gigant, jsme pro ni postradatelní...možná jsme žili kdysi v přírodě, ale už nikam nepatříme,...musíme žít ve svém prostředí, abychom se dočkali dalšího dne. Obzvláště Evropan... řekněte třeba Čechům, že nebudou mít 14 dní jejich komfort (sprchu, toaletní papír, internet a cukr do kávy a polovina omdlí). Z toho budou mít deprese. Já měl strach, že to prostředí neustojím, protože „maximum“ dobrodružství podobného typu u nás je čundr, pionýrský tábor, trek v horách nebo cvičení v armádě... nic podobného jsem do té doby nezažil a na deprese doslova nebyl čas ani prostor... Řád a smysl v přírodě rozhodně nechybí... Jen „moderní“ člověk by v džungli neviděl řád, to že leží jedno přes druhé se nám jako řád nejeví, ale co my víme? Každý tvor v džungli, a každá rostlina která tam roste, jede podle řádu...je to dokonalá směs matematiky, fyziky, chemie a pro někoho i vyššího principu. Jediný, kdo nemá řád, je člověk...jsme něco jako chyba přírody.

Depresivní pocity jsem měl asi potom, když jsem zapochyboval, jestli to bylo to hledané maximum. Ale v ten čas asi ano,...než přijde to následující, ještě větší maximum. Člověk když bilancuje, pochybuje, ale to co bylo tam a v tu chvíli…bylo TO ONO!

Říkáte, že práce s mačetou je dřina. Musel jste dlouho trénovat forhend a bekhend?

Na trénink nebyl čas. „Mačetové“ školení bylo za dvacet vteřin hotové. Sekej vždy od sebe, koukej okolo sebe a dávej pozor, měj vždy navlečenou šňůrku na ruce, aby ti mačeta neuletěla a nepokládej jí, nýbrž zabodávej do země nebo stromu, aby byla více vidět a po ruce.

Dokázal byste si teď představit, sepsat všemožné problémy, které mohou cestovatele džunglí potkat? Co považujete za ten nejhorší problém?

Ano i ne, vlastně jsem si psal deník, dělal seznam věcí, co si chci z této zkušenosti odnést, od pocitů až po zcela konkrétní věci jako například, že repelent do tropů rozežere syntetickou moskytiéru a vy budete pro další noci bez ochrany před nepříjemným hmyzem, ale i před nemocemi, které přenáší. Tomu jsem ale předešel třeba tak obyčejnou věcí, jako je přečtení návodu na repelentu...každý by měl číst návody :-) . Nešlo by o vyčerpávající seznam, nežil jsem tam roky, ale má druhá výprava by z mé strany byla ještě lépe připravená.

Nejhorší? Nemá smysl vybírat jednotlivost, vše vás může stát zdraví nebo život – voda, oheň, neznalost, špatné informace, strach, opomenutí...co si vyberete.

Představte si, že byste neměl žádný repelentní přípravek, tedy ani místní, ani dost oblečení pro zakrytí kůže celého těla, ani moskytiéru. Jak byste si poradil, jak byste se ochránil proti komárům?

Koupil jsem si repelent už tady v Čechách. Speciální do tropů má 95 % účinné látky. Na naše používané v Čechách zapomeňte, tomu by se tamní komár zasmál. Dejte ale pozor na syntetické tkaniny jako je moskytiera…rozežere jí to. Na improvizované prostředky asi žádný dokonalý recept neexistuje, ale tuším, že pomáhá silná vrstva bahna, moč smíchaná s tabákem a citrusovou kůrou, ale těžko říct.

Když jsem byla v panamském pralese, měla jsem strach z jaguára, ale mnohem více mě paralyzovala obava z hadů, pavouků nebo duhových housenek. Máte také své oblíbence?

Miluji šelmy, jsou vznešené a jsou to ony, kterých se bojíme, stejně jako pavoků, hadů a podobně. Jaguár o vás ví, narozdíl od toho, že vy o něm nemáte ani tušení. Není to jako ve filmu, že první co jaguára zajímá, je vaše pravá hýždě. Moc bych si ho přál vidět v jeho prostředí, ale jednak na vás není zvědavý a jednak v džungli nebylo vidět na patnáct metrů. Žádné rozhledy, jako když lovec v televizi jde na toho jaguára zabijáka a dostane ho. Z drobnějších zvířat jde nejen stejný strach, ale máme to spojené ještě s odporem. Pavouci jsou na každém kroku, stejně jako hmyz, a hada jsem měl tu čest potkat velmi, velmi zblízka a jeho zabití nebylo žádným představením hrdinství a mohutných rozmachů mačety. Byl sem strachy bez sebe. Dokonce potom, co jsem se odhodlal ho zabít, i když mě přímo neohrožoval, ale jen jsme si málem vrazili do „nosů“, jsem si nebyl jistý, kde se ve mně to odhodlání vzalo. Já ho dokonce napoprvé minul...mačeta usekla listy tři centimetry od jeho hlavy a ne jeho hlavu. Už to ho trochu rozzlobilo a já myslel, že nemám žádnou krev, protože mé srdce jelo „naprázdno“. A když jsem se podruhé odhodlal a trefil, usekl jsem mu jen kus krku těsně za hlavou, na zemi potom došlo k úplnému setnutí. Bojoval do poslední chvíle. Do klacku, kterým jsme si ho na zemi přidrželi, kousal pořád a také ho ovinul celým tělem (po stětí prosím). To bylo silné kafe. Myslím, že jsem nebyl tak hodinu schopný pořádně myslet na něco jiného, než na tohle.

Stromový sklípkan mi „zpříjemnil“ hned první noční močení v džungli. Mám jeho fotku (viz foto), byl velký jako dlaň a seděl na listu křoví, které jsem si vybral k vykonání potřeby. Myslím, že mě to močení v prvním momentu přešlo. V průběhu výcviku už jsme dokonce rozeznávali hnízda různých druhů pavouků, ale nijak zvlášť jsem se s nimi nepřátelil. Měli jsme ho i v listech přístřešku pro družstvo, kterými jsme měli vystlané lůžko z poražených stromů. Kolega ho opekl v ohni, a snědl. Byl to takový ten klasický černý, chlupatý, druh zemního sklípkana myslím, stromový je světlejší, hnědý, a má delší některé páry nohou. Toho jsme vídali častěji, protože jsme hodně pracovali se dřevem.

Mám takovou teorii pro chůzi v džungli. Pralesní indiáni (ale i jiní domorodci) chodí bosí a jejich chodidla jsou výrazně lépe uzpůsobena pro pohyb, než ta naše. Je to v hrubosti kůže. Moje první výpravy do pralesa přinášely těžké kožní záněty především v důsledku dlouhodobého nošení vlhkých bot. Na jedné několikaměsíční akci jsem uzavřené boty vyřadila a už po měsíci chodidla natolik zhrubla, že se do nich nezabodl žádný trn, ani nevadilo šlápl-li člověk na něco jedovatého. Je fakt, že po půlroce doma jsem se za takové nohy musela stydět. Tenkrát mi to ale zásadně pomohlo. Zajímá mě, jestli armáda vychází z některých domorodých praktik v nepřátelském prostředí?

Máme speciální boty a oblečení do těchto oblastí. Voják si nemůže dovolit měsíce své nohy připravovat na plnění úkolů tím, že by se „rozcházel“ v daném prostředí. Navíc boty jsou důležité při nošení těžkého materiálu a při nástrahách by sebetvrdší kůže nepomohla. Co se týče domorodých praktik při našem výcviku, byl tam místní indián, který je ve službách legie. Naučil nás principy jak lovit, chytat do pastí, připravovat potravu z místní zvěře i rostlin, která rostlina pomáhá či škodí…nešlo stihnout vše, ale základ jsme dostali. Například kajman má docela dobré maso, některé části chutnají jako kuře, některé jako ryba, a jeho lov je jednoduchý (tím nemyslím snadný). Z pyrogy (dlabaný člun) se v noci rozsvítí na pár vteřin světlo a tam, kde jsou dvě červené tečky (zářící oči), tam se střelí, nejlépe brokovnicí. Podobně se loví i na souši, jen je potřeba najít místo, kde se zvířata obvykle stahují na noc a mít alespoň minimální rozhled. Kladení pastí je hodně zdlouhavé a náročné na energii. Udělat funkční past na zvíře nebo ryby je složité. Vyžaduje to praxi a zase praxi.

Kromě běžných zdravotních problémů spjatých s pobytem v džungli – jako dehydratace, průjem, svědění, plísně – postihlo vás něco opravdu „hnusnýho“?

Ne klasika...průjmy, vředy, boláky, svědění...plísně žádné. Je to o hygieně a výbavě, materiálu a vlastně i o péči sama o sebe. Ta je velmi důležitá. Trvá to i několik hodin. Znamená to vše svléknou, dokonale vymáchat v řece, vykoupat se v ní (klasické obyčejné mýdlo na šňůrce, aby neuplavalo, je nepostradatelné), vše zbavit trnů, bahna a třísek, vyčistit uši, nakapat do očí (záněty byly snad u každého), potřít celé tělo betadinem (desinfekce), zasypat pudrem nejen rozkrok a nohy, namazat třeba koňskou mastí, aby přešla svalovka, zalepit boláky, dostat do sebe vitamíny, minerály a sůl, vodu a jídlo, pověsit věci, aby vykapaly (neuschnou, ale je to lepší než nic), zalézt do hamaky a pokusit se vyspat co nevíce (pomůžou i špunty do uší, spánek je pak tvrdší). To je jen pár věcí z mnoha, které vám dovolí ráno vstát a poprat se s dalším náročným dnem.

Mě se ani jednou nepodařilo rozdělat ve vlhké džungli oheň, respektive žádný materiál nechtěl hořet nebo nešel vůbec useknout apod. Máte nějaký tip, jak si obstarat oheň? Beru to z vojenského hlediska, když už voják potřebuje oheň, použije k tomu cokoliv, aby mu to ušetřilo energii a čas. Oboje je ŽIVOTNĚ důležité. Nejjednodušší je prachová náplň v náboji, je dobré mít dva tři náboje v lékárničce, nejlepší jsou náboje do brokovnice, dostanete se do něj pomocí nože.

Měla jsem spíš na mysli z pohledu nevojenského.

Skvěle funguje vata z lékárničky…(vše co má velký objem a malou váhu…tedy nízká hustota, to dobře hoří, a to i když je to přiměřeně vlhké), pevný líh je geniální na ohřátí konzervy i rozdělání ohně. Je dobré mít nejen sirky v nepromokavé tubě, ale dát si třeba do nádoby od šumivých tablet zapalovač. Je ve tvrdém obalu a je tam i vložka na pohlcování vlhosti. Skvělá věc je magneziová tyčinka. Stojí pár korun a vydrží roky. Zapomeňte na lučík a dvě dřívka. Znám pár lidí, co to zkoušeli a nechali na tom obě ruce, několik hodin práce, o náladě ani nemluvím. Když dojdou sirky a zapalovač, mějte v lékárničce malý kus drátu (nelépe tlustý hlinikový), ten zahřejte třením o kus klacku a zapalte tím pečlivě připravené ohniště s magneziem. Kus svíčky rozřezaný na malé válečky v plechovce od paštiky ohřeje spolehlivě většinu jídla na celý den.

A co se týče materiálu na topení…?

Jo, to je složitější. V džungli jsou tři druhy dřeva: červené, růžové a bílé.

První neplave, nehoří a ani se nedá useknout mačetou.

Růžové plave pár minut, seká se dobře a hoří minimálně…je nasycené vodou.

Bílé plave, dobře se seká, je lehké a hoří.

Je dobré používat jako troud listy, které uschly, ale ještě jsou na rostlinách. Na zemi je vše vlhčí a od bahna.

I když je džungle nasáknutá vodou, je často velmi obtížné dostat se k vodě pro pití přes bahno hloubky dospělého chlapa. Když už do něj člověk zapadne, obvykle je to až po krk a všechno co se plazí nebo leze má v tu chvíli nad ním moc. Také jste cítil tu bezmoc?

Mnohokrát jsem zapadl do bahna, ale s těmi živočichy to tak hrozné nebylo, spíš šlo o neuvěřitelné vyčerpání se z toho dostat.

Byli jste nuceni najít si v pralese pitnou vodu?

Voda je všude, jen není pro nás pitná. Bez tablet na úpravu vody by to prostě nešlo. Evropan by umřel. Naučili jsme se principy, jakou vodu nabírat, jak ji přírodně filtrovat a podobně. Ale i přesto jsme ji museli chemicky upravovat.

Kdybyste přišel o batoh, čím ho v džungli může člověk nahradit?

Naučili nás udělat si batoh z palmy. Je za deset minut hotový, unese člověka (několikrát vyzkoušeno na nás samotných) a vydrží týden. Popruhy a veškerý spojovací materiál je z roztlučené liány a spletený do copu (viz foto).

Stalo se vám, že by váš mozek brzdil adaptaci po fyzické stránce? Že hlava říkala tohle nedělej, nejez toho brouka, ale zákon přežití vyžadoval právě opačnou reakci?

Mozek je náš kontrolní orgán, má funkci ochránce. Chrání nás i tím, že nás donutí udělat to, co bychom za „normálních“ okolností ani nechtěli vědět. Většina mého pobytu v džungli byla vojenským výcvikem a mozek byl ten orgán, který mohl za to, že sem udělal další, třeba ještě bolestivější krok kupředu. Devadesát pět procent všeho je v hlavě. Podívejte se na vytrvalostní sportovce. Jejich výkon je ve velké míře vůlí. A to vůlí v tréninku i při závodě. Mozek je fantastický nástroj k používání těla.

Když si to zpětně srovnáte, byl byste na základě absolvovaného výcviku schopen v džungli přežít ve všech aspektech s tím spojených tj. najít si potravu, pitnou vodu, netrpět chladem ani přehřátím, uchránit se predátorům…?

Nedělám si patent na rozum, přežití záleží na mnoha okolnostech. Ale věřím, že ano. Nicméně rozsah vybavení, které bych měl k dispozici, je zcela zásadní. Bez několika věcí (tablety na úpravu vody, nůž, mačeta) by to bylo téměř nemyslitelné. Ale věřím, že by to šlo. Vše ovlivňuje tolik náhod a matematických pravděpodobností, že to nelze paušalizovat. Po výcviku vím, jak se o sebe postarat, jak sehnat jídlo, vodu a jaké jsou principy záchrany…zbytek je vůle a osud.

Touha po přežití je mocnou motivací změn. Jak vás onen zážitek v džungli ovlivnil? Posunul jste se někam, ztratil ideály…?

Ovlivnil mě ohromně. To co jsem zažíval, možná již nikdy nezažiju. Nasával jsem všechno, co jsem mohl. Psal jsem si malý deník. Ideály jsem neztratil, spíše iluze. Ale když každou chvíli narážíte na všechny možné hranice, vždy je o kousek posunete. Už jen vědomí, kde jsou, vám pomůže se obezřetněji příště přiblížit a tím šetřit energii. Bylo to o překonávání bolesti, útrap a psychického nátlaku a do toho učení se novým věcem. Je fantastické, co člověk dovede, vydrží a je ochoten podstoupit, když o něco jde.

Teď, když máte všechno za sebou, vydal byste se do džungle trávit dovolenou? Třeba nějaký trek po stopách indiánů nebo starých civilizací…

Jistě, že bych si o své dovolené nechal ujít nejnáročnější výcvik u cizinecké legie, ale zajímavá místa bych navštívil rád. Dobrodružství mám rád, ale nejsem akčňák a nesnáším risk.

Tak vám přeju, ať se mu dlouho uchráníte a díky za rozhovor.