Vaše reklama

src="/userfiles/image/kukis.jpg"/>

V holinách do pravěkých hor Rwenzori

07.11.2011 - 17:31   |   Čtenář: Lucie Plicová

Autor: © Lucie Plicová

Měsíční hory, Deštné hory, Kolébka mraků… to jsou výstižné názvy pro pozoruhodné pohoří na hranici Ugandy a Konga, které mnozí považují za nejkrásnější místo kontinentu. Pro svou obtížnou dostupnost patří i ke sportovně nejhodnotnějším horám v celé Africe. Za celý rok sem zavítá nanejvýš pár desítek turistů.

Vše začíná posledním dnem v roce, o kousek dál v NP Elgon. Stejnojmený trek se nachází v oblasti hory Mount Elgon, která představuje dnes již neaktivní vulkanický masiv na hranicích Ugandy a Keni. Mount Elgon má pět nejdůležitějších vrcholů, z nichž nejvyšší Wagagai Peak překonáme v nejbližších dnech. Někteří geologové dokonce tvrdí, že byl kdysi Mount Elgon vyšší než Kilimandžáro a Mt Kenya.
Silvestra trávíme v dřevěné lodži s šindelovou střechou. Na silvestrovské menu pojídáme úžasné placky chapati, rýži a špagety s přílohou. Popíjíme pivo a zatímco naši doma se brodí sněhem, my máme příjemných 20 stupňů a nádherné, silné zážitky před sebou. Po několikadenním přechodu v NP Elgon konečně přejíždíme do Rwenzori. Náš trek spadá opravdu do kategorie extrémně náročných treků. K cíli - vrcholu Margharita Peak ve výšce 5109 m - nevede jiná cesta než strmým stoupáním, bažinou, blátem, po ledovci a kluzkých skalách…
První den začíná u „ředitelství“ parku ve vesničce Nyakalegija. Permit do NP není možné dostat bez toho, aniž by se k naší skupině nepřidali gajdové a nosiči. Nyní se ukazují naše „vyjednávací schopnosti“. Je to skoro absurdní, počet nosičů a průvodců počtem převyšuje naši skupinu! I přesto však dochází k určité, pro obě strany přijatelné dohodě.
Rwenzori je rovníkové, východoafrické pohoří ležící na hranicích Demokratické republiky Kongo a Ugandy. Masiv leží v západní větvi Velké příkopové propadliny, kde vytváří 112 km dlouhý horský val. Jeho šířka dosahuje až 50 km. Strmé severozápadní úbočí Rwenzori se zvedá nad hladinou řeky Semliki a z nakloněné vrcholové plošiny vystupuje nejvyšší vrchol pohoří, ledovcem pokrytý Mount Stanley (5109 m). Kromě něj se v blízkosti vypíná ještě pět čtyřtisícovek se zaledněnými vrcholy: Mount Speke (4890 m), Mount Baker (4843 m), Mount Emin (4798 m), Mount Gessi (4715 m) , Mount Luigi di Savoia (4627 m). Rwenzori je jediné vysoké pohoří v Africe, které není sopečného původu. Je také klimatickým předělem mezi západním čistě rovníkovým a východním vlhkým klimatem. To je také důvod, proč v celé oblasti velmi často prší a proč tady, jen kousek od rovníku, leží na vrcholcích hor stálý sníh a údolí vyplňují velké ledovce. Nakonec celá oblast Rwenzori je jednou z největších zdrojnic vody. Ta napájí především řeku Nil a právě odtud teče ta ohromná spousta vody, která dále po proudu umožňuje život v pouštních a polopouštních oblastech Súdánu a Egypta. Pět tisíc milimetrů za rok jsou naměřené hodnoty pro průměrné srážky. To je hodnota, kdy je prakticky nemožné prožít tu byť jediný den bez vydatného deště.
Vyrážíme převážit bágly a předat většinu batožiny našim novým nosičům, a seznámit se s novými gajdy. Celá vesnice je vzhůru nohama. Bílé tváře v této části Afriky nejsou přece jen častým jevem. A tak naše přítomnost dělá divy. Nejdříve se zase musíme znovu registrovat. Číslo pasu už si vymýšlím, jelikož už nemám sílu, jej podesáté vytahovat. Respektujeme pokyny, že maximum na nosiče je 25 kg, to bychom se mohli bez potíží do limitu vejít.
Veškeré dohody se ale mění během pár minut a dostáváme se ke dvěma nosičům na osobu, což nám připadá přemrštěné. Další vyjednávací praktiky však selhávají a tak přebalujeme bágly. Vytahuju batoh na hák místní váhy a dostávám se k číslu 22 kg. Nakonec to vypadá nadějně, že batohy do 25 kg nebudeme muset dělit a přerovnávat. Při všech těchto manévrech nás nalepená na plotě sleduje snad celá vesnice čítající stovky zvědavých očí. Nosiči přinášejí velké jutové pytle a přeskládávají do nich zásoby. V některých skončí brambory a rýže, v některých živá kuřata (čerstvá africká večeře) a v jiných zase naše 70litrové batohy.
Díky rozmanitosti a až bizarní velikosti rostlin připomínají Rwenzori nadpřirozený svět. Příroda tady překonala naši nejdivočejší fantazii. Kapradiny a lobélie stromového vzrůstu jen umocňují ten pocit, že jsme se ocitli snad na jiné planetě. Věříme, že právě pro svou obtížnou dostupnost mají Rwenzori šanci si tuhle divokou nedotčenou krásu zachovat.
Snažím se přesvědčit svého nosiče o výhodách zádového systému mého batohu a o pohodlnějším nošení v rámci ramenních popruhů a bederního pásu…zbytečně! Vytahuje pytel a obaluje můj outdoorový zázrak jutou. Přivazuje na něj tkaloun, který si posléze navleče na čelo. Tuhle váhu nést na čele já, tak mě to jistojistě zlomí krční páteř…Dáváme si poslední dávky kofeinu v kole, někteří samozřejmě pivko. Zbývá už jen představení strážců parku, nosičů, gajdů a naší extrémní trasy. Na mapě poznáváme úseky, kde je jistojistě močál, kde bude trasa blátivá a kde se naše holiny zaboří po okraj…
Nastává hodina „H“, předáváme nosičům všechny propriety, bereme na záda naše „menší“ bágly, a doprovázeni domorodci a jejich rodinami z vesnice vyrážíme na několikadenní cestu. Slunko pekelně praží a i těch našich 15 kg je na zádech znát. Příroda je nádherně divoká, všude je hukot „bůhvíčeho“ a Afrika má pořádné volume! Naši gajdové jsou roztomilí chlapíci s kvéry, ale jakmile se jim člověk podívá do očí, zjistí, že zbraně nosí jako zavazadlo, a mouše by určitě neublížili. Jsou neuvěřitelně přátelští a díky tomu, že Uganda bývala britskou kolonií, většina z nich perfektně ovládá angličtinu.

1. Nyakalengija – chata Nyabitaba (10 km, převýšení 1000 m)

Cesta vede podél západního břehu řeky Mubuku, prochází vesnicí a vede až ke vchodu do parku. Tam se svažuje k řece a prochází rovníkovým pralesem. Gajdové nás ujišťují, že v této oblasti se vyskytují sloni, ale že nemusíme mít strach, protože jsou přátelští… Zároveň se chlubí, že mají speciální schopnost objevit přítomnost tohoto afrického elefanta dříve, než by stačil naši skupinu případně ohrozit. O tom si myslím své a přítomnost takového pětitunového drobečka bych asi taky stihla zpozorovat. Naštěstí osobně spatřujeme poněkud menší primáty v podobě hravé skupiny opičáků. Začínáme stoupat cestou mezi obrovskými kapradinami a občas uskakujeme místním, kteří nesou na hlavách neskutečnou váhu stavebního materiálu na rozšíření blízké chaty Nyabitaba.
Nyabitaba Camp leží ve výšce 2.660 m n.m. Legenda praví, že tento kemp býval usedlostí místního šéfa, který pěstoval tabák v její blízkosti (odtud název kempu „místo tabáku“). Dřevěná bouda má dvě místnosti a roztomilou verandu s výhledem na okolní štíty.
K chatě je svedena trubka s vodou z okolních bystřin. Máme informaci, že je pitná i bez převaření, tak snad ne jen jednou. Na případné potíže by každopádně dohlídla naše „doktorská hlava“ Markét. Hned naše seznámení s ní na letišti vykouzlilo můj úsměv na tváři. Požádala mě, zda bych jí „něco“ nevzala do svého příručního zavazadla na palubu letadla. Ochotně jsem souhlasila a následně byla trochu v šoku, když mě předávala balík jednorázových jehel. Dodnes nechápu, že to bezpečnostní rentgen na letišti ani trochu nezajímalo… Holt doktoři mají svoje fígle.
Po dešti, který nás dohnal cestou, jsme mokří a špinaví a to je teprve první den cesty…Hážeme batohy na palandu a jdeme ukuchtit něco k jídlu. Přichází jeden z našich průvodců Ben a vypráví nám o životě tady. Platí tu přísné zákony ochrany. Na tomto území už nežijí lidé a ani zde nesmí zasahovat do přírody.
Rostliny zde dosahují obřích rozměrů. Obzvláště pak lobeliím, dosahujícím až 5 metrů, se zde daří. Mohutné starčeky zde dorůstají k osmi metrům a některé druhy vřesů jsou až 12metrové. Tyto velké rostliny se nacházejí nad hranicí lesa, kde je půda velmi bohatá na humus. V nižších polohách pohoří roste rákos, papyrus či bambus.
Statut národního parku je velice přísně dodržován a i pro místní obyvatele platí zákaz vstupu bez povolení. Na druhou stranu jsme příkladem toho, že park dává mnohým zdejším rodinám obživu. Desítky průvodců, bezpočet nosičů a pomocníků přináší domů - na tuto oblast - hodně pěkné výdělky. Ben, Charles i Erya patří mezi „certifikované“ průvodce. A ať to zní zde v Africe jakkoli úsměvně, znamená to, že se zúčastnili výuky a skládali zkoušky, aby mohli v Rwenzori „průvodcovat“. Dovedou hodiny vyprávět o mnoha rostlinách a zvířatech, které žijí v národním parku. Vědí, jaká rostlina pomůže proti různým nemocem, znají všechny okolní štíty, umějí pracovat s lanem, prostě vyznají se v horách a v terénu.

2. chata Nyabitaba – chata John Matte (7 km, převýšení 700 m)

Druhý den je na treku Rwenzori považován za jeden z tvrdších a delších. Vyrážíme brzy, pokračujeme na hřeben Nyabitaba a znovu sestupujeme dolů do údolí řeky Mubuku. Docházíme k soutoku Mubuku a Bujuku a po visutém mostě tento rozběsněný živel přecházíme. Hned za mostem začínáme příkře stoupat a poznáváme, o čem tato cesta do liduprázdných a velice těžko dostupných hor vlastně bude. Bambusový les mi připadá jako těžce romantické a zároveň legrační místo, ale rychle se dostáváme do větší nadmořské výšky, kde už jsou stromy obrostlé mechem a pomalu to začíná připomínat cestu do pravěku. Začínají se objevovat první známky bažin a hlubokých blátivých tůní.Tomu ale vlastně předchází historka, jak obrovsky těžkou hlavu jsme měli s tím, jaké obutí pro tento ojedinělý trek a oblast zvolíme.
Oproti klasickým trekům na Kilimandžáro, Mt. Keňu apod. není k Rwenzori snadné získat informace. Na druhou stranu to byla právě ta „deviza“, která nás lákala nejvíc. “Neprofláknutá“ a davy turistů neobsypaná oblast, těžká dostupnost a jako odměna za drsné podmínky ta neuvěřitelná přírodní krása. Z toho mála informací, které jsme měli k dispozici, se až neuvěřitelně shodovala rada : „Vemte s sebou rozhodně holiny!“.
Upřímně musím řící, že jsem si nedokázala představit, že v takových divokých horách, velké nadmořské výšce a kluzkém terénu budu kráčet v gumákách bez slušné podešve a pevného kotníku. Podle toho jsem se k rozhodnutí i stavěla,a byla jsem přesvědčená, že moje trekové boty v kombinaci s nepromokavými návleky budou daleko rozumnější volbou. Pak jsme ale dva dny před odletem zašli na mezinárodní festival outdoorových filmů a shlédli ještě horkou filmovou novinku Aleny Žákovské a Milana Daňka ze Sdružení Horizont. Dokument nazvali příznačně „Rwenzori - Kolébka mraků“ a po jeho shlédnutí jsme měli jasno….“ Bereme holiny!“ Jejich koupě dva dny před odletem dala docela fušku, ale nakonec jsem uspěla v pracovních potřebách. Byla to těžká volba rozhodnout se mezi barevnými pracovními holinami s vyztuženou špičkou a ostatními nevýraznými do „mléčného provozu“. Zvítězila preference váhy a tak jsem vzala bílé holiny do „kravína“.
Dnes, když se již do bahna boříme nejen po kotníky, ale občas i po kolena je konečně vyndávám z batohu. Sklízím velký úspěch u našich afrických gajdů, takové sněhově bílé obutí ještě neviděli a jsou z mého gumového zázraku úplně vykolejení. Bílá barva gumákům zůstává nevinná jen do prvního ponoření v bahenní lázni.
Za tři hodiny dosahujeme chaty, která je nyní opuštěná. Zbytek cesty k John Matte procházíme říčním údolím a pak opět bahnitým pravěkým lesem, kde je občas problém překonat jen kořeny vzrostlých stromů. Je to už standardní bažinová cesta a konečně z bezprostřední blízkosti vidíme i obří lobelie. V blízkosti tábora se nám naskýtá náš první pohled na Mt. Stanley a Margheritu (nejv. vrchol).
John Matte camp je pojmenován po prezidentovi horolezeckého sdružení Ugandy. Nachází se na travnatém svahu na břehu řeky Bujuku. Chata je třípokojová dřevěná bouda a opět nechybí i další bouda pro nosiče a gajdy.
Kocháme se výhledy na Margheritu ozářenou odpoledním sluncem a diskutujeme, co uvaříme na našem benzínovém vařiči.

3. chata John Matte – chata Bujuku (6 km, převýšení 630 m)

Stezka vede na západ z tábora přes řeku Bujuku. Poprvé se setkáváme s druhem vysoké „sloní trávy“. Skákání z trsu na trs je jediná možnost, jak se problému s bahnem vyhnout. I přesto se občas někdo ponoří až po stehna. Ben jako náš gajd kontroluje každý skok. Pokaždé, jakmile uklouzneme a svezeme se do bláta na nás pokřikuje : „Im sorry“. Je tak moc roztomilý, člověk vlastní vinou špatně šlápne a neudrží rovnováhu a průvodce se mu omlouvá. To je milé. I když někdy mívá Ben veselejší náladu a při prozkoumávání terénu hůlkami, kdy zkouší hloubku bahna, nám pak ukazuje rádoby bezpečné místo. Ovšem jakmile na něj stoupnu, svezu se do bláta. Člověk mu to nemůže mít za zlé, má z toho takovou radost, že nás tak škádlí…
Naštěstí to nedělá často a naopak pomáhá najít bezpečná místa brodu. Nevím, jak nejlépe vystihnou konzistenci skupenství této africké blátivé břečky, ale napadá mě tzv. „blátotlačka“. Spíš prostě hustší konzistence, která nohu v holině pěkně uzavře a tak při vytahování z větších prohlubní většinou vyjíždí noha v ponožce a holinka zůstává nadále uvězněná v blátě. Po větším počtu kilometrů už na vytahování máme svůj grif a cesta probíhá plynule. Pravdou je, že existují výjimky, jako např. Mirka s Milanem, kteří se vzájemně přes močály přenášejí. Dokážou to ale vybalancovat, a tak nám neposkytují žádnou veselejší příhodu. Proto tady v těch vysokohorských bažinách jsou největším bohatstvím holiny a trekové hole. Napříč rašeliništěm jsou občas umístěny dřevěné povalové chodníky, které nám vždy postup maximálně ulehčí. Chodníček nás přivádí k lake Bujuku.
Chata Bujuku se nachází v severovýchodním cípu jezera Bujuku a má několik místností s palandami. Je od ní úchvatný výhled na jezero a všechny okolní vrcholy. Za jasného dne je vidět Mt. Baker a Scot Elliot Pass.

4. chata Bujuku - chata Kitandara a chata Elena (4 km, převýšení výstup 390 m, sestup 340 m)

Od lake Bujuku lze vylézt přímo na Mt. Speke nebo na Mt. Stanley. Stezka vede po poměrně velkém zastrašujícím hřebeni a velice strmě stoupá. V sedle Scott Elliot vrcholová skupina vyráží směrem Elena, zatímco ostatní mířící do Kitandara začínají klesat. Stezka po plánovaném okruhu míří do nejvyššího bodu své trasy – průsmyku Scott Elliott (4372 m).
My se od ní odkláníme, ale část skupiny šlape k vysokohorské chatě Helen (4565 m). Jejich zítřejším cílem bude horolezecký výstup na nejvyšší horu. Jsou vyzbrojeni cepínem, mačkami a lany.
Naše cesta do kempu Kitandara přechází většinou holé nebo mechem obrostlé balvany. Na chvíli nás z ugandského nebe poctí lednový deštíček a rázem se cesta po kamenech stává docela zrádně kluzkou. Nosiči s náskladem vážícím jednou až dvakrát tolik toho, co neseme my, nás vždy předbíhají v úsecích, kde sotva stojíme na nohou, a udržujeme balanc. Mají to prostě v nohách, a s tím nákladem se pohybují opravdu bravurně. Jejich obutí většinou sestává z toho, co jim zanechali členové předešlých expedic, a vzhledem k těžkosti terénu a opotřebovanosti materiálu jim občas vykukují z bot palce a paty. Někdy jsou ty čouhající prsty z bot záměrné a vzniklé darem menšího páru bot, než je prostě velikost chodidla. Pak se špička uřízne a nic nebrání jejímu použití, přesně v rámci rčení o darovaném koni. V této věci už mám svou logistiku vymyšlenou. Večer potají, když se gajdové a průvodci oplachují v řece, tipuju velikost chodidel pasujících k mým botám, jelikož je lehké v téhle situaci udělat rozhodnutí a gajdům na konci treku obuv zanechat. Tedy je to jen „sledovací“ opatření, aby po obdarování nemusel příjemce uříznout špičku…
Kitandara camp se nachází na břehu jezera Kitandara a snadno vyhraje soutěž „tábora krásy“. Prostor chaty je celkem malý a tak se na horní palandě musí zmáčknout všichni pospolu.
Potkáváme zde dva Evropany, kteří mají kromě nosiče i vlastního kuchaře a vůně z jeho kulinářského umění nám nyní proudí do našich hladových „nozder“. Nejsou úplně přátelští a vypadá to, že toho asi mají fyzicky dost a není jim úplně dobře.
Když jsme vyřizovali permity pro tento okruh, kuchaře jsme ani nezvažovali, to už nám přišlo hodně „mastňácké“. Vlastně je to i moje první cesta, kde část nákladu táhne někdo jiný…můj nosič. Tam ale nebyla žádná možnost volby, jelikož bez toho, abychom zaměstnali nosiče, povolení prostě získat nejde. Na druhou stranu, pro místní je to často jediná možnost obživy. A pokud bychom táhli úplně vše jen na našich bedrech, kdoví kolik dní by nám pak cesta trvala.

5. chata Kitandara - chata Guy Yeoman (5 km, převýšení výstup 250 m, sestup 830 m)

Z tábora stoupáme do příkrého svahu, abychom dosáhli Fresh Field Pass. Průsmyk je víc než ve čtyřtisícové nadmořské výšce a vypadá to, že naši nosiči tu výšku opravdu nesnášejí úplně dobře. Zajímavé ale je, jak je stačily předchozí výpravy už „zkazit“, protože přišli s tím, jestli bychom neměli ten prášek na bolest hlavy. No, možná to nebylo šetrné a etické, ale nedokázala jsem jim to odmítnout a tak jsme sledovali, jak svými zářivě bílými zuby koušou růžový ibuprofen. Ale průsmyk je nádherný, všechny skalní plochy jsou porostlé mechy všemožných barev. Jsou jich zde neskutečné koberce. Terén křížem krážem protíná množství malých potůčků a jak je mech nasáklý vodou, je i neskutečně měkký a pružný a chůze na něm připomíná přískoky na trampolíně. Móóóc zábavný úsek! Cestou na Guy Yoeman brodíme několik řek a celkem na morál slézáme mnoho skalních úseků.
Optimistická předpověď gajdů, že jde o lehký úsek trvající max. tři až čtyři hodiny se ukázala trochu mylná. Na cestě jsme již osm hodin a zapeklité úseky nás teprve čekají. Erya nás cestou učí jednotlivé ugandské výrazy a my zase jeho na oplátku po našem. Guy Yoeman už máme na dohled, ještě překonáme nějaká rašeliniště a jsme „doma“.

6. chata Guy Yeoman – chata Nyabitaba (6 km, převýšení sestup 800 m) – Nyakalegija (10 km, převýšení sestup 1000 m)

Poslední den treku vede z Guy Yoeman přes mokré bažinaté lesy, přes několik hřebenů do tzv. skalní oblasti. Zejména ve skalní oblasti Kichuchu jsou poměrně strmá a kluzká místa a stezka vede po proudu toku, který po kluzké skále sjíždí dolů do propasti. Nervydrásající úsek! Ve spodním úseku byly strážci parku dokonce instalovány dřevěné schody, díky kterým je sestupová část o něco bezpečnější. Pokračujeme bambusovým lesem a klesáme k mostu Kicucu přes řeku Mubuku. Po hřebeni Nyabitaba se dostáváme do kempu Nyabitaba. Čekáme dvě hodinky na vrcholovou skupinku a společně s nimi sestupujeme do vesnice Nyakalengija. „Mluvčí“ gajdů a nosičů nás považují za nejveselejší skupinku, které zatím ukazovali cestu. Skládáme se dohromady na nějakou mimořádnou odměnu pro nosiče a našim gajdům dáváme dárky. Sundavám holiny a předávám je Eryovi, dokonce je opláchnu, aby byly zase bílé. Je evidentně nadšený a rozhodně to bude jediný Afričan s bílými holinami na kontinentu! Teď bude boss! Benovi dávám teleskopické hůlky a Charlesovi své prošlápnuté trekové boty. Mají radost jako malé děti. Gajdové mají své rodiny dole ve vesnici, kde většina lidí žije v hliněných nebo bambusových domcích. Dostáváme pozvání k nim do rodin a do vesnice, což způsobí, že je celá vesnice zase na nohou. Představují nám své manželky a děti, ukazují skromné příbytky. Všichni se zároveň chtějí pochlubit svými dárky a tak Erya nazouvá holiny, Ben si vykračuje se svými novými teleskopy a vypadá to, že radost je rozhodně upřímná. Na Bena a Charlese si bereme kontakty, jelikož vládnou angličtinou a na ředitelství parku mají „občas“ přistup k internetu. Charles navíc v Kampale studuje vysokou školu a tam nějaké ty „kompy“ taky mají. Slibujeme, že pokud někdo z našich přátel bude zvažovat cestu do Rwenzori, doporučíme, aby si vyžádal jako průvodce rozhodně naše nové přátele. Loučíme se plni zážitků, které už nám navždy budou připomínat toto mimořádné místo na planetě.
„WASINGGA NJAMBARA“ (Thank you guide) - „BUCHAJI“ (Bye)
Další fotografie na webu autorky

Autor: © Lucie Plicová

Autor: © Lucie Plicová

Autor: © Lucie Plicová

Autor: © Lucie Plicová

Autor: © Lucie Plicová

Autor: © Lucie Plicová

Autor: © Lucie Plicová

Autor: © Lucie Plicová

Autor: © Lucie Plicová

Autor: © Lucie Plicová

Autor: © Lucie Plicová

Autor: © Lucie Plicová

Autor: © Lucie Plicová

Autor: © Lucie Plicová

Autor: © Lucie Plicová

Přidej odkaz na Bookmarky.cz
Zpět   |   Nahoru

reklama

reklama

Ohodnoť článek jako ve škole


1-nejlepší, 5-nejhorší.

1 2 3 4 5
Celkové hodnocení:   2.91

Anketní otázka