Chena River pramení ve White Mountains a po 160 kilometrech pouti kopcovitou krajinou se poblíž města Fairbanks vlévá do Tanana River, aby svoje vody nakonec společně odevzdaly severskému veletoku Yukon. Širokým údolím Chena River vede silnice, která usnadňuje přístup k řece. Jednoduchý přístup a dlouhé letní dny činí z řeky oblíbený cíl vodáků. Kromě čtyř mostů je možno dostat se na vodu ještě několika odbočkami ze silnice. Spád, který na horním toku dělá přes dva metry na kilometr, není hlavní příčinou obtíží číhajících na vodáky. Těmi jsou především popadané kmeny nebo hromady klád, které na horním toku někdy přehrazují celou řeku.

 

Po návratu z třídenního treku Chena Dome stavíme stany na tábořišti u řeky Chena, jejíž splutí jsme si naplánovali na příští dny. Tohle místo jsme si vybrali předem podle stavu vody v řece. Chtěli jsme startovat co nejvýš, ale ne za cenu, abychom drhli loděmi o dno. Tábořiště je dobře přístupné, kousek proti proudu se totiž nad řekou klene čtvrtý most, který se nachází na míli 49,5 silnice Chena Hot Sprins Road.

Jedno auto převážíme k cíli naší cesty. Informace o řece v našem průvodci jsou dost skoupé, a tak se snažíme určit délku naší plavby podle podrobné silniční mapy. Po silnici, která vede téměř rovně, to máme k autu 75 kilometrů, takže s přihlédnutím k častým meandrům nás může čekat kilometrů celkem sto dvacet.

Druhý den ráno si balíme věci do lodních pytlů. Čeká nás rychlejší voda, a tak to nepodceňujeme. Než věci dáme do vaků, strčíme všechno do dvou igelitových pytlů. Zvlášť pečlivě se věnujeme spacákům, stanům a oblečení. Pak už jenom nafukujeme lodě „baraky“, připevňujeme bagáž a v poledne vyplouváme na řeku.

Je jasno, zářijové slunce ještě trochu hřeje a z okolních kopců zlatavě září osiky s topoly. Na obdivování přírodních krás však nemáme moc času. Hned v první zatáčce nás proud vody tlačí na padlý kmen. Jednomu po nárazu do klády vypadává pádlo z ruky, ale duchapřítomně jej vzápětí chytá. Zkušenější dvě lodě projíždějí bez problému. Následuje řada dvojkových míst (WW II) s popadanými nebo nakupenými kládami a stromy. Kdo jede v čele, prohlíží vodu a určuje trasu. V jednom místě musíme kvůli zcela zatarasené řece lodě přenést. V dalším místě mizí hlavní proud pod hromadou padlých stromů. Včas zastavujeme, aby nás to nevtáhlo, a lodě koníčkujeme mělkou boční strouhou. Na chvíli se řeka ocitá u silnice, ale pak se opět schovává do lesů mezi kopce.

Zhruba po patnácti kilometrech, během kterých se takřka neustále snažíme, abych nás proud nenatlačil na číhající naplavené kmeny, přijíždíme k třetímu mostu. Hned si všímáme, že za mostem je ořezaná většina klád zasahujících do vody. Správa rekreační oblasti se od tohoto místa nejspíše stará o průjezdnost řeky. Teď není kromě nás na řece jediná kanoe, ale v létě tady bývá asi živěji.

Kousek za mostem se do řeky vlévá East Fork, což se okamžitě projevuje na vyšším stavu vody. Jižním směrem se na hřebenech nad řekou tyčí řady žulových věží. Míjíme srub na pravém břehu. Vzápětí nás uhodí do nosu hnilobný puch. Zpočátku nemůžeme přijít na pravou příčinu, ale když se to několikrát opakuje, usuzujeme, že ve větvích nakupených stromů zapáchají uhynulí lososi, kteří se tady zachytili a predátoři je ještě nestačili uklidit.

K podzimu už je řeka prázdná, ale od června do počátku srpna tudy táhnou tisíce lososů královských. Lidem je jejich lov na Chena River zakázán, ale pro medvědy začínají měsíce hojnosti. Po dosažení horního toku se lososi vytřou a potom naprostá většina z nich umírá vysílením.

Hladina řeky se uklidňuje, ale proud je stále rychlý. Konečně máme trochu času rozhlédnout se po okolí. Nad hlavou nám přelétá orel bělohlavý a po chvíli další dva. Na vodě plují morčáci. Když se k nim přiblížíme, okamžitě vzlétnou. Další orel sedí na špičce smrku a sleduje řeku pod sebou, jestli v ní nespaří nějakou kořist. Podjíždíme druhý a zanedlouho první most na 37,8 míli silnice. Asi po půl kilometru přistáváme na písčité a oblázkové pláži, kde se rozhodujeme utábořit na noc. Jsme ještě nedaleko silnice a stopy po čtyřkolkách v písku nám trochu kalí pocit z divočiny. Vlčí stopy mezi nimi nás ale utvrzují, že musíme být stále na pozoru. Přes větve topolů, rostoucích poblíž řeky, přehazujeme šňůry, abychom po večeři mohli vytáhnout lodní vaky s jídlem mimo dosah medvědů.

V šest ráno nás budí zvuk nějakého motoru. Kromě pneumatik nacházíme v písku také čerstvé vlčí stopy. Je chladno a zahříváme se až na lodi. Řada kmenů v řece nebo na březích má pravidelně do kulata okousané konce a nesou jasné stopy bobřích zubů. Jsou vidět i stojící stromy, ohlodané dokola a držící jenom na několika centimetrech uprostřed. Kousek nad našimi hlavami se snáší bělohlavý orel. Další usedá na holý kmen, odkud posléze přelétá přes řeku do koruny smrku, aby si nás mohl lépe prohlédnout. Naplavený kmen uprostřed řeky nás nahání na mělčinu. Musím do vody a přetáhnout loď na hlubší vodu. Řeka je tady široká asi třicet metrů. Proud je sice stále rychlý, ale hrozících klád je už pomálu. Správná navigace a vyhýbání se mělčinám je jediným povyražením. Na pravém břehu vidíme dva označené přístupy na řeku na silniční míli 28,6 a 27. Zanedlouho míjíme kemp Rosehip, ve kterém jsme stanovali před pěší túrou na Chena Dome. Dívám se na oblázkový břeh, kde jsem před pár dny potkal vlka. Stáli jsme proti sobě asi na deset metrů a dívali se jeden druhému do očí. Hleděl na mě silný a přitom inteligentní tvor, vědomý si svojí převahy domácího teritoria. Po dlouhé chvíli se vlk otočil a odběhl.

Asi kilometr za kempem přistáváme na oblázkové pláži, abychom se utábořili. Během stavění stanů se spouští prudký déšť, ale za chviličku je po něm. Kolem stanů je v písku spousta losích stop. Ačkoliv o tom mnoho lidí neví, los má na svědomí více lidských životů, než grizzly. Když brání své teritorium, je tento opravdový král aljašských lesů s nevyzpytatelnou povahou opravdu nebezpečný. Své oběti obvykle rozdupá předními kopyty.

Navečer zkoušíme chytit nějakou rybu, ale marně. Alespoň se bavíme hledáním pěkných oblázků. Náhle u protějšího břehu hlasitě žbluňkne do vody velký kámen. Díváme se jeden po druhém, kdo ho tam hodil. Další žbluňknutí vše vysvětlí. Je to bobr, který plácnutím ocasu varuje ostatní před nebezpečím.

Ráno opět vstáváme do zimy. Jasná obloha a ranní chladno ale patří v první polovině září k sobě. Vyrážíme na vodu a po pár set metrech fotíme orla bělohlavého, jak sedí na vršku suchého stromu. Vzdalujeme se od silnice a míříme do srdce nedotčených lesů. Jenom sem tam se na pravém břehu objeví chata nebo srub. Řeka je široká a klidná, a tak o naší rychlosti už nerozhoduje vodácká šikovnost, ale síla paží. Jako zpestření vítáme, když se řeka zúží a my můžeme projet pár rychlých zatáček s padlými kmeny nebo když míjíme skupinu srubů, která vypadá jako trampská osada. Po rychlejší pasáži následuje opět klidná voda. Řeka je tady široká čtyřicet až padesát metrů. Proudí však stále poměrně rychle. Podle ubíhajícího břehu odhadujeme rychlost jejího hlavního proudu na šest až osm kilometrů za hodinu. Předjíždí nás motorový člun a na něm dvojice lovců. Byli úspěšní, na přídi mají vystavenou hlavu losa s mohutným parožím. Už asi míli jsou břehy rovnoměrně pokryty tmavými balvany. Vypadá to, jako by řeka byla regulovaná. Za zatáčkou se vše vysvětluje. Přes vodu se klene patnáct metrů vysoká betonová hráz, která byla postavená na ochranu po proudu ležícího Fairbanksu. Stavidla jsou nyní zdvižená, aby lodě mohly proplout, ale s jarními záplavami se zavřou a masa vod se rozlije do okolních lesů.

Už nějakou dobu se poohlížíme po vhodném místě na táboření. Za hrází zastavujeme u přístaviště motorových člunů, ale noc bychom raději trávili v divočině, a tak pádlujeme ještě dál. Přijíždíme k místu, kde se řeka dělí na tři ramena. Ve dvou voda téměř stojí, a tak se rozhodujeme pro levé rameno, ve kterém voda teče nejrychleji. Děláme dobře, protože zbývající dvě ramena jsou vlastně jedním meandrem, kterému voda protrhla úzký val země a zkrátila si cestu. Kdybychom se vydali jiným ramenem, přijeli bychom za chvíli na to samé místo. Na následující štěrkové naplavenině opět zastavujeme a hledáme, kam by se naše čtyři stany vešly. Není to ale stále ono. Nakonec nacházíme pěkné a prostorné místo na travnaté cestě ústící do vody.

Ráno drobně prší. Vyrážíme na vodu a déšť postupně ustává. Na vodě plavou hejna kachen. Kolem přibývá srubů nebo chatek. Také motorové čluny potkáváme stále častěji. Řeka je široká a hladina klidná. Postupně se březích objevují obytné domky. Konečně vidíme známou louku s parkovištěm a za ní most přes řeku. Jsme na konci naší plavby. Chena River se nám nejvíce líbila první dva dny. Voda na horním toku byla divoká a na některých místech nás pěkně potrápila. Projížděli jsme mezi kopci, a přestože většinou nebylo k silnici daleko, kolem řeky vládla pravá divočina. Třetí den byl také pěkný. Voda sice už tolik nespěchala, ale pluli jsme nedotčenými lesy dál od silnice, a mohli pozorovat život v přírodě. Úsek pod hrází bychom už příště asi nejeli. Řeka sama o sobě se nám líbila, ale přibývající známky civilizace nebyly tím, za čím jsme na Aljašku přijeli.