Mám obzvláště ráda dva malíře. Prvním je Jakub Schikaneder (1855-1924). Není to ani tak proto, že rád maloval stařeny, ale především že miloval podzim. Jeho sychravo a mlha je snad nejautentičtější, jakou jsem kdy na plátně viděla.

 

Druhým, možná ještě milejším, je mi August Bedřich Piepenhagen (1791-1868), známý pražský knoflíkář, který uměl na plátně „zpopularizovat“ i tu nejzpustlejší krajinu. Byl výjimečně oddán vandrování po Evropě a stejně výjimečným byl krajinářem. Nálada, kterou na plátno přenášel jej činila v době romantismu jedním z nejžádanějších umělců. Byl absolutně fascinován krajinou a přírodními scenériemi, přesto konečný výsledek nezobrazoval ani tak skutečnost, nýbrž především to, co malíř cítil ve svém nitru při malování daného výjevu. Jak jinak vysvětlit tu pokoru, která nedovolí žádnému objektu či postavě na plátně zachyceném, aby zastínil krajinu, žádné barvě, aby přehlušila mystickou náladu. I alpské kontrasty a dramatické výjevy působí naprosto neokázale a přitom jste jimi uschváceni. Nejspíše právě to činilo jeho dílo tak zvláštním, že se běz něj neobejde Národní galerie a patří k ceněným umělcům mezi sběrateli. Bohužel, jeho výrok: „Umění jde za chlebem, ale řemeslo ho nalézá“, byl platný tenkrát, a drží si status dodnes.

I když ve mě procítění těch nejprchavějších okamžiků bytí často udusí honitba za živobytím, bezohledný soused nebo šlápnutí do psího exkrementu u nás před domem, tam venku, v hutné vůni zvlhlé hlíny, v podzimní mlze, která vleze i do kapsy, tak brzy, že ani kohoutovi nestojí   za to oko otevřít, tak tam, v tom třeskutě napjatém okamžiku a se zkřehlými prsty na spoušti, zažívám „ten“ okamžik, ten nával obrovského potěšení z tak obyčejné věci jakou je svítání. Zacvičí se mnou, rozehraje všechny struny k prasknutí a zmizí tak rychle, že ani nevím, jestli vůbec bylo. Krátký úsek dne a ještě kratší epizoda v životě. A přitom z ní člověk dokáže docela dobře vyžít i několik dalších, a třebas i úplně zatažených týdnů. A je přitom úplně fuk, jestli se ty fotky povedly či ne.

PS.: Všem, kteří mě dobře znají: Opravdu někdy vstávám dřív než v poledne.

Přečtěte si také: August Bedřich Piepenhagen: Chvála zpustlé krajiny