Prolistování snad jakéhokoliv časopisu musí každého utvrdit v dojmu, že všichni cestují a píší zasvěcené reportáže. Na hodně místech pořádají pomalovaní domorodci nejrůznější rituály, jinde pak dovádějí exotická zvířata a jinde zase zuří živly. A tak to čteme a povzdecháváme si, že už nejde nic objevit. Že komerce všechno pomalu pohlcuje a už nebude nic nového a že se budeme vydávat jen tam, kde už někdo byl a pak otamtud pošleme mejla. Ale pozor! Ještě existují místa, která jsou tak neznámá, že pokud se z nich vrátíte zpět do mateřské restaurace, spadne brada všem.

Generace našich rodičů odskákala totalitu a normalizaci a musela budovat socialismus (což vylučovalo cestování), takže jsme to až my, kdo může podléhat volání dálek. A podléháme rádi. A hledáme nové zážitky a někteří vyhledávají to PRAVÉ dobrodružství. Existuje ještě něco takového? A kde?

 

Dnes asi nikoho neohromíte líčením turistiky po Costa Bravě, fotoreportáží o svatebních rituálech v Tyrolsku případně fotografiemi slonů v rezervaci. Skončil věk objevů a velkých cest doopravdy? Ne, svět je v pohybu a to je ten nový prostor pro hledače a dobrodruhy… Takže například některé politické změny sice nemusí být příjemné (zejména pro postižené obyvatelstvo!), stačí takový puč či revoluce… ale to je zároveň startovní signál pro katalogizačně založené cestovatele a válečné reportéry, sebrat odvahu a vydat se „podat zprávu“ A jaké je to v San Sombreru, které nezná ani ten nejsježděnější cestovatel a nejsjetější fotograf?

San Sombréro

Nikdo v Evropě nechtěl německému globetrotterovi věřit, že ve Střední Americe existuje státeček, vklíněný mezi Nikaraguu a Honduras. San Sombrero je přitom ministát, který vznikl sloučením protiortegovských okresů Lambarda, San Abandonio, Maracca, Pollución a Guacomala, kdysi součástí obou států a oboustranně kopírující jejich státní hranice a současně spojující Atlanstký oceán s Tichým.

Hlavním městem hustě obydleného státečku (560 000 obyvatel, v době karnevalu pak 630 000) je Cucaracha City (čti Kukarača) na řece Pangaz. San Sombréro je typickou latinskoamerickou zemí, kde hlavním zdrojem deviz je turistika a zemědělství (cukrová třtina, banány, tabák, pálenka).

Obyvatelé jsou míšenci všeho druhu. Původní etnika byla rozprášena během conquisty (zemi kolonizoval Diego Estremo a Alfonso Diaz) a promísila se s přistěhovalci z okolních zemí a importovanými otroky. Něco málo si asi každý z čtenářů dovede o životě ve Střední Americe představit a snad to neshrnu příliš mastňácky: palmy, karneval, dobré doutníky, snědé krásky a krasavci, rumba a rum. A bohužel i korupce. U moci je zatím poměrně mírumilovná junta a tak lze vnímat San Sombrero jako relativně bezpečnou zemi. Zatím.

Puerto Flirto a Punta Los Bimbos

Zemi si lze užít na několik způsobů. Ten jednodušší se odehrává na pobřeží Karibského moře, kde leží několik velkých letovisek a la Cancún (ale dvouhvězdičkový) a několik zapomenutých a o to kouzelnějších rybářských vesniček. Z té první, komerční části lze uvést Puerto Flirto, ležící jižně od Punta Los Bimbos a Deodorantes / Punto Estebaniero. Z druhé skupiny měst, kde se zastavil čas se vším, co k tomu patří, je třeba jmenovat San Burito na jihu a rozkošné hnízdo Claxonita v zálivu Bahia de Merinda.

Pro skutečné trekaře i bikery je ale zajímavější, vydat se do vnitrozemí. Jednak je zde několik stále činných sopek (Tendria, 2362 m a Ismeralda,1550 m). Ta druhá navíc leží v rezervaci Diego Cuervez Parque Nacional, který chrání jedinečnou flóru a faunu na území pohoří Mangalar. Pro cykloturisty se více hodí severní část země a tichomořské pobřeží, zhruba od města Flamboya podél zálivu Cravassa až k přístavu Fandango.

V centru tabákových plantáží, v okolí města Nicotiňo je překvapivě bohatá síť značených (!) singletrailů a turistických cest, která participuje na dopravních stezkách pěstitelů tabáku a koky.

Lesy a pralesy San Sombréra jsou domovem velkého množství nejrůznějších rostlin a živočichů a snad nikoho neodradí, že nejvíce zastoupené jsou kaktusy, tarantule a štíři. Na ekoturismus (například pozorování ptactva) se dokonce specializovaly cestovní agentury, které nabízejí treky i pro individuální turisty s průvodci a nezbytnými teleskopy. K dispozici je síť maskovaných pozorovatelen a posedů, z nichž některé vděčí svému vzniku občanským válkám a rolnickým povstáním.

Vzhled měst a vesniček se nevymyká běžnému obrázku z jakékoliv jiné latinskoamerické země. Pestrobarevná průčelí domů, zbytky koloniální španělské architektury a honosné katedrály sousedí s moderní zástavbou ve snesitelné podobě. Stejně je tomu tak i s dopravou: collectivos a autobusy jezdí prakticky kamkoliv. V San Sombréru neplatí Interrail, protože zde není železnice, na druhou stranu pronájem obyčejného automobilu je zde velmi levný, od 40 USD/den, čili nic nestojí v cestě se vydat na objevy na vlastní pěst.

Angličtina není v kurzu, kromě dolarů

Úřední řečí je pochopitelně španělština, v odlehlých horských oblastech pak creol. Angličtina zde v kurzu moc není (kromě dolarůJ ), nicméně není právě tohle ten prvek dobrodružství, který hledáme? V místních restauracích a na zócalech (náměstí) se vždy s někým seznámíte, kdo vám poradí, kde se dá lacině bydlet a stravovat a protože náchylnost místních dávat si již před obědem sklenku rumu nebo aspoň piva je větší jak u nás doma, není problém navázat kontakt velmi rychle a časně.

Do San Sombréra se dostanete letecky místní leteckou splečností Aviacon Sombrero (lety z Managuy, Cartageny, Tegucigalpy a Oaxacy); ekologičtější je lodní linka z Mexika: Vera Cruz - Cozumel - Trujillo. Vízum lze získat na kterémkoliv hraničním přechodu (65 USD).

 

Shrnuto:

Levnější jak Mexiko, bezpečnější jak Venezuela, příjemné jak Kostarika.

Tak na co čekáte?!