Vaše reklama

SÁM DIVOČINOU = rozsudek smrti

18.04.2010 - 11:20   |   Redakce: Jan Soukup

Autor: © Jan Soukup

Byl jsem si vědom toho, že kdybych skončil promočený a bez zápalek na břehu odlehlé řeky v srdci horské divočiny Yukonu, hrozil by rozsudek smrti. Nejbližší záchrana se nalézala nejméně týden tvrdého probíjení se hustým severským bušem.

Nic pro slabosrdcé zelenáče!“ ...to byla slova, která se mi opakovaně vtírala na jazyk v polohlasité samomluvě, jak jsem s rozechvělým soustředěním objevoval a překonával nové a nové nástrahy, které přede mě kladla divoká, opuštěná řeka. Nevěděl jsem o ní prakticky nic. Hlavním důvodem přidušeného rozmlouvání s pomyslným němým partnerem bylo zastavit cvakání zubů ze strachu a z nejistoty, jak jsem se s třesoucími koleny skládal rukávem špricky do zákleku mezi lodní pytle ve své singlovce. Druhým bylo vytvořit si falešný pocit, že nejsem sám, kdyby se mi nepovedlo proplout zpěněným kaňonem dnem dolů.
Cvaknout se“ v situaci, v jaké jsem se nacházel, by rozhodně nebylo žádnou lehkomyslnou nebo komickou záležitostí. Právě naopak, za každou možností převrácení a ztráty kánoe jejím nabalením okolo balvanu v mocném proudu to by byla velmi pravděpodobná i ztráta klíčového vybavení hrozilo skutečné nebezpečí smrti.
Byl jsem si vědom toho, že kdybych skončil promočený a bez zápalek na břehu odlehlé a po sezoně dokonale opuštěné řeky, vinoucí se srdcem horské divočiny Yukonu, hrozil by rozsudek záhuby. Nejbližší záchrana, kterou byla primitivní Canolská silnice s provozem půl vozidla za den, se odtud nalézala nejméně týden tvrdého probíjení se hustým severským bušem s krajně zrádným terénem rozježených horských hřebenů, roklí, ostrých balvanů, propletených slizkých polomů a bažinatých děr, skrytých pod tlustým kobercem mechů a lišejníků. V nitru houští se k večeru stále ještě rojila mračna moskytů a teď, na konci srpna, byly noci již černé, s teplotou, která v těchto výškách k ránu pravidelně klesala pod bod mrazu. Byl bych tu psancem v říši medvědů a vlků, kteří by zuboženou a nejspíše mnohonásobně zraněnou, blouznící troskou lidské bytosti jistě nepohrdli jako lehkým zákuskem. Tahle vidina se usadila v mé mysli a stále se starala o to, že jsem přistupoval ke každému kroku svého postupu po proudu řeky South MacMillan se svědomitou ostražitostí, sahaje s rozvážnou trpělivostí do své přehršle zkušeností a moudrosti homo sapiense. Moje bicepsy se automaticky vyboulily při každém novém zaburácení peřejí za ohybem řeky a moje ruce svíraly pádlo, až mi zbělely klouby.
Na vlastní pěst
Proč jsem se pustil do tak riskantního dobrodružství na vlastní pěst? To je, alespoň pro mě, stará vesta: Vlastní zkušenost mě přesvědčila o tom, že v dnešní uspěchané době je obtížné skloubit plány pro dobu dovolené, její délku a ambice pro stejný stupeň dobrodružství s jinou osobou, která by navíc musela mít odpovídající stupeň zkušenosti a vlastnit stejně kvalitní vybavení. Ani má nejspolehlivější partnerka, moje manželka Milena, s kterou jsme se v minulosti mnohokrát volně toulali divočinou jako pár osamělých vlků, se již druhé léto nedokázala vyprostit z klepet byznysové mašinerie. Co mi potom zbývalo? Strávit léto grilováním a zahradničením, nebo se pustit po vlčí stezce sólo? Rady v mém případě není třeba. A tak se situace vyvinula i v létě 2003. Když se Mileně v práci nabídla příležitost získat manažerskou pozici, začalo mi být po odkladech jasné, že se na střechu vitary bude opět přivazovat jenom singlovka.
Když jsem v polovině srpna opouštěl Edmonton se svým, jako oslík naloženým vozidlem, abych strávil dlouhé hodiny v osamělém hltání tisícovek kilometrů, které přede mě rozprostírala Aljašská dálnice nekonečnými lesy, divukrásnými horami a údolími zpěněných řek směrem k severu, nenesl jsem žádnou zodpovědnost za bezpečí a pohodlí partnerky. Měl jsem ve skutečnosti poněkud ambiciózní plán, na který jsem se svědomitě připravil s kompletním souborem oxeroxovaných topografických map 1:50 000. Plán však vyžadoval vystoupat s vozidlem po primitivní Canolské silnici až na kontinentální rozvodí, tvořící hranici mezi kanadskými teritoriemi Yukon a Northwest Territories, a odtud pokračovat dál lodí. Řeka South MacMillan, proti které se silnice šplhá v jejím nejhořejším toku, byla v mých plánech jen rezervní alternativou. Předešlé zkušenosti z cestování severskou divočinou mě totiž naučily improvizovat a pružně reagovat na vývoj situace. A když jsem se od převozníka v Ross River dozvěděl, že se čtvrtý ze šesti mostů, kterými Canolská silnice přetíná řeku South MacMillan na své cestě do MacMillanova průsmyku, zřítil, bylo rozhodnuto: jede se South MacMillan. Zbývající otázkou bylo, odkud začnu. Stoupal jsem s vozidlem několik hodin po střídavě kamenité a bahnité Canolské silnici, až se konečně přenesla přes náhorní plató a dosáhla údolí horního toku řeky South MacMillan. Na prvním mostě jsem na chvíli zastavil a nechal jsem si svírat žaludek obavami při pohledu na její balvanité peřeje. Měl jsem pokušení spustit svou loď na řeku pod mostem číslo 2, ale počasí ve vysokohorské krajině bylo škaredé, se zataženou olověnou oblohou, vlhkým větrem, mlhou a s přeháňkami. Občas jsem na tváři ucítil snad i vločku sněhu. Jelikož jsem věděl, že by nepřetržité peřeje obtížnosti WW3 v této horní části řeky vyžadovaly časté vylézání z lodi do ledové vody, nechtělo se mi do toho. Strávil jsem tak v nehostinné krajině u druhého mostu dvě noci čekání v naději, že se počasí umoudří. Ale když se tak nestalo, rozhodl jsem se konečně pro kompromis spustím loď do potoka Hess Creek, který Canolská silnice přetíná asi v polovině cesty mezi mosty číslo 1 a 2, a po něm dopluji k řece.
Než se mi podařilo dokončit všechny úkony spojené s logistikou vyplutí, zahrnující i nenápadné zaparkování vozu v zastrčeném štěrkovišti stranou od silnice, a vyrazit, bylo již po čtvrté hodině odpoledne. Počasí bylo pochmurné a hrozilo brzkým příchodem další dešťové přeháňky. Hned za prvním ohybem potoka jsem narazil na zátaras z naplavených klád. Zde jsem strávil nějaký čas pasírováním lodě jeho sítem. Protože tu byla nezvyklá hloubka, dokázal jsem při tom namočit neoprénové long Johny a syntetické triko až po ramena. Ostře meandrující potok měl ještě řadu dalších překážek ve formě naplaveného dřeva a daleko přes břehy rostoucích nízkých vrbových větví právě tam, kde jedině měl dostatečnou hloubku pro projetí kánoe. Žádná již však nebyla tak obtížná jako ta první. Jeho tok směřoval v průměru k jihu, divočinou sestávající hlavně z vrbového a olšového porostu, nad nímž vyčnívaly typicky úzké severské smrky. Zákruty potoka přede mnou opakovaně otevíraly úchvatný pohled na ledovce malebného pohoří Itsi, které tu dominuje na jižním obzoru. Nejkrásnější krajinná pohlednice se rozestře od ústí potoka do řeky v širokém panoramatu vyhrocených obrysů hor s bělostnými sněhovými poli, modravými ledovci a rozsáhlou škálou odstínů zeleně od téměř černé ve smrkových porostech níže na svazích až po světlé variace barvy khaki v nyní již usychající režné trávě luk s porostem sporých houževnatých křovisek vrb a arktické trpasličí břízy. Nízká křoviska nyní již nabývala žlutorudých spekter podzimní palety, a svahy tak začínaly přímo hořet rudým světlem. Řeka samotná dodávala vlastní příspěvek do kontrastů scenerie svými odlesky světla v popředí a vinula se jako pramínek rtuti plochým dnem údolí.
V divoké vodě
Ústí jsem dosáhl asi po hodině pádlování, přerušeného občasným nutným vystoupením z lodi. Na řece samotné jsem si zprvu užíval asi kilometr jejího snadného úseku, ale po něm už přišly „kamenné zahrady“. Nad první peřejí WW3 jsem přistál, abych si ji prostudoval ze břehu. Tu první však následovaly už prakticky nepřetržité peřeje klasifikace WW3, které jsou typické pro horní úseky většiny řek v této oblasti kontinentálního rozvodí, kde se jim říká „rock gardens“. Nebylo tu zřejmé žádné rozdělení divoké vody do úseků, a tak jsem skončil v nepřetržitém pádlování, bez zastávky pro „skautování“. Ve vytrvalém vodním slalomu jsem při letmých pohledech do dálky před sebou horečně kombinoval trasu mezi balvany a taktizoval jako při bleskové hře v šachy. Často se tak člověk setká s hrůzným překvapením, které se může vynořit za každým novým zákrutem řeky či za větším balvanem. Jednu chvíli jsem při sjíždění strmé balvanové kaskády téměř vypadl z kánoe. Buď mi však přálo štěstí, či nade mnou někdo držel ruku, protože se mi kupodivu dařilo projíždět vše bez újmy na zdraví i na výzbroji. Pod kaskádou jsem na moment zastavil, abych si ji fotograficky zdokumentoval, ale právě mi došel film, proto se mi snímek vryl jen do paměti. Vzhledem k pozdnímu startu jsem předpokládal táboření někde nad prvním mostem přes řeku. V zápalu pádlování mě proto dokonale překvapilo, že jsem při zvednutí očí za ohybem řeky viděl obrysy známé mostní konstrukce. Se štěstím jsem se včas orientoval a najel na křivku, kterou jsem si předurčil při studiu řeky z mostu od vozidla. S rouhavým klením pro kuráž jsem po ní projel téměř do puntíku a pokračoval jsem dál, abych měl všechnu obtížnou vodu co nejdřív za sebou.
Až kolem osmé večer jsem konečně zastavil, abych rozbil na noc svůj tábor na malém ostrově asi kilometr po proudu od ústí potoka Itsi Creek. Mocný ledovec Itsi, s vrcholem zahaleným v chmurně se valících mracích, se nade mnou tyčil na východní straně jako připomínka toho, kdo je tady pánem. Dešťová přeháňka, která se přerolovala přes můj kemp, právě když jsem ve spěchu dostavěl stan, jej zarámovala obloukem duhy. Jak výstižné, pomyslel jsem si, věda z dřívějších návštěv téhle oblasti, že jeho jméno ve starém domorodém jazyce znamená „hnízdo větru“. Hleděl jsem na něj ještě od ohně, u něhož jsem se ohříval při vaření večeře. Ve své osamělosti, podtržené chmurným tmavnutím liduprázdné divoké pustiny pod neklidnou těžkou oblohou, jsem si ho zosobňoval tím, že jsem se ho v duchu tázal, jaké výzvy mi jeho říše připravuje. Jak jsem se již totiž zmínil, bez jakékoli předběžné přípravy na cestu po řece South MacMillan, kromě toho jejího úseku hned na začátku, který je možno občas zahlédnout z Canolské silnice, jsem o ní prakticky nic nevěděl. Bez mapy jiné, než je silniční mapa celého Yukonu s měřítkem 1:1 500 000, kterou jsem jako jedinou měl pro tuto řeku k dispozici, a to speciálně pak v území, kterým řeka protéká poté, co se nadobro odkloní od silnice jsem se tímto rozlehlým územím pohyboval prakticky stejně jako první objevitelé nových teritorií pro obchod kožešinami v raném 19. století. Divokou vodu jsem tu za sebou ještě neměl, ale už jsem překonal strmý alpský spád řeky s mocnou vodou WW3. Na druhý den jsem očekával již jen peřeje klasifikace WW2. Příští ráno jsem se proto bláhově domníval, že po přežití peřejí předchozího dne mám všechnu nebezpečnou vodu šťastně za sebou. Ve svém neinformovaném optimismu jsem si maloval, že odtud dolů po řece již budu prožívat jen pohodlnou vodní foto-safari divočinou. Čekalo na mě ale překvapení! Jsou tu totiž hned čtyři jakési pseudokaňony, kde si řeka prokousala koryto napříč několikerými, v geologické historii Yukonu poměrně nedávnými výtoky lávy. Neznám situaci na řece za vyššího stavu vody, který je typický pro červenec až počátek srpna, kdy se řeka normálně jezdí, ale na konci srpna, kdy jsem po ní pádloval já, se každý z kaňonů stal sérií náhlých spádů, prahů, skalních kaskád a hřmotných vln. Když jsem dorazil k prvnímu, který jsem slyšel již z kilometrové dálky, spustil jsem naloženou kánoi přes skalní práh na laně, protože zakřivená průrva, kterou se jím řeka drala, vykazovala nepřátelsky vyhlížející zmatené vývěry a víry. Zbývající část skalního sevření řeky jsem potom projel v lodi. Neočekával jsem žádnou další vážnou překážku, ale když přišel druhý skalní svěrák řeky, byl jsem nucen jeho délku přenést po dobře vyšlapané portážní stezce. Rozhodnutí bylo lehké díky dvoumetrovému skalnímu jezu, kterým začínal, sledovanému velkou hydraulickou dírou a dlouhou sérií skalnatých peřejí.
Protože den již značně pokročil, když jsem dokončil poslední cestu s nákladem po stezce, rozhodl jsem se rozbít svůj tábor hned na spodním konci portáže. Bylo tu malebné místo pro stan na malé skalce v těsné blízkosti posledního jazyka peřejí kaňonu. Útulná lagunka s pláží z hrubého písku a s naplavenými kládami zvala k večernímu posezení s hojivou meditací u hřejivých oharků ohně po večeři. Opět jsem tu nabyl přesvědčení, že jsem právě překonal poslední vážnou divokou vodu. Počasí bylo stále ještě deštivé. Příští ráno vytrvale pršelo a navzdory dlouhému odkládání startu jsem nakonec po poledni sbalil mokrý stan a za stále trvajícího deště jsem vyrazil v pláštěnce na další plavbu. Řev dalšího, již třetího kaňonu, mě dokonale otrávil, protože se mi nechtělo vše opětovně vybalovat a přenášet, navíc v dešti a mokrým křovím. Zastavil jsem nad kaňonem a udělal průzkum z jeho srázu. Měl jsem pokušení zkusit ho projet. Má loď se nacházela na špatné straně řeky pro nájezd na jedinou linii, která mohla přislíbit nejistý úspěch, takže když jsem vsedl do kánoe a dokonale zazipoval její nylonovou palubu, musel jsem přetraverzovat řeku směrem proti proudu. Poté jsem s třesoucími se koleny a cvakajícími zuby najel do vln, ale podařilo se mi udržet se na předurčené dráze celou délkou kaňonu a teď jsem byl bez sebe nadšením i hrdostí, že jsem ho zdolal a ušetřil si dlouhou mokrou portáž.
Hlavou dolů
Opět jsem neměl nejmenší pochybnosti o tom, že jsem právě překonal poslední překážku. Ve své sebedůvěře jsem si dokonce připravil dva fotoaparáty jen do svého klína pro pohotové snímání krajiny a divokých zvířat. Zanedlouho se však, nějaké dva kilometry po proudu, ozval za ohybem řeky další řev. Moje mysl odmítala připustit možnost další vážné překážky, ale přece jen jsem zastavil, abych částečně zabezpečil fotoaparáty a abych zapnul špricku až ke svému podpaží. Potom jsem opatrně pokračoval. Když jsem se přiblížil až k ohybu, bylo mi hned jasné, že situace je skutečně vážná – další skalní práh s průrvou, ve které se celá řeka napresovala do šestimetrového kanálu zakřiveného do tvaru písmene S. Okamžitě jsem vybočil do zpětného víru a studoval kanál z lodi. V návalu sebedůvěry, nabyté úspěchem v minulém kaňonu, jsem rozhodl, že existuje cesta skrz, a to po vnitřní straně prvního ohybu „S“. Jelikož jsem se právě nacházel na straně vnější, odkud by mě proud přinesl bokem na hranu prahu, kde se voda přelévala přes zubatý okraj, chtěl jsem se pokusit nadjet proti proudu a potom opsat balistický oblouk do vnitřku prvního ohybu. Rozhraní mezi hlavním a zpětným proudem bylo však nezvykle ostré. V očekávání potíží jsem naklonil loď po proudu zapíraje se na pádle, ale jakmile jsem vystrčil špičku kánoe ze zpětného proudu, hlavní proud se jí zmocnil a strhl ji směrem po proudu s takovou silou a rychlostí, že setrvačnost hmoty mého těla za žádných okolností nestačila její pohyb sledovat, a já jsem se tak okamžitě převrátil – přímo ve „chřtánu smrti“. Visel jsem hlavou dolů z kánoe pod vodou a pamatuji se, že jsem viděl svůj nový Canon EOS Elan 7E (zaostřující podle oka) plavat okolo mě ve vodotěsné brašně. To mě probudilo z momentálního šoku, vykopal jsem se z rukávu špricky, chytil záď převrácené kánoe a zatlačil špici lodě do praskliny ve skalní stěně vnější strany kanálu „S“. Snad jen náhodou, ale podařilo se mi při tom nohou zaháknout popruh brašny plovoucího fotoaparátu. Vzápětí se mi také podařilo dotlačit ke stěně i záď kánoe a okamžitě se vydrápat na mokrý basaltový hřebínek. Nacházeje v sobě díky vřícímu adrenalinu z pudu sebezáchovy téměř nadpřirozenou sílu, dokázal jsem potom bleskově vytáhnout plně naloženou kánoi, navíc plnou vody, jak nejvýše to šlo, z proudu na skálu. Vše se odehrálo snad jen v několika vteřinách. V několika dalších okamžicích jsem konečně mohl zvážit situaci a odhadnout škodu. Ze skalky jsem nejdřív viděl plavat svou kšiltovku – žádná škoda, ale také jsem zahlédl plavat svůj vodotěsný mapník, který byl bohužel před převrácením přichycený na horním povrchu špricky jen dvěma ze čtyř suchozipových poutek, a proud se ho proto lehce zmocnil. Obsahoval můj řidičský průkaz, kartu VISA, stošedesát dolarů v hotovosti, přístroj GPS, můj deník, příručky k foťákům, brýle na čtení a silniční mapu Yukonu. Jeho obsah představoval už vážnější ztrátu. Okamžitě jsem proto znovu skočil do vody, v pláštěnce přes záchrannou vestu, a přeplaval jsem postranní lagunu pod kanálem „S“, abych po mapníku pátral ve vírech níže po proudu. Již nikdy jsem ho však nespatřil. Ale nebyl důvod litovat: zachránil jsem všechno ostatní, včetně drahého fotografického vybavení. A i loď vyvázla bez úhony. Při tom všem jsem nepustil pádlo, a v neposlední řadě jsem zachránil svůj život. Díky dobrému balení se nic nenamočilo, kromě mě.
Oheň záchranář
Zpočátku jsem necítil chlad, přestože jsem si z pohodlnosti neoprenový oblek již neoblékal. Navíc ještě vytrvale lilo. Uvědomil jsem si, že nastala situace, kdy je nutno v zájmu přežití sebrat rozum do hrsti. Naděje na získání pomoci od nějaké skupiny kanoistů, kteří by tudy pádlovali během několika příštích dnů, teď po skončení sezony neexistovala. Vytahal jsem proto postupně všechno ze skalky proti proudu na ostrůvek štěrku s vrbičkami hned nad vjezdem do „S-kanálu“ a rozdělal oheň z deštěm nasáklého naplaveného dřeva. Po čase se mi podařilo zvětšit ho na značnou vatru. Potřeboval jsem se rychle ohřát, protože jsem již vychladl a mokrý oděv mě studil, až se mi rozklepaly zuby. Když už oheň silně sálal, svlékl jsem se donaha a rozvěsil věci po větvích a kořenech naplavených vývratů co nejblíže k plamenům. Pro nezúčastněného pozorovatele bych se musel jevit jako divoch v deliriu rituálního tance na zažehnání zlých duchů, jak jsem se točil, poskakoval v kouři okolo ohně a mával mokrým prádlem, aby schlo. Po čase přestalo pršet a k večeru dokonce vysvitlo sluníčko, ale mně se opět podařilo najít způsob, jak se veskrze promočit.
Poté, co jsem již postavil svůj stan a založil na ostrůvku tábor na noc, jsem se totiž rozhodl vyrazit na průzkum, abych našel portážní stezku. Po předcházejícím nepříjemném zážitku jsem sebekriticky usoudil, že to, co jsem provedl, bylo vrcholně hloupé a že od nynějška budu všechna obtížná místa přenášet. Po nějaké době pátrání jsem skutečně našel sotva znatelnou portážní stezku na své straně řeky, počínající od nyní vyschlého ramene. Ta se však ukázala jako nepoužitelná. Nevypadala o nic lépe než ztrácející se losí stezka, vedoucí největšími bažinami a nejhustším porostem. Nikdy bych neuspěl v prodírání se tunelem křoví a stromů s kánoí na ramenou, hlavně ne proto, že jsem nepřibalil svěrkami připevňovanou střední příčku, kterou singlovka normálně nemá, abych ji měl za co nést. Stezka mě vedla asi po dva kilometry. Mokrý porost mě promočil, neměl jsem sprej proti medvědům a bylo už devět večer. Při návratu do tábora jsem sledoval okraj kaňonu. Z jeho stěn jsem s hrůzou uviděl jeden a půl kilometru dlouhou sérii kaskád a minivodopádů. Měl jsem vskutku štěstí, že jsem se převrátil hned na začátku, protože bych byl bez předběžného průzkumu dále po proudu úplně ztroskotal. Existovala jen jedna linie na proplutí, která se po dvou počátečních kličkách vinula podél krajně levé strany. Mně začalo být jasné, že tato pomyslná křivka představovala jedinou cestu, jak se propracovat za osudný kaňon. Portáž byla nemožná. Je snadné si představit, jakou jsem měl noc. Nemohl jsem spát, a kdykoli jsem trhaně zdříml, zdálo se mi o zatraceném „S-kanálu“. Jeho neustálý řev můj noční neklid jen přiživoval. Ráno mělo atmosféru „pravého poledne“. Bylo však pro změnu jako vystřižené, s modrou oblohou a zářivým sluncem. Tentokrát jsem si před naloděním kánoi opatrně odvedl dost daleko proti proudu, abych měl čas přejet řeku do vnitřku prvního ohybu kanálu „S“. Opět se mi třásla kolena, když jsem se snižoval do špricky kánoe a přes silnou snahu o sebeovládání moje zuby několikrát zacvakaly jako samopal. Vše ale naštěstí proběhlo podle plánu. Podařilo se mi udržet se na určené dráze a ve skutečnosti, tedy z úrovně hladiny, nástrahy řeky nevypadaly ani z poloviny tak hrozivě, jak se jevily ze stěn kaňonu. Pod čtvrtým kaňonem měla řeka po dobrou část dne stále ještě sérii trojkových peřejí, ale od ústí malé řeky zleva, přitékající od jezera Dragon Lake, byla nebezpečná balvanitá voda již skutečně s konečnou platností za mnou. Od té doby jediné zdroje kardiovaskulárních návalů přicházely už jen z časté obří zácpy naplavených klád, kde v některých místech až 80 procent šířky řeky mizelo pod horou dřevěné změti. Ani ve snu jsem si nechtěl představit, co by se stalo, kdyby proud strhl mou kánoi bokem na zátaras. Teď jsem již konečně mohl oznámit Mileně satelitním telefonem, že jsem šťastně přežil všechnu nebezpečnou divokou vodu. Nechtěl jsem ji znepokojovat před pokusem o projetí „S-kanálu“, jakkoli mocně jsem toužil se s někým o své starosti rozdělit.
Na vlčí stezce
Tentokrát jsem se zcela definitivně pohyboval v říši vlků. Ohromné vlčí stopy mě vítaly, kdekoli jsem vystoupil na břeh. Slyšet v divočině vlčí vytí bývalo vždycky mým snem. Asi dvakrát v pozdním odpoledni jsem měl pocit, že jsem zaslechl osamělé vlčí zavytí, ale když jsem přestal pádlovat a nastražil uši, „encore“ nikdy nepřišlo. Zklamaný jsem nakonec vyl jako vlk sám v naději, že vyvolám vlčí odezvu, ale inteligentní tvorové mě patrně rychle prokoukli jako slaboduchého blázna. Jednou jsem skutečně spatřil vlka, který mě upřeně pozoroval ze štěrkové kosy asi 300 metrů před kánoí. Byl to ohromný tmavý jedinec, téměř černý a absolutně majestátný. Pravý pán této divočiny, pomyslel jsem si, a poslední skrytý divoch těchto břehů. Začal jsem okamžitě štrachat ve vodotěsných pytlích, abych vyprostil aparát s teleobjektivem. Než jsem však zvedl hlavu, vlk se vypařil jako přízrak.
Hlavní rozdíl mezi cestováním touto severní šířkou od pozdního srpna do raného září v porovnání s cestou v červenci je to, že noci jsou již tmavé. Je-li potom jasná obloha, téměř pokaždé připraví divákovi vlnivou hru světel polární záře. Jednu noc, která byla úplně jasná, a proto také mrazivá, mě probudil vlčí koncert. Byl to chorál celé smečky, nacházející se hned přes řeku od stanu – nějakých šedesát metrů. Nejdřív jsem se domníval, že o tom jen sním, ale zvukový vjem byl tak pronikavý, že mě probudil přesně o půlnoci. Byl to nezapomenutelný, kouzelný zážitek. Vlci zcela určitě mají hudební sluch. Jejich sbor sestával nejméně z devíti hlasů, od protáhlých nízkých basů až po oscilující vysoká soprána. Všichni zněli ve skvělém časovém souladu a v srdce rozechvívající mollové harmonii. Slyšel jsem je potom po velkou část noci vzdalovat se a opět se přibližovat, jak pročesávali les. S mrazením v kostech jsem děkoval bohu, že mě nestvořil losím teletem. Snad to byl jen naivní falešný pocit, který vyšel z dlouhých let mého života s aljašskými malamuty – psy vlkům nejbližšími, ale ve vlčí přítomnosti jsem se cítil bezpečně. Měl jsem pocit, že bych si s vlky měl rozumět. Noc vlčího koncertu byla nepopsatelně krásná. Byla, jako by vypadla z povídky Jacka Londona. Po nějaké chvíli jsem rozechvělý vylezl ze stanu a pozoroval nekonečné proměny tiché polární záře na obloze s Mléčnou dráhou a s Velkým vozem. Mars, který byl té srpnové noci 2003 právě nejblíž k Zemi za posledních šedesát tisíc let, svítil jako malý oranžový lampion hned nad špičkami smrků na jižním břehu řeky. Dokonale probuzen vzrušujícím koncertem a rozechvělý romantikou chladné severní noci, jsem dokonce postavil fotoaparát na stativ a zkoušel jsem zachytit tu pomíjející krásu na film.
Dny byly většinou se zataženou oblohou a podzimním počasím, s občasným vyjasněním k večeru. Vyskytly se však i dny jasné, nebo alespoň slunečné a teplé. Za větrných dnů jsem pádloval i v lyžařské čepici a s flískou přes tenkou větrovku. Pro kontrast – posledních pár dnů na řece bylo tak horkých, že jsem se při pádlování opaloval svlečený v šortkách a hlavu jsem si chránil širákem proti slunci. Listoví podél břehů i na vzdálených horských svazích se zvolna barvilo do stále ohnivějších tónů podzimu. Po několika dnech pod koncem strmé divoké vody se pozřídku na břehu vynořil ojedinělý lovecký tábor se starým srubem, někdy s bílým celtovým stanem s komínovou rourou, ale v podstatě jsem byl na řece velmi osamělý. Jednoho rána mi přiběhli do kuchyně, kterou typicky představoval oheň s kotlíkem vřící vody někde u spadlé klády stranou od stanu, tři sobi karibu. Moje kuchyň, jak jsem si večer předtím všiml podle stop na ostrově štěrku s vrbičkami a naplavenými kládami, ležela na jejich stezce. Nikdy bych nepředvídal návštěvu karibu za své přítomnosti, a zvláště ne, když hořel oheň pod kotlem. Chvilku trvalo, než jim proniklo do tvrdé, parohy rašící lebky, že dnešek byl jiný. Teprve pak skončili rozpačité otálení, zvedli krátké, zespoda bílé ocasy a vzali to přes vodu skákavým plaváním nazpět. Objevování bobrů bylo na denním pořádku. Někdy, za tichých večerů u ohně, jsem byl s překvapením přesvědčen, že jsem právě slyšel výstřel z brokovnice. Bylo mi divné, že by někdo lovil takhle pozdě v zarostlém bludišti močálů uprostřed ničeho, až mi po několika podobných epizodách došlo, že jsem právě slyšel, jak na hladinu vody dopadl strom, který porazil bobr. Medvědy, kromě jejich častých stop, jsem tentokrát naštěstí nepotkal .
Sám se sebou
Poté, co se South MacMillan setká s řekou North MacMillan, se až do jejich soutoku s Pelly řeka téměř zastaví, jak se válí svým širokým údolím v obřích meandrech. Po hodině pádlování se tak člověk může octnout v prakticky stejném místě údolí, kde již jednou byl. Je to obzvlášť unavující, když nemá žádnou mapu a neví, jak daleko mu zbývá k dosažení soutoku.
Jak se přibližoval konec mé vodní pouti v Pelly Crossing, uvědomil jsem si, že návrat k Hessovu potoku nahoře na Canolské silnici bez peněz a bez kreditní karty nebude právě procházkou růžovou zahradou. Samotný návrat stopem k mé vitaře byl dobrodružstvím sám o sobě. Překvapila mě však nápomocná štědrost lidí podél cesty, kterou v nich snad podněcuje atmosféra romantické yukonské divočiny. I mě osamělá cesta divočinou velmi změnila. Na rozdíl od cestování s partnerem je cestování sólo těžkou fuškou. Člověk se za celý den nezastaví, protože se nemá s kým rozdělit o denní povinosti. Vysvobození přijde až pozdě večer, kdy se konečně svlékne, rozloží své bolavé kosti na spacák ve stanu a nemá ani sílu, aby se oblékl pro spaní. Při tom všem má však spoustu času na přemýšlení. Neruší ho vlivy lidské společnosti jako televize, hluky velkoměsta, noviny, stres zaměstnání, ani nutnost sdělovat své myšlenky partnerovi a reagovat na myšlenky jeho. Člověk najde čas pro pohled nazpět do svého života, pochopí, co v něm bylo dobré i špatné, čeho si musí vážit i co by změnil, prostě najde sama sebe a své místo na této planetě a v tomto časovém intervalu vesmíru. Silně tomu pomáhá večerní posezení pod černou oblohou posetou biliony hvězd s Mléčnou dráhou a někdy i polární září, se snícími zraky zahleděnými do rudých oharků – stejně tak, jak to dělával jeho pravěký předek v době kamenné. Pud sebezáchovy v situacích i v prostředí, srovnatelných s těmi, ve kterých jeho pravěký předchůdce žil, v člověku probudí smysly, o nichž ani nevěděl, že je má. Nyní, vděčný svému genetickému dědictví, je postupně nalézá a tříbí tak, aby v kombinaci se svou moudrostí mohl opět uhájit právo na soužití v říši divoké zvěře. Přiblíží se tak okolní přírodě a vnímá své okolí s nebývalou pozorností. Odhodí velkoměstskou aroganci s ignorováním okolí, nalezne pokoru, respekt pro vše živé a objeví své pravé bohatství, štěstí a účel v daru života.

Autor: © Jan Soukup

Autor: © Jan Soukup

Autor: © Jan Soukup

Autor: © Jan Soukup

Autor: © Jan Soukup

Autor: © Jan Soukup

Přidej odkaz na Bookmarky.cz
Zpět   |   Nahoru

reklama

reklama

Ohodnoť článek jako ve škole


1-nejlepší, 5-nejhorší.

1 2 3 4 5
Celkové hodnocení:   2.92

Anketní otázka