Vaše reklama

S lyžemi do Persie

13.05.2010 - 03:50   |   Redakce: Jan Palič Pala

Autor: © Jan Pala

Létající koberec by byl asi vhodnějším, ale pokud jste nabaženi evropských hor, pak vás sopky Íránu určitě nadchnou.

 
 
 
 
Írán svou polohou mezi Kaspickým mořem na severu a Perským zálivem na jihu patří do subtropického pásu s převahou polopouští a pouští. Vysoké kopce, ledovce a sníh by tak hledal v této oficiálně první islámské republice na světě málokdo. To je chyba, neboť samotné hlavní město Teherán, které počtem obyvatel převyšuje celé bývalé Československo, se rozkládá v nadmořské výšce 1200–1800 metrů.
 
„V Íránu vládne trojka – za tři koruny je benzín a metro, a nákupy vás vyjdou o třetinu levněji než doma.“
 
Ze severu Teherán ohraničuje pohoří Alborz, táhnoucí se v rozsáhlém pásu až ke Kaspickému moři. V 1800 metrech je zároveň dolní stanice lanovky směřující přes mezistanice až na Tochal (3982 m), kde je nejbližší lyžařské středisko. Severovýchodně od Teheránu své okolní tří- a čtyřtisícové kolegy výrazně převyšuje majestátní homole sopečného kuželu 5671 metrů vysokého Damavándu.
 
„Když už se vám v Teheránu podaří probojovat šesti proudy chaoticky se pohybujících aut na druhou stranu, srazí vás na chodníku „kozí dech“ – motocykl Honda (80ka) obsazený třemi lidmi.“
 
Západně od silnice spojující Karaji s Chalusem na pobřeží Kaspického moře je potom oblast čtyřtisícovek kolem 4850 metrů vysokého vrcholu Alam Kuh. Severní stěna Alam Kuhu je zároveň nejvyhlášenější íránskou lezeckou stěnou. Jeho okolí bohaté na rozsáhlé ledovce je také ideální pro skialpinismus.
Historie lyžování v Íránu
Historie íránského lyžování není dlouhá a její počátek je připisován Němcům, kteří zde ve třicátých letech 20. století stavěli železniční tratě a těžili uhlí. Zimy trávili dělníci lyžováním ve volném terénu v oblastech jako Shemshak a Haji Abad. O několik let později bylo lyžování v této oblasti zakázáno šáhem Rezou, když tři lyžující Němci zahynuli pod lavinou. Do založení Íránského olympijského výboru a Íránského lyžařského svazu v roce 1947 bylo lyžování omezeno na úzký okruh osob, které byly ovlivněny předválečnou německou výukou nebo se s lyžováním seznámili za svých studií ve Francii. Se zahraniční pomocí byla založena první lyžařská střediska, která se postupně rozvíjela. Na podzim roku 2004 odjeli do Íránu stavět nové lyžařské vleky i pracovníci jedné z českých firem. Překvapivě je zde populární i lyžování na trávě, ostatní odnože jako běžecké lyžování, skialpinismus a telemarkové lyžování Íránci až na malé výjimky neprovozují. Do současné doby je největší překážkou dalšího rozvoje lyžování nedostatek výstroje a výzbroje, stejně jako informací. Se skialpinismem a telemarkovým lyžováním se místní seznamují jenom díky zahraničním výpravám do pohoří Alborz a Zagros.
Aktivní sopka
Informace, které jsme před první výpravou sem získali, byly plné superlativů o zimní liduprázdné krajině, fantastických výstupech a sjezdech. Z Čech jezdí za výbornými podmínkami do místních lyžařských středisek (od největšího Dizinu přes Shemshak či Abali) jen hrstka lidí. Ze skialpinistů to je lidí ještě méně.
Hora Damavánd je nejvyšší aktivní sopkou celého euroasijského kontinentu. Názory na tento fakt se ovšem liší. Někteří považují za aktivní sopku pouze takovou, která má prokazatelné nedávné erupce. V tom případě by nejvyšší aktivní sopkou Euroasie byla Ključevskaja na poloostrově Kamčatka. Z tohoto pohledu je sopka typu Damavándu diskriminována, neboť s výjimkou erupcí se projevuje sopečnou aktivitou, jakou jsou silné furmaroly na svazích nad 5300 metrů a z kráteru téměř nepřetržitě se valící a sírou vydatně nasycený dým.
Pohoří Alborz se táhne od západu na východ mezi Teheránem a Kaspickým mořem. Jeho délka je přibližně 800 km a šířka v nejširším místě u Damavándu dosahuje 120 kilometrů. Damavánd (5671 m) je nejvyšším vrcholem, v jehož okolí jsou silné furmaroly a sirné výtvory. Okolní vrcholy převyšuje o více než tisíc metrů a lyžař má k výstupům a sjezdům na výběr řadu kopců v rozmezí 3500–4500 metrů.
K vrcholu
Obvyklým východiskem na Damavánd jižní cestou je vesnice Reineh, ležící ve výšce kolem 2000 metrů. V létě jsou tady údajně davy turistů, ale teď kromě tří akialpinistů z Německa liduprázdno. Problematickým úsekem je z jižní strany Damavándu závěrečných čtyři sta výškových metrů pod vrcholem, kdy se objevuje výrazná sopečná činnost. Traverzy a výstup kolem dýmajících sirných polí jsou velmi nepříjemné. Během chvilky je člověk dokonale přidušen a silně kašle. Nicméně z vrcholu je za beoblačného dne vidět jak Kaspické moře v dáli na severu, tak Lake Reservoirna jihu.
Sjez d z vrcholu Damávandu můžete zakončit ve čtyřicetistupňových horkých pramenech nedaleko od Reinehu ve vesnici Ab Karm (český prvosjezd z vrcholu Damávandu jsme uskutečnili už v roce 2005).
Praktické informace
Doprava: Letecky – Aeroflot, Alitalia, Turkish Airlines, Lufthansa, British Airways aj., cena letenek začíná od 12 500 Kč.
Vízum: Vyřízení víza je možné provést přes některou z íránských nebo českých cestovních kanceláří nebo přímo přes íránskou ambasádu v Praze. Poplatek za vízum se platí hotově v ČSOB na Praze 1, ulice Na Příkopě. Je to lepší volba než platit íránské cestovce taxy za „pozvání“ od 30 USD až po 100 GBP!
Sezóna: Z hlediska skialpu je nejvhodnějším obdobím březen až konec dubna. V zimě jsou na Damavándu poměrně špatné podmínky, doprovázené velkým mrazem a silným větrem. Pokud chcete využívat i freeridu v lyžařských střediscích, musíte přijet dříve, neboť v druhé polovině dubna funguje už jenom Dizin, ostatní střediska jsou téměř bez sněhu.
Počasí: Klidně důvěřujte předpovědi počasí na Internetu, která uvádí dvě stanice pro Tochal a tři pro Damavánd (vrchol, 4900 m a 2800 m). Dávejte pozor, do jaké internetové kavárny nebo hotelu vlezete. Někde to sice vypadá luxusně, ale během hodiny se nepřipojíte ani na jednu stránku, zatímco jinde jede síť rychle.
Ceny: Díky bohatým zásobám ropy jsou veškeré produkty z ní velmi levné. Například benzín po zdražení vychází asi na 3 Kč/litr. Cestování autobusy je velmi levné. My jsme ale vzhledem ke skialpovému vybavení volili autostop nebo taxi. V Teheránu můžete jezdit metrem přibližně za tři koruny (pouze při nástupu v Karaji to vychází na pět korun), autobusem za polovinu. Potraviny a jídlo vychází přibližně stejně jako u nás nebo levněji. O třetinu nebo i více je levnější veškerá elektronika, včetně počítačů, foťáků a videokamer. Zapomeňte na alkohol, v Íránu se z vás stanou vyznavači různých čajů (mnozí také podlehli vodním dýmkám).
 
Aktuální informace z poslední výpravy (duben 2010) do Íránu najdete zde:

Autor: © Jan Pala

Přidej odkaz na Bookmarky.cz
Zpět   |   Nahoru

reklama

reklama

Ohodnoť článek jako ve škole


1-nejlepší, 5-nejhorší.

1 2 3 4 5
Celkové hodnocení:   2.93

Anketní otázka