Historie íránského lyžování není dlouhá a její počátek je připisován Němcům, kteří zde ve třicátých letech 20. století stavěli železniční tratě a těžili uhlí. Zimy trávili dělníci lyžováním ve volném terénu v oblastech jako Shemshak a Haji Abad. O několik let později bylo lyžování v této oblasti zakázáno šáhem Rezou, když tři lyžující Němci zahynuli pod lavinou. Do založení Íránského olympijského výboru a Íránského lyžařského svazu v roce 1947 bylo lyžování omezeno na úzký okruh osob, které byly ovlivněny předválečnou německou výukou nebo se s lyžováním seznámili za svých studií ve Francii. Se zahraniční pomocí byla založena první lyžařská střediska, která se postupně rozvíjela. Na podzim roku 2004 odjeli do Íránu stavět nové lyžařské vleky i pracovníci jedné z českých firem. Překvapivě je zde populární i lyžování na trávě, ostatní odnože jako běžecké lyžování, skialpinismus a telemarkové lyžování Íránci až na malé výjimky neprovozují. Do současné doby je největší překážkou dalšího rozvoje lyžování nedostatek výstroje a výzbroje, stejně jako informací. Se skialpinismem a telemarkovým lyžováním se místní seznamují jenom díky zahraničním výpravám do pohoří Alborz a Zagros.

Pohoří Alborz se táhne od západu na východ mezi Teheránem a Kaspickým mořem. Jeho délka je přibližně 800 km a šířka v nejširším místě u Damavándu dosahuje 120 kilometrů. Damavánd (5671 m) je nejvyšším vrcholem, v jehož okolí jsou silné furmaroly a sirné výtvory. Okolní vrcholy převyšuje o více než tisíc metrů a lyžař má k výstupům a sjezdům na výběr řadu kopců v rozmezí 3500–4500 metrů.

Doprava: Letecky – Aeroflot, Alitalia, Turkish Airlines, Lufthansa, British Airways aj., cena letenek začíná od 12 500 Kč.

Vízum: Vyřízení víza je možné provést přes některou z íránských nebo českých cestovních kanceláří nebo přímo přes íránskou ambasádu v Praze. Poplatek za vízum se platí hotově v ČSOB na Praze 1, ulice Na Příkopě. Je to lepší volba než platit íránské cestovce taxy za „pozvání“ od 30 USD až po 100 GBP!

Sezóna: Z hlediska skialpu je nejvhodnějším obdobím březen až konec dubna. V zimě jsou na Damavándu poměrně špatné podmínky, doprovázené velkým mrazem a silným větrem. Pokud chcete využívat i freeridu v lyžařských střediscích, musíte přijet dříve, neboť v druhé polovině dubna funguje už jenom Dizin, ostatní střediska jsou téměř bez sněhu.

Počasí: Klidně důvěřujte předpovědi počasí na Internetu, která uvádí dvě stanice pro Tochal a tři pro Damavánd (vrchol, 4900 m a 2800 m). Dávejte pozor, do jaké internetové kavárny nebo hotelu vlezete. Někde to sice vypadá luxusně, ale během hodiny se nepřipojíte ani na jednu stránku, zatímco jinde jede síť rychle.

Ceny: Díky bohatým zásobám ropy jsou veškeré produkty z ní velmi levné. Například benzín po zdražení vychází asi na 3 Kč/litr. Cestování autobusy je velmi levné. My jsme ale vzhledem ke skialpovému vybavení volili autostop nebo taxi. V Teheránu můžete jezdit metrem přibližně za tři koruny (pouze při nástupu v Karaji to vychází na pět korun), autobusem za polovinu. Potraviny a jídlo vychází přibližně stejně jako u nás nebo levněji. O třetinu nebo i více je levnější veškerá elektronika, včetně počítačů, foťáků a videokamer. Zapomeňte na alkohol, v Íránu se z vás stanou vyznavači různých čajů (mnozí také podlehli vodním dýmkám).