Vaše reklama

S kajakem na střeše aneb Nepál jinak

27.02.2011 - 23:06   |   Čtenář: Matěj Sottner

Závody Autor: © Beneš

Nepál je domovem osmi ze čtrnácti nejvyšších vrcholů světa, plný barev hinduismu i strohosti budhismu. Z úchvatné výšky tu spěchá dolů díky monzunovým dešťům i tajícím ledovcům mnoho krásných řek, a než se spojí s „Velkou“ Gangou, nabídnou vodákovi jedny z nejdivočejších pasáží na světě.
Když jsme odlétali do Nepálu, věděl jsem jen to, jedeme pádlovat a v jaké sestavě. Školní povinnosti mi nedovolily žádné velké plánování, takže jsem byl trochu nervózní. Příležitostně jsem se ptal, co si mám vzít s sebou, jaké tam je počasí a co tam můžu jíst, ale hlavně jsem spoléhal na to, že se vše důležité dozvím tam. Přesun z Prahy do Káthmándú ale trval skoro den a půl, takže jsem měl dost času vyzvědět, co nás čeká.
První den jsme strávili kulturně poznávací činností a nákupy všeho, co se nevešlo do váhového limitu a brzy ráno následujícího dne jsme již s radostí opouštěli ruch nepálského hlavního města, a těšili se na odpolední pádlování. Prvních několik hodin strávených na zadní sedačce autobusu, jedoucího průměrnou rychlostí okolo patnácti kilometrů v hodině, nás uvedlo do reality asijského cestování. Každou chvíli jsme stavěli na čaj, svačinu nebo záchod, a průběžně jsme nabírali pasažéry stojící podél silnice, přestože kapacita autobusu byla už alespoň třikrát překročena.
Poté, co jsme nedorozuměním vystoupili z autobusu o dvě vesnice dříve, bylo až neuvěřitelné, že jsme ještě téhož dne skutečně usedli do kajaku a sjeli alespoň krátký úsek Bhote Kosi z Khadichaur na Sukute Beach. Trochu jsme si museli zvykat na množství vody, které je tu několikanásobně vyšší, než ve většině evropských řek, ale po chvíli nám třímetrové vlny připadaly docela normální.

Bhote Kosi

Tato divoká řeka se nachází v blízkosti Káthmándú a tak můžete být na vodě už v den příjezdu. V horním úseku jde o vodu obtížnosti WW V–VI, a postupně se dostane na WW IV. Cesta autobusem z Káthmándú k Barabise do Sun Kósi (údolí) trvá 4–5 hodin. Na vodu se dá spustit na 95 kilometru a pak výše. Na řece je zřízeno několik trvalých tábořišť. Sezóna začíná na počátku září, ale často se dá reálně pádlovat až v polivně či koncem října, v závislosti na odchodu monzonových dešťů.  
Před první plánovanou vícedenní řekou jsme se rozhodli strávit několik dní v okolí Barabise (Sun Kosi), abychom se jako skupina sehráli v pohybu po vodě i po suchu a hned se nám přihodilo několik veselých scének. Cestou na řeku Balephi nám ujel autobus, tak jsme si museli najmout náklaďák. Já jsem uchvátil místo v kabině, kde jsem byl celkem spokojen, ale kluci v uzavřené korbě s nepřivázanými kajaky nadšením zrovna nepřekypovali. Inu některé nepálské cesty jsou podobné evropským tankodromům, a tak jsme si podruhé dali záležet, aby nám spoj neujel. Při této cestě na Balephi se nám ale přihodila ještě jedna nepříjemnost. Během přestupování jsme zapomněli lodní pytel s foťákem uprostřed vesnice a první splutí této řeky se tak podobalo spíše závodům, než dovolené. Naštěstí jsou Nepálci poctiví a loďák, aniž by se podívali dovnitř, za drobný úplatek vrátili. Na další řece – horní Bhote Kosi, jsme se pak trochu nepohodli poté, co jsme sjeli nejtěžší peřej úseku „na oči“, zatímco jednodušší jsme prohlíželi.

V Nepálu nikdy neprší!

To byla jedna ze zásadních informací, kterých jsme se při balení drželi. Stany a podobné těžké věci tedy zůstaly v teple a suchu domova. Naše důvěra se nám ale stala osudnou a místo několikadenní Sun Kosi jsme díky neustávajícímu dešti sedli na autobus a přesunuli jsme se do vodácké oblasti kolem města Pokhara. Pádlování se díky pravidlům národního parku kolem Annapurny stalo v posledních letech poměrně drahou záležitostí, takže se u spousty řek musíte spokojit se spodnějšími úseky, které jsou již mimo park. Treking permit stojí kolem tisíce českých korun a – ačkoliv je třicetidenní –, platí pouze na jeden vstup do parku. Vodák si tak na každou řeku musí koupit nový.

Horní Seti

I tak je ale kolem Pokhary spousta možností, jak si „zadarmo“ zapádlovat. My jsme začali s horní Seti, která je tak blízko, že na ní dojedete taxíkem. Začíná se kousek nad vesnicí Hyangja a s taxikářem se snadno domluvíte, aby na vás za poplatek počkal v cíli. Seti s menším průtokem a obtížností WW III až IV nabízí příjemné dvouhodinové svezení s krásným okolím. Nezapomeňte ale včas vystoupit, protože kousek pod jezem/přehradou mizí řeka na pár kilometrů pod zem.

Marsyangdi

Další volbou byla dvoudenní Marsyangdi obtížnosti WW IV–IV+ . Tentokráte jsme si koupili místenky na tourist-bus do Beshisaharu. Odtud jsme jeli ještě pěkný kus cesty místním krátkým autobusem nad vesnici Khudi. Na Marsyangdi jsme si užili nejen spoustu vodnatých peřejí s velkým spádem, ale druhý den po hodinovém přenášení přehrady, která sebrala z řeky většinu vody, i několik technických pasáží. Taky jsme tu poprvé zažili kýžené výhledy, tedy zasněžené vrcholy Himálaje jako pozadí při každém pohledu proti proudu. Vysedli jsme při prvním přiblížení k hlavní silnici ve vesnici Bimalnagar. Cesta zpět do Pokhary byla jako scéna vystřižená z filmu Rychle a zběsile. Jeli jsme na dvou autobusech, které se navzájem předjížděly v místech, kde by si to Evropan netroufl ani na motorce.

Madi Kholu

Na Madi Kholu jsme jeli džípem, protože jsme netušili, že se tam dá i autobusem. Na vodu jsme nasedali kolem poledne na hranici národního parku ve vesnici Lamarkhet. Ač je to průtokem asi nejmenší řeka, kterou jsme v Nepálu jeli, rozhodně stojí za to. První den jde víceméně o WW IV creek, na kterém je dobré držet rozestupy. Vracáků tu není mnoho a některé peřeje stojí za prohlédnutí. To pravé dobrodružství ale přichází s nočním deštěm. Člověk se moc nevyspí, když sedí půl noci pod kamenem oblečený ve vodáckém. Když déšť ustal a konečně jsem trochu zabral, probudil mě Snížák, abych mu půjčil lékárničku. Nemohl spát a při prozkoumávání okolí ulovil pijavici. Druhý den byla Madi vhodná spíše pro otevřenou kanoi, než pro kajak, ale sluníčko a krásné výhledy nám nedostatek adrenalinu bohatě vynahradily. Vysedali jsme u silničního mostu v Damauli, kde nasedají raftové společnosti na spodní úsek.
Na Madi Kholu jsme se rozhodli zakoupit treking permit. Nejen proto, že její horní úsek opravdu stojí za to, ale také proto, že jsme jí spojili s výšlapem do Annapurna base campu. První den treku jsme platili trochu za exoty, když jsme si na zádech, namísto malého batůžku, nesli plně naložený kajak. Ke konci dne jsem cítil snad každý gram a dost jsem ocenil vodní filtr Katadyn MyBottle, ze kterého můžete pít okamžitě a nemusíte tak nosit zásoby vody, která se čistí tabletou či jiným přípravkem 30 až 120 minut. Veškeré vodácké vybavení jsme nechali v New Bridge na nasedání a zbytek treku jsme absolvovali nalehko. Po sjezdu technické Modi Kholy (WW IV+), který nám zabral skoro tři dny, jsme rovnou navázali s Kali Gandaki (WW III–IV). Dvoudenní houpání na vlnách všech možných velikostí kazí jen fakt, že na konci musíte dopádlovat několik kilometrů po klidném vzdutí přehrady.

Kali Gandaki a přítoky

Při dalším plánování jsme zhodnotili, že bude nejlepší vynechat dlouhé přejezdy autobusem a do Pokhary se vůbec nevracet. Tak se stalo, že jsme se, odteď už jen tři, vydali sjet téměř celou Kali Gandaki a některé její přítoky. Kali jsme začali úsekem z Tatopani do Beni. Bohužel jsme tam měli moc vody a několik pasáží jsme museli přenést, ale sedmihodinové splutí rozhodně nebylo mrhání časem. Další autobus nás následujícího rána vyvezl z Beni do Darbangu. Myagdi Khola sice byla podle kilometráže lehká (WW III), ale to, že jsme úsek psaný na dva dny sjeli za tři hodiny, bylo trochu zklamáním. Protože jsme ale nemuseli nikam cestovat a rovnou jsme navázali dalším úsekem Kali, zas tak úplně nám to nevadilo. Toho dne jsme dojeli na soutok s Modi Kholou. Po Kali Gandaki jsme pokračovali ještě pod přehradou, kde je potřeba počkat, až začnou vypouštět. Pokud jste po Kali dojeli až sem, není čeho se obávat, pod přehradou jsou peřeje srovnatelné a lehčí než nad ní. Spaní si tu hledejte hodně vysoko a s možností úniku, my jsme viděli výškový výkyv hladiny asi tři metry.

Badi Gad

Poslední plánovanou řekou byl Badi Gad. Vysedli jsme tedy z Kali na soutoku a došli do vesničky Rudra Beni. Bylo před polednem a tak jsme očekávali, dokonce i místní majitel krámku s potravinami nás o tom přesvědčoval, že ještě téhož dne chytneme spoj do Burtibangu, kde jsme chtěli nasedat. Kolem čtvrté odpoledne jsme už hodně znejistěli a o něco později jsme si našli ubytování. Turisti v této oblasti obvykle nejsou, takže jsme spali v pokoji majitelů „restaurace“, zatímco oni nocovali bůhví kde. Když ani ranní spoj nedorazil, už jsme pomalu přemýšleli, že Badi Gad vzdáme. V jedenáct jsme konečně navázali a čekalo nás asi 60 kilometrů kodrcání. Nikdo z nás nikdy nezažil něco tak strašného. Cesta trvala skoro 9 hodin a bolelo nás z ní asi úplně všechno. Autobus skákal přes balvany, brodil víc než metr hluboké a až sto metrů dlouhé brody a vešel se dokonce i na cestu širokou sotva pro osobák.
Kombinace extrémně domácího prostředí ubytování v Burtibangu a úmorné cesty zapříčinila, že jsme druhého dne vydrželi pádlovat sotva tři hodiny. Odpoledne strávené na pláži ale nebylo zas tak velké utrpení. Následující ráno už jsme byli odpočatí a natěšení na slibované peřeje. Prvních několik hodin WW I–II nás zrovna nenadchlo a tak jsme při příjezdu k závěrečným kilometrům WW IV–IV+ nebyli v nejlepším rozpoložení. Snížákovi se tak povedlo při prohlížení přehlédnout sifon, který následně proplaval i s lodí. Pohled to nebyl zrovna pěkný, ale ztráty byly nakonec jen materiální. Zbytek úseku jsme jeli s Vojtou v tempu, abychom pochytali co nejvíce poztráceného vybavení. Snížák musel po břehu. Ve finále jsme našli vše kromě pádla, které po zbytek výletu nahradila skládací Rapa od TNP.
Poslední pádlovací den už jsme jen dojeli po Kali Gandaki na vysedání do Ramdi. Přehrada toho dne asi zapomněla vypouštět a vody bylo tak akorát dost, abychom nedrhli o kamení.
Po pár dnech strávených pěší a mototuristikou jsme se přesunuli do Kathmandu, odkud jsme odlétali domů. Letecké společnosti rušily jeden let za druhým, tak jsme se pro jistotu zašli informovat do hlavní kanceláře Nepal Airlines. Pán za přepážkou ochotně v papírovém poznámkovém bloku vyhledal, že nás přesadili na let jiné společnosti pouze o pár hodin později. Odlet pak po drobných úplatcích za nadváhu proběhl hladce a my jsme si užili komfortního návratu do vlasti.
Další foto najdete ve Fotopříběhu .

Závody Autor: © Beneš

Bhote Kosi Autor: © Beneš

Sukute Beach Autor: © Beneš

Marsyangdi Autor: © Beneš

Kazdý to své Autor: © Beneš

Upper Seti Autor: © Snížek

Marsyangdi Autor: © Snížek

Modi Khola Autor: © Snížek

Kali Gandaki Autor: © Snížek

Katadyn MyBottle Autor: © Snížek

Domácí ložnice v Burtibangu Autor: © Snížek

Přidej odkaz na Bookmarky.cz
Zpět   |   Nahoru

reklama

reklama

Ohodnoť článek jako ve škole


1-nejlepší, 5-nejhorší.

1 2 3 4 5
Celkové hodnocení:   2.91

Anketní otázka