V životě leckterého turisty přijde chvíle, kdy bude muset investovat do zakoupení dětské turistické sedačky (krosničky, nosítka či jiných komolenin). Ve srovnání s vozíkem za kolo vás čeká mnohem jednodušší rozhodování, zda a jakou si pořídit. Nebo alespoň na první pohled. Na sedačce se totiž nic netočí, při chůzi jdete pomalu a tak nákup neprovází emoce spojené s obavami o zdraví dítěte. Nicméně ani u turistických sedaček není radno výběr podcenit a následující stať vám budiž názornou ilustrací, proč se vyplatí trochu se nad koupí tohoto jednoduchého transportního prostředku zamyslet.

V principu jsou dvě možnosti, kde a jakou krosničku pořídit. Přesto, že by krosničky měly sloužit stejnému účelu, výrobky nabízené v „kočárkárnách“ typu Chicco a produkty vyspělého outdoorového průmyslu se od sebe velmi podstatně liší. Specialisté na hardware pro maminky a mininka s přehledem vítězí z cenového hlediska, a navíc tvrdí, že jejich krosničky maximálně zohledňují komfort dítěte, což může být i pravda. Rodiči tedy instinkt (a peněženka) našeptává, že právě takový výrobek na to běžné nošení stačí a v poměru cena/výkon bohatě splňuje očekávání. Pokud si občas vyjdete na kratší výlet, tedy tak hodinku, dvě někde za městem nebo po rovince od auta, asi navždy zůstanete přesvědčení, že jste pořídili skvělou věc. Beztak krátce po té, co vaše dítě ujde po vlastních trošku rozumnou vzdálenost, krosničku stejně předáte dalším rodičům nebo schováte pro mladšího sourozence.

Na druhou stranu tyto jednodušší krosničky často postrádají i zásadní věc jakou je rozumný zavazadlový prostor, do kterého by se vešlo něco náhradního oblečení, svačina a láhev s pitím. Jde-li totiž na výlet s dítětem pouze jeden dospělý, ocitá se v patové situaci, co si s tímto nezbytným vybavením počít.

Nám, jako rodičům, bylo od začátku jasné, že s ambicemi podnikat celodenní túry v kopcích na vybranou moc nemáme a jsme odsouzeni odevzdat nezanedbatelný kus výplaty v některém z outdoorových obchodů. Nedlouho po povedeném nákupu za námi přišli kamarádi odjíždějící do Norska, zda bychom si s nimi nemohli krosničky na dva týdny vyměnit. Oni nám nechají levnou „kočárkarnu“, o kterém usoudili, že by v horách Skandinávie mohla být problematická a my jim půjčíme naši outdoroovou speciálku. Ohledně případných potíží to odhadli přesně. Výměna samozřejmě proběhla a já si až po jejich odjezdu na sever uvědomil, že máme před sebou prodloužený víkend v Jeseníkách.

Šimon, náš syn si v pohodlné sedačce hověl, zanedlouho spokojeně usnul a dokonce ani já jsem si jako nosič prvních několik set metrů neměl na co stěžovat. Jenže tělo rozmazlené propracovaným zádovým systémem a dalšími prvky na popruzích naší vlastní outdoorové sedačky začalo různé vymoženosti „kočárkárenské verze“ záhy postrádat.

Nejprve se projevila absence solidního bederáku. Spící potomek totiž nikdy nesedí ideálně a těžiště nákladu se průběžně mění od pozice jakž takž shodné s naloženým kletrem až po naprosto nemožné vychýlení mimo svislou osu zad nosiče. Netrvá dlouho a ramenní popruhy začnou více či méně snesitelně drtit jedno či druhé rameno. A vy krosničku, pokud dítě spí, nemůžete jen tak nadhodit a srovnat jako běžný batoh. A tak trpíte. Slušný bederák, jež na sebe vezme podstatnou část hmotnosti, je proto učiněným požehnáním. Jenže smůla. Na vyměněné sedačce ho nahrazoval takový směšný popruh vedoucí kolem mého trupu nikoliv ve výšce beder, ale spíš žaludku. Byla zde sice možnost ho úplným povolením ramenních popruhů dostat do správné výšky, ale to se jen změnit charakter a místo nesnesitelné bolesti. Ve volných popruzích se krosnička zvrátila dozadu a mé paže stejně zůstaly odříznuty od dodávky krve. Rychle jsem popruhy našteloval do původního uspořádání a postupně jsem se smířil s tuhnoucím zátylkem, páteří, horní polovinou zad a přemýšlel, jak daleko Šimona donesu jen tak v holých rukou anebo za krkem tzv. na koníkovi.

Až do návratu kamarádů z Norska jsme pro jistotu žádnou další podstatnější túru nepodnikli. Ne náhodou si pak i oni pořídili krosničku outdoorovou bez velkého váhání.

Z pohledu dítěte:

▪ nastavitelnou hloubku posedu, díky kterému dítě sedí ve stále stejné výšce vzhledem k těžišti bez   ohledu na zvětšující se výšku postavy

▪ stříšku proti slunci a vodě

▪ pláštěnku, do které se dá zabalit celá sedačka od stříšky až po boty potomka

▪ měkkou opěrku hlavy, o kterou se může opřít, když spí

Z pohledu rodiče – nosiče:

▪ solidní a dostatečně široké ramenní popruhy

▪ dostatečně tuhý zádový systém pokud možno ve stejné kvalitě a propracování jako je standardem pro běžné velké batohy – starší děti mají s oblečením a základní výbavou na jeden den hravě přes 20 kg. Zádový systém musí být výškově stavitelný podle postavy nosiče.

▪ regulérní bederní popruh, který sejme podstatný díl hmotnosti z ramen

▪ zavazadlový prostor, který oceníte, když jdete s dítětem sám. Anebo i když jdete ve dvou, máte náhradní oblečení pro dítě vždy u sebe a nejste závislí na tom, kde se druhý dospělý právě zdržel.

Nejvhodnější dětská sedačka pro celodenní turistiku je taková, která poskytuje komfort dítěti i nosiči = rodiči.

Pro nosiče by měla mít vše potřebné jako velkoobjemový batoh:

Kokpit pro dítě by měl mít minimálně:

Nesete-li dítě v nevhodné sedačce pro celodenní turistiku, počítejte s tím, že stlačení stehenních tepen zpomaluje krevní oběh v končetinách, což může vést k podchlazení a v zimě až k omrzlinám.