Když 17. června  roku 1897 vypukla v Severní Americe zlatá horečka, stala se pro tisíce zlatokopů trasa přes Chilkootský průsmyk hlavní přístupovou cestou k nalezištím u řeky Klondike. Dnes se ze Skagway po více než sto letech ve šlépějích prospektorů vydává tisíce lidí z celého světa. Chilkoot Trail – scenericky úžasná dálková trasa na pomezí Aljašky a kanadské provincie Britská Columbia a Yukon, vede od mořského fjordu ke břehům Benettova jezera překračujíce pobřežní hory v jedné z nejdivočejších oblastí Severní Ameriky.

Chilkoot Trail začíná v 15 kilometrů vzdálené osadě Dyea, kam se ze Skagway dopravuji (jak jinak) stopem. Konečně vstupuji do pravého aljašského pralesa, který na první pohled vypadá úplně obyčejně. Myslím si, že existuje pravidlo, které se dá použít nejenom na pěší turistiku, ale i na jakoukoliv lidskou činnost. Totiž, že každá velká cesta nebo projekt začíná většinou nenápadně. Vždy však musíme učinit první krok a po něm vytrvat a jít stále dál.

Úzkou pěšinku posypanou jehličím lemují statné smrky porostlé lišejníky, sem tam z mechu vykukují klobouky hub a podél řeky se zelenají olše. Hřebeny hor halí mraky, ale sluníčko si jimi už začíná pomalu razit cestu. První kemp leží šest kilometrů od začátku túry a jmenuje se Finnegan’s Point. Většina lidí sice první den pokračuje na některé z dalších tábořišť, ale vzhledem k tomu, že jsem vyrazil odpoledne, nabízí se mi jako ideální místo k nocování. Koneckonců, itinerář jednotlivých noclehů, který se povinně nahlašuje v kanceláři parku, stejně nelze měnit.

V mírném svahu nad řekou, pod větvemi vysokých smrků, leží tábořiště. Stanuje se zde na dřevěných platformách, které šetří přírodu a stanování dodávají nebývalého komfortu – spíte na dokonalé rovině a v dešti si nezamažete podlážku od bláta. Jediný problém bývá s ukotvením šňůr, takže výhody plošinek může plně ocenit jen ten, kdo má samonosný stan. Moji dva jediní sousedé vaří v blízké boudě, která slouží jako kuchyně a nouzový přístřešek. Mezitím, co jsem si ze svých zásob uvařil odpočítaný příděl, se hustě rozpršelo, a tak si po večeři jdu ještě za světla lehnout. Probouzí mne lomcování se stanem a vzrušený hlas: „Get up, there was a bear near your tent!“ Vzápětí se dozvídám, že zatímco jsem spal, u mého stanu slídil velký černý medvěd, kterého moji sousedé odvážně zahnali hlasitým zpěvem.

Po celonočním dešti je les nasáklý jak houba, z konců visících mechů a lišejníků padají v pravidelných intervalech na můj stan velké kapky a voda stéká i po obrovských listech ostnatého keře všehojovce hrozivého, kterému tady nikdo neřekne jinak než „hiker’s nightmare.“ Černou můrou je pro mne ovšem spíš představa, že mě v tomto počasí čeká celodenní pochod. Déšť kolem desáté konečně na chvilku polevuje, čehož využívám a vyrážím směrem k horám. Cesta vede většinou podél řeky Taya, stoupání je tedy mírné a docela příjemné. Kolem poledne se objevuje srub a cedule u stezky upozorňuje, že se nacházím u pověstného Canyon City, kde za zlaté horečky byl začátek nákladní lanovky přes Chilkoot Pass. Přestože 13 kilometrů dlouhá lanovka vzala práci mnoha indiánským nosičům, chudí zlatokopové většinou neměli 7,5 centu za libru vyvezeného nákladu, a museli tak dál na zádech vynášet svůj majetek do sedla.

Chilkoot Trail

K večeru přicházím na tábořiště zvané Sheep Camp. Stejně jako kdysi v době zlaté horečky je i dnes poslední základnou před zdoláním pověstných „Zlatých schodů“. V táboře plném pestrobarevných stanů se mi podaří obsadit jedno z posledních dobrých míst hned naproti přístřešku na vaření. Večer mezi nás z nedaleké stanice přichází strážce parku a kromě podrobných informací o zítřejší trase přináší radostnou zprávu, že na zítřek místní meteorologové hlásí zlepšení počasí. Nálada se tím citelně zlepšuje a všichni se těší na další den.

Navzdory optimistické předpovědi si počasí postavilo hlavu a ráno se opět probouzím do mírného deště. Navzdory tomu všichni chaoticky balí mokré stany a podle včerejšího doporučení rangera vyrazit co nejdříve se v dešti vydávají do hor. V devět hodin jsem tu už prakticky sám, což mne ale nijak neznervózňuje – mám spočítáno, že mi stačí vyrazit kolem jedenácté, abych se v pohodě dostal na další tábořiště. V deset konečně přestává pršet, vylézám ze spacáku a za hodinu jsem už najedený a sbalený na cestě. Během stoupání k sedlu les postupně řídne, husté smrčky jsou čím dál nižší a ani ne po hodince se cesta vyhoupne nad hranici lesa. V tu chvíli se definitivně protrhávají mraky a sluneční paprsky ozařují ledovce nad údolím. Za další hodinu se přede mnou objevuje kamenná hřebenová pyramida – konečně Chilkoot Pass!

Obědvám na místě zvaném Scales. Tady, na jediném plácku v prudkém svahu, byly v dobách zlaté horečky umístěny úřední váhy sloužící k převažování vynášeného nákladu. Po více než sto letech tu po zlatokopech zbyla jen změť nejrůznějšího haraburdí, které je však chráněno jako historická památka a nesmí se tudíž odnášet. Asi to bude jediné místo ne světě, kde zrezivělá konzerva do přírody patří a běda tomu, kdo by ji chtěl uklidit nebo snad odnést na památku.

Výstup po Zlatých schodech není tak hrozný, jak bývá popisováno – ostatně na rozdíl od zlatokopů, kteří sedlo zdolávali v zimě, se nemusím bořit ve sněhu. Na vrcholu hřebene vede cesta skrz úzkou štěrbinu, za níž se již ve větru třepotá bíločervená vlajka se symbolem javorového listu. Americko-kanadskou hranici ale zdobí jen malý nouzový přístřešek, pokračuji tedy dál a sestupuji sutí k jezeru Crater Lake. Fakt, že se scenérie na druhé straně hor úplně změnila, se nedá přehlédnout. Horský mlžný les vystřídala suchá krajina s ojedinělými porosty nízkých smrků, mezi nimiž se lesknou hladiny několika jezer a v dálce horizont vyplňuje hradba skalnatých hor pokrytých zbytky sněhu. Stezka lemovaná šťovíkem a purpurovými květy vrbek trpasličích mne přivádí do tábora Happy Camp. Ve shodě s názvem kempu tady panuje dobrá nálada: někteří se koupou v potoce, jiní po dnech deště nastavují svá těla slunečním paprskům a na větvích suší prádlo a spacáky. Protože mám rezervaci na jiné tábořiště, pokračuji ještě asi hodinu a půl k jezeru Deep Lake.

Cesta odtud k Lindemannovu jezeru vede skoro pořád z kopce a dostává se opět do lesa, který ale vypadá úplně jinak než na vlhké oceánské straně hor. Tvoří jej asi 15 metrů vysoké smrky a borovice a díky suchému klimatu zde nenajdeme skoro žádný podrost. Historické fotografie, umístěné v malém muzeu na kraji tábořiště u Lindemannova jezera, nemohou sice technicky soutěžit s dnešními snímky, o to více však vypovídají o neskutečné dřině a strádání, které dobrovolně podstupovaly tisíce zlatokopů kvůli vidině zlatého kovu. Když k večeru vystoupám na nedaleký zaoblený vrcholek, objevuje se přede mnou cíl cesty – Benettovo jezero, zaklíněné mezi skalami, s věží dřevěného kostelíka v popředí. Les, vykácený před sto lety na stavbu lodí, už dávno zarostl, a tak poslední připomínkou zlaté horečky jsou ztrouchnivělé kůly mola, které vykukují z modré vody jezera.

Většina lidí se po zdolání chilkootské stezky nechává zpět do Skagway odvézt vláčkem. Osmdesát dolarů za jízdenku se mi z kapsy ale vytahovat nechce, a proto následujícího rána pokračuji po kolejích úzkorozchodné trati směrem k Log Cabin. Patnáct kilometrů chůze po pražcích mi naštěstí rychle utíká a kolem poledního se přede mnou konečně vynořuje silueta domu, signalizující blízkost silnice. Pokládám batoh na rozpálený asfalt a po dlouhé době opět zdvihám pravou ruku se vztyčeným palcem. Po chvíli u mne zastavuje bílý terénní ford a ze staženého okýnka řidiče vykoukne obličej asi sedmdesátileté babičky. „Are you a nice guy?“ optá se mne s jemným americkým přízvukem, zda-li jsem dobrý člověk, a poté, co přikývnu, otvírá dveře.

Když v srpnu roku 1896 nalezli prospektoři Skookum Jim a John Carmack obrovsky bohaté naleziště zlata na jednom z přítoků řeky Klondike v kanadském teritoriu Yukon, netušili, že právě odstartovali největší zlatou horečku v historii. Trvalo to ale téměř rok, než 17. června 1897 připlul do amerického Seattle parník Portland s více než tunou zlata z Klondiku na palubě. Zpráva o nálezu se rozkřikla nevídanou rychlostí a během šesti měsíců se odhadem sto tisíc dobrodruhů vydalo na cestu do Dawsonu. Relativně nejsnadnější trasa vedla nejprve lodí do Skagway, odkud zlatokopy čekala vysilující cesta přes zasněžený Chilkoot Pass a poté 900 km po proudu řeky Yukon až k nalezištím. Na cestu za žlutým kovem se vydávala podivuhodná směsice lidí, od zkušených zálesáků až po úředníky, kteří neměli s pobytem v divočině žádné zkušenosti. Muži jako v opojení prodávali svůj majetek a za poslední úspory nakupovali předražené lodní lístky, zlatokopecké nářadí, kožichy, pušky, sněžnice a jiné vybavení; opouštěli manželky a milenky a s vidinou rychlého zbohatnutí se na palubě přeplněných parníků vydávali do neznáma.

Nejtěžší zkouškou na dlouhé cestě ze Seattlu do Dawsonu byl právě 1127 nadmořských metrů vysoký Chilkootký průsmyk. Každý musel do tohoto sedla dopravit 500 kg osobního materiálu a jídla na jeden rok pobytu v divočině, jinak ho kanadská policie nepustila přes hranice. Náklad měl být zárukou, že prospektoři nezahynou hlady, zimou a vyčerpáním. Málokdo ze zlatokopů si mohl dovolit zaplatit koňské potahy a zvolit snadnější cestu přes White Pass, a tak většině zlatokopů to ve sněhových závějích trvalo tři měsíce, než postupně na svých bedrech vynosili své věci do obávaných Golden Steps, jak byl nazýván poslední a nejstrmější úsek před vlastním sedlem. Od honby za zlatem je neodradilo ani strádání v příšerných klimatických podmínkách, nebezpečí lavin či neskutečná fyzická dřina.

Překonáním sedla ale dobrodružství zdaleka nekončilo: Na druhé straně hor to bylo ještě dobrých 25 kilometrů k břehům Benettova jezera, kde musel každý pokácet stromy a z nich zbudovat plavidlo. Na jaře roku 1898 se s pukajícími ledy vydala po proudu Yukonu nejpodivnější flotila historie; začal závod o to, kdo bude první u nejlepších klajmů. Když se nakonec dostali do Dawsonu, zjistili, že nejlepší naleziště jsou již obsazena a na ně zbývá jen paběrkování. Zbylé zlato bylo rychle vytěženo, a tak zlatá horečka na Klondiku skončila tak rychle, jak začala.

Praktické informace

Čtěte také: Amerika-Aljaška pro drsňáky i pohodáře