Vaše reklama

PO KRK V SOLI - permanentní nejistota: Spadne to, nebo se to zatopí?

16.03.2010 - 23:00   |   Redakce: Michal Filippi a Jiří Bruthans

Autor: © Archiv Namak

Na Zemi najdeme jeden geologický unikát, o němž nemá většina lidí ani potuchy. Pro toto prostředí zatím nebyly vyvinuty žádné speciální oděvní materiály, nevydrží zde dlouho žádné přístroje a pohyb se odehrává ve vedru, smradu, s bolestí a při permanentní nejistotě: Spadne to, nebo se to zatopí?
Přesolené hory
Málokdo si asi dokáže představit hory složené nikoliv z pevných skal, ale z „obyčejné“ soli. Z takové soli, kterou si přisolujeme polévku nebo kterou sypeme v zimě na chodníky. Tyto doposud málo prozkoumané solné hory mají rozlohu mnoha desítek kilometrů čtverečních a výšku až stovky metrů. Nacházejí se v jihozápadní části vápencového pohoří Zagros v Íránské islámské republice a na ostrovech v Perském zálivu.
Zagros je rozsáhlé vrásové pohoří s četnými vrcholy přes 4000 m n. m., které lemuje celou jihozápadní a západní část Íránu. Před více než půl miliardou let se však v této oblasti nacházela rozsáhlá sníženina v zemském povrchu. V suchém a teplém klimatu docházelo k sedimentaci mnoha set metrů mocných vrstev soli. Po další stovky milionů let se na solné uloženiny usazovala souvrství vápenců, pískovců, ale také vulkanických hornin. Sůl v podloží se tak dostala několik kilometrů pod zemský povrch. Za obrovských tlaků, které panují v takových hloubkách, se sůl stala částečně plastickou a díky své nízké hustotě začala zvolna vystupovat k povrchu ve formě obřích podzemních solných sloupů – pňů. Po dosažení povrchu vytvořily pně solná pohoří zhruba kruhovitého tvaru o průměru až patnáct kilometrů. V Íránu je takových solných pňů více než 180. Některé stále ještě po centimetrech za desítky let „rostou“, jiné jsou pasivní a probíhá na nich proces krasovění, tj. rozpouštění dešťovou vodou, a tedy tvorba kaňonů, slepých údolí s ponory a jeskyněmi.
 
„Krajina solných pňů připomíná povrch Marsu“
 
Krajina solných pňů působí velice exotickým až bizarním dojmem a na zemi snad nemá obdoby. Vzhledově se místy dost podobá povrchu Marsu. Solné skály jsou totiž většinou pokryty červenohnědým, místy i žlutým reziduálním sedimentem, který zůstává po rozpuštěné znečištěné soli. Geologové jej označují jako caprock (z anglického cap = čepice, rock = hornina; tedy horninová čepice). Pro rostlinstvo je caprock se solí v podloží velmi málo výživný, takže vegetační pokryv na pních chybí nebo je minimální. Některé suchomilné druhy rostlin jsou nejčastěji vidět v údolích příležitostných toků.
V objetí tří naháčů
Do Íránu přijíždíme v počtu devíti lidí, mezi nimiž jsou speleologové, geologové různého zaměření a biolog. Do terénu nás bude střídavě doprovázet pět perských studentů. Po zastávce v Teheránu a v Šírázu se dostáváme do přístavního města Bandar-e Abbás, abychom pokračovali v průzkumech solných jeskyní na ostrovech Qešm a Hormoz. Během minulých několika expedic v letech 1997 až 2000 se nám podařilo dosáhnout významných úspěchů. Nejvýznamnější z nich jsou objevy, zmapování a fotografické zdokumentování druhé a páté nejdelší jeskyně v soli na světě – Jeskyně tří naháčů s 5010 metry (české prvenství) a jeskyně Studentská s 1909 metry.
Naším úkolem během měsíčního pobytu roku 2004 bylo především prodloužení systému Jeskyně tří naháčů (dále jen J3N) na první místo na světě. Solný primát dosud patří izraelské jeskyni Malham (5685 m). Již teď však můžeme konstatovat, že J3N je mnohem mohutnější. Jeskyni Malham totiž tvoří spleť spíše menších chodeb, která by na povrchu zaujímala plochu cca 0,5 km2. Prostory J3N jsou tvořeny meandrujícím podzemním řečištěm s průmětem na povrch přes 1500 metrů. Protože jsme v blízkosti J3N lokalizovali další jeskynní systémy (pojmenované Horní vchod a Velký ponor), je určitá pravděpodobnost propojení všech jeskyní a dosažení světového prvenství. Dalším cílem expedice je průzkum nových solných pňů, kde předpokládáme možnost objevu neznámých jeskyní.
 
Z expedičního deníku:
Uvědomujeme si, že jsme mírně odvykli pořádnému jeskyňaření. Zpočátku se ve škvírách mezi kameny necítíme úplně dobře. V první prostoře už končí průvan a začíná to správné solné dusno: teplota 27 °C a značná vlhkost a zatuchlost vzduchu způsobená tlejícími zbytky rostlin v sedimentu a hromádkami netopýřího trusu. Postupujeme dál k místu možného prodloužení jeskyně. Zkoumáme každou skulinu, ale vše končí neprůlezně. Jediné místo snad skýtá naději. Je to zával v sedimentu se skulinou, ze které táhne smrdutý průvan. Vytváříme dvě úderné skupiny. Jedna zůstává v jeskyni a pokouší se zával prokopat. Druhá se vrací na povrch s úkolem najít nejvhodnější přístup k druhé jeskyni – Velkému ponoru, která bude dalším cílem průzkumů. Jedná se o ponorovou jeskyni se značně velkým vchodem, která je ve skutečnosti hlavním přívodním kanálem do J3N. Vchod se nachází na dně asi 80 m hlubokého, ale povětšinou jen několik metrů širokého kaňonu. Sestupujeme bočním údolím z levé strany, ale těsně před připojením do hlavního kaňonu vedoucího k jeskyni ukončuje náš postup kolmý desetimetrový stupeň s nestabilními bloky, kde by jištění nebylo bezpečné. Hodinu se tedy drápeme nahoru na druhou stranu přes obrovský sesuv hornin. Překonáváme několikametrové balvany ze zpevněného sedimentu a připadáme si jako mravenci na hromadě hlíny. Nakonec se dostáváme k jeskynnímu vchodu z pravé strany údolí, a máme tedy připravenou cestu pro plánovanou průzkumnou akci.
 
 
Specifika solného krasu
Solné pně povětšinou nejsou křižovány žádnými cestami, kromě kozích stezek (pastevci sem kozy vyhánějí během jara na chudou pastvu). Navíc je povrch pňů pokryt nesoudržným štěrkem a kamením, místy jsou běžné rozeklané skály tvořené horninovou solí (výchozy). Na nich se vyvinuly škrapy, což jsou různě hluboké žlábkovité útvary s ostrými hřbety, které vznikají rozpouštěním horniny. Mezi jednotlivými hřbety solných hor jsou zaříznutá až několik desítek metrů hluboká krasová údolí a kaňony. Většina povrchu solných pňů je také pokryta závrty, které se skládají z několik metrů širokého trychtýře v caprocku, na jehož dně se otvírá až několik desítek metrů hluboká studna s kolmými stěnami, vyvinutá v soli. Z výše uvedeného vyplývá, že pohyb na solných pních je značně komplikovaný a náročný. Pouť i na krátkou vzdálenost se v takovém prostředí stává namáhavou a pomalou záležitostí.
Ještě vyšší náročností se samozřejmě vyznačuje průzkum solného podzemí. Pokud nelze jinak, sestup je realizován závrty pomocí lan fixovaných ledovcovými skobami. Srovnáme-li jeskyně v soli s jeskyněmi ve vápenci, je nutno konstatovat několik zásadních rozdílů. Ve vápencovém podzemí našich zeměpisných šířek je stabilní teplota po celý rok asi +8 °C. V solném podzemí na jihu Íránu se teplota v zimě pohybuje v rozmezí plus 25 až 30 °C, a to při vlhkosti vzduchu přes 80 %. Voda v podzemních jezerech, označovaná jako „solanka“, je relativně teplá a nasycená solí (je 10× slanější než voda mořská). Lidské tělo se v ní tedy nepotopí (efekt Mrtvého moře), ale každé povrchové zranění je v ní bolestivé, mokvá a nehojí se. Vážným problémem pro pobyt v podzemí jsou přívalové srážky, které se mohou právě v zimním období vyskytnout. Jejich četnost je sice velmi malá (většinou jednou za několik let), ale toto nebezpečí nelze podceňovat. Nepropustný caprock totiž způsobuje koncentraci vody do povrchových koryt vedoucích do jeskyní a podzemí se při dešti během několika desítek minut zaplaví vodou, která může opadnout až po několika dnech. Proto není možno při návštěvě rozsáhlejších systémů v podzemí bivakovat a pokračovat tak postupně vpřed, ale je nutné se vždy vracet na povrch, což při 5kilometrové délce J3N výrazně zvyšuje fyzickou náročnost akce. Protože jeskyně se nacházejí relativně mělko pod povrchem a sůl není příliš stabilním prostředím, po většinu času postupu je třeba překonávat dlouhé závaly a také nízké chodby a plazivky, vzniklé usazováním sedimentů. Z těchto údajů je zřejmé, že jakýkoliv delší pobyt je náročný jak na spotřebu tekutin, tak na fyzické síly, ale hlavně na dostatek morálu.
 
Z expedičního deníku:
Abychom se nezamotali v nekonečných meandrech, sledujeme louže vysychající podzemní řeky. Občas se zanoříme do solanky a zatopené úseky překonáváme splýváním po hladině, odrážejíce se rukama ode dna. Při tomto zážitku kluci mručí překvapením. Majk, ač je velmi zkušený speleolog, který má za sebou stovky sestupů do podzemí po celé Evropě, si při každém zvláštním jevu brumlá: „No to překonává všechna moje očekávání. No to jsem ještě neviděl.“
Absolvujeme stovky metrů namáhavé chůze v podřepu, v předklonu a plazením ve slaném bahně či po ostrých solných krustách. Pot z nás lije. U vodopádu – jednoho z nadějných míst na prodloužení jeskyně – děláme zastávku, abychom popřemýšleli o možnosti dostat se do této přítokové chodby. Voda tu crčí stejně jako v roce 2000, což je vzhledem k absenci větších srážek (dle sdělení domorodců) poněkud záhadné. Ovšem metr široké ústí přítoku se černá šest metrů nad dnem hlavní chodby, takže dostat se k němu po hladké solné stěně omývané solankou je nemožné. Jedinou šancí by byl žebřík nebo, jak navrhuje Majk, pevná železná tyč s karabinami a lanem. Jenomže ani žebřík, ani tyč nemáme. Uvažujeme, že bychom se mohli optat ve štěrkovně u cesty před solným pněm, ale pomyšlení, jak dotáhnout šestimetrový žebřík nebo železnou tyč nejprve dva kiláky po krkolomném terénu solného pně, slanit do Studny a pak ji transportovat dva kilometry jeskyní, bylo příliš nepředstavitelné na to, abychom se k tomu odhodlali. Zkoušíme tedy odbočky směřující vlevo z Megadómů, ale posléze vždy zjišťujeme, že jsme stále pod jedním stropem v jedné mohutné prostoře, která při výšce 0,2 až 8 metrů dosahuje šířky přes 100 metrů. Propojení do Horního vchodu se prostě nedaří. Cestou zpátky už musíme odpočívat. Dusno, žízeň, pálení odřenin, to jsou pocity, které vnímáme nejintenzivněji. Jediné, co jsme v tom dusnu schopni jíst, je pomeranč. Ovšem oloupat ho je problém, neboť jsme obaleni slaným bahnem a i ruce si musíme umýt v jezírku solanky. Zpět pod Studnou, kterou jsme sem ráno slanili, jsme po osmi hodinách.
Zakletá jeskyně
Ve snaze nalézt propojení Jeskyně tří naháčů jsme stále neúspěšní. Všechny chodby končí neprůlezně zaplněné sedimenty až po strop. J3N je prostě zakletá. Už s jistotou víme, že je to nejdelší i nejmohutnější jeskyně v soli na světě. Z povrchových pozic zaměřených přes GPS jasně vychází, že Velký ponor, Horní vchod i J3N je jeden systém, ovšem zatím nepropojený. Do dalšího průzkumu se už nepouštíme a opakovaně se věnujeme fotodokumentaci. Rozbalujeme všechny věci, stavíme stativy, směrujeme hledáčky fotoaparátů, rozmísťujeme modely a pak už jen dlouhé minuty nasvětlujeme velké prostory desítkami záblesků. A zase balíme a postupujeme jeskyní dál a vše se opakuje. Příprava a zhotovení jednoho záběru na dva nebo i tři fotoaparáty někdy trvá celou hodinu. Horko a pálení odřenin zalévaných potem doléhá na všechny a únava se zvětšuje. Rozhodujeme se, že zadní část jeskyně, prostory Megadómů, fotografovat už nepůjdeme. Cestou zpátky ještě zkoušíme filmovat plazení v dlouhých plazivkách, někteří však už nepůsobí jako zkušení explorující jeskyňáři, ale jako uválené hnidy, které se sotva odlepují od lepkavého slaného bahna. Je plus 15 hodin od našeho sestupu do podzemí, když první začíná lézt studnou nahoru. Jsme utahaní a chce se nám spát. My, co jsme v jeskyni už byli v předchozích letech, přemýšlíme, jak jsme mohli vydržet památnou čtyřiadvacetihodinovou akci v roce 2000. Holt už asi stárneme. Nebo že by nadšení už nebylo takové?
 
 
Poznámka:
Výzkum solného krasu byl podpořen grantem GAAV č. B301110501, autoři: Michal Filippi (Geologický ústav Akademie věd ČR), Jiří Bruthans (Přírodovědecká Fakulta Univerzity Karlovy)

Autor: © Archiv Namak

Autor: © Archiv Namak

Přidej odkaz na Bookmarky.cz
Zpět   |   Nahoru

reklama

reklama

Ohodnoť článek jako ve škole


1-nejlepší, 5-nejhorší.

1 2 3 4 5
Celkové hodnocení:   2.93

Anketní otázka