Uvědomujeme si, že jsme mírně odvykli pořádnému jeskyňaření. Zpočátku se ve škvírách mezi kameny necítíme úplně dobře. V první prostoře už končí průvan a začíná to správné solné dusno: teplota 27 °C a značná vlhkost a zatuchlost vzduchu způsobená tlejícími zbytky rostlin v sedimentu a hromádkami netopýřího trusu. Postupujeme dál k místu možného prodloužení jeskyně. Zkoumáme každou skulinu, ale vše končí neprůlezně. Jediné místo snad skýtá naději. Je to zával v sedimentu se skulinou, ze které táhne smrdutý průvan. Vytváříme dvě úderné skupiny. Jedna zůstává v jeskyni a pokouší se zával prokopat. Druhá se vrací na povrch s úkolem najít nejvhodnější přístup k druhé jeskyni – Velkému ponoru, která bude dalším cílem průzkumů. Jedná se o ponorovou jeskyni se značně velkým vchodem, která je ve skutečnosti hlavním přívodním kanálem do J3N. Vchod se nachází na dně asi 80 m hlubokého, ale povětšinou jen několik metrů širokého kaňonu. Sestupujeme bočním údolím z levé strany, ale těsně před připojením do hlavního kaňonu vedoucího k jeskyni ukončuje náš postup kolmý desetimetrový stupeň s nestabilními bloky, kde by jištění nebylo bezpečné. Hodinu se tedy drápeme nahoru na druhou stranu přes obrovský sesuv hornin. Překonáváme několikametrové balvany ze zpevněného sedimentu a připadáme si jako mravenci na hromadě hlíny. Nakonec se dostáváme k jeskynnímu vchodu z pravé strany údolí, a máme tedy připravenou cestu pro plánovanou průzkumnou akci.

 

Abychom se nezamotali v nekonečných meandrech, sledujeme louže vysychající podzemní řeky. Občas se zanoříme do solanky a zatopené úseky překonáváme splýváním po hladině, odrážejíce se rukama ode dna. Při tomto zážitku kluci mručí překvapením. Majk, ač je velmi zkušený speleolog, který má za sebou stovky sestupů do podzemí po celé Evropě, si při každém zvláštním jevu brumlá: „No to překonává všechna moje očekávání. No to jsem ještě neviděl.“

Absolvujeme stovky metrů namáhavé chůze v podřepu, v předklonu a plazením ve slaném bahně či po ostrých solných krustách. Pot z nás lije. U vodopádu – jednoho z nadějných míst na prodloužení jeskyně – děláme zastávku, abychom popřemýšleli o možnosti dostat se do této přítokové chodby. Voda tu crčí stejně jako v roce 2000, což je vzhledem k absenci větších srážek (dle sdělení domorodců) poněkud záhadné. Ovšem metr široké ústí přítoku se černá šest metrů nad dnem hlavní chodby, takže dostat se k němu po hladké solné stěně omývané solankou je nemožné. Jedinou šancí by byl žebřík nebo, jak navrhuje Majk, pevná železná tyč s karabinami a lanem. Jenomže ani žebřík, ani tyč nemáme. Uvažujeme, že bychom se mohli optat ve štěrkovně u cesty před solným pněm, ale pomyšlení, jak dotáhnout šestimetrový žebřík nebo železnou tyč nejprve dva kiláky po krkolomném terénu solného pně, slanit do Studny a pak ji transportovat dva kilometry jeskyní, bylo příliš nepředstavitelné na to, abychom se k tomu odhodlali. Zkoušíme tedy odbočky směřující vlevo z Megadómů, ale posléze vždy zjišťujeme, že jsme stále pod jedním stropem v jedné mohutné prostoře, která při výšce 0,2 až 8 metrů dosahuje šířky přes 100 metrů. Propojení do Horního vchodu se prostě nedaří. Cestou zpátky už musíme odpočívat. Dusno, žízeň, pálení odřenin, to jsou pocity, které vnímáme nejintenzivněji. Jediné, co jsme v tom dusnu schopni jíst, je pomeranč. Ovšem oloupat ho je problém, neboť jsme obaleni slaným bahnem a i ruce si musíme umýt v jezírku solanky. Zpět pod Studnou, kterou jsme sem ráno slanili, jsme po osmi hodinách.