Výstup do hor je v jistém smyslu symbolický. S přibývající výškou se totiž člověk zcela přirozeně dívá na věci a svět kolem sebe z nadhledu, a je-li hloubavého ducha, vidí tyto věci trochu jinak než v rušném „přízemí“. 

 

Někdy mě však přesto udivuje otupělost, s jakou lidé přistupují k místům, v nichž vlastně hledají potěchu. V uhasínající enklávě přirozenosti prostředí planety, jediné možné pro lidskou existenci, jsou snad hůře dostupné či méně atraktivní hory tím posledním místem, které má šanci zachovat si svoji přirozenost. Mohou zůstat místem, které se netopí v záplavě lidských odpadků, ani nedusí pod slupkou asfaltu či betonu.

Tématem „Jak se má člověk v horách chovat“ se zabývali již Číňané ve 3. –2. století př. n. l. Ne však ve smyslu ochrany hor jako unikátního přírodního prostředí, ale spíše jako ukázkou nebezpečenství, která na smrtelníka v horách čekají, a vstup do nich je tedy svrchovaně nebezpečný. Poutníkům radí všemožné fígle jak nástrahám čelit. Například proti horským duchům se doporučuje tichá chůze, červený oděv, nošení amuletů či volba šťastných dnů.

„Pravda na úpatí hor přestává být pravdou na jejich vrcholech."        Romain Rolland

Nejzajímavější je ovšem připevnit si na záda zrcadlo, aby se duch zděsil, až se v něm uvidí, a vzal nohy na ramena. Do současnosti bychom mohli s dostatkem fantazie přeložit: choď opatrně, obleč se tak, aby tě našli, dobrá výbava a ověř si předem počasí. S tím zrcadlem to bude horší, ale jedno mne napadá: chovej se tak, abys mohl doma kouknout do zrcadla s čistým svědomím. Ale taky možná: nastav zrcadlo sám sobě ještě před cestou, a nepouštěj se do toho, na co nemáš. Ve spisu najdeme ale i skutečnější záležitosti, jako například zmínku o dřevěných botách se železnými hřeby – staročínské mačky. Na počátku 16. století sepsal německý císař Maxmilián I. příručku o výzbroji a výstroji do hor a také popsal způsob jak v nich pobývat.