Vaše reklama

Mexiko: kaňon Barranca del Cobre

26.02.2017 - 01:03   |   Redakce: Dana Jakoubková/ foto Richard Fischer

Autor: © R. Fisher

Jedno z nejinspirativnějších míst na planetě I. díl

Pohoří Sierra Madre Occidental patří k nejméně schůdným oblastem na naší planetě. Zubaté třítisícovky a hřebeny rozeklané hlubokými propastmi se staly teprve před desítkou let vyhledávanou lokalitou ostřílených trekařů a dobrodruhů. To, co láká nejvíce, je Barranca del Cobre, známý také jako Copper Canyon, česky Měděný kaňon.
Tento trefný název v sobě zahrnuje několik kaňonů, které v mnohém předčí světoznámý Velký kaňon v USA - Barranca del Cobre, Barranca de Urique, Barranca de Batopilas a Barranca de Sinforosa. Spletitá sít kaňonů v části zvané Sierra de Tarahumara je přírodní chloubou státu Chihuahua . Kaňony jsou světově známé svojí velkolepou scenérií a obdivuhodnými vyhlídkami. Ale kdo se sem chce vydat jako dobrodruh, měl by vědět i o velmi složité orientaci v jejich království, o extrémních klimatických rozdílech, o nebezpečí náhlých dešťů i problémech s hady.
„Odpočinek u jedné ze světově nejméně známých řek, hluboko v srdci jednoho z největších kaňonů na Zemi, přivádí člověka k myšlence, jak povrchní jsou mnohé z outdoorových senzací této éry.“
Pevné skály spadající do divokých vod, jemně odstínované červenou barvou, přitahují vyznavače různých druhů aktivit v bizarní, romantické krajině - lezce, vodáky, turisty i nadšence pro canyoning. Na Zemi je spousta super fleků, ale tenhle vyniká nad mnohé. Je velmi málo prozkoumaný, neskutečně spletitý, pestrý a stále ještě značně panenský. Má všechny předpoklady pro dobrodružně strávenou akci. 
Městečko Creel je dobré jako základní tábor pro mexickou aklimatizaci. Je to příjemné místo s nádechem divokého západu a svěžím povětřím. Území kolem městečka je v podstatě indiánské a můžete jej za drobný poplatek celé prozkoumat. V okolí jsou pěkné boulderové terény, krásné jezero Arareco, vodopády Cusárare, Mushroom Valey (skalní viklany), Frog Valey, Misie San Ignacio, tarahumarská vesnice Wakachipare.
První běloši sem zavítali patrně jako misionáři před 300 lety. Dva nejhlubší a nejužší kaňony byly prozkoumány až teprve v roce 1986. Můžete s tím nesouhlasit, ale mnoho lidí označuje soutěskový systém za nejdivočejší, nejdrsnější a nejpodivuhodnější plochu na severoamerickém kontinentu. Oblast tzv. barrancas (kaňonů) nemá statut národního parku, i když by to vzhledem k jedinečnosti jistě stálo za zvážení. Můžete se tedy pohybovat kudy chcete a jak chcete. Tady můžete být skutečnými objeviteli a v mnohém první.

S batohem

Trekování v kaňonech je skvělé, zajímavé a trochu problematické. Není vůbec těžké promrhat spoustu času putováním od jedné kozí pastviny k druhé proplétajíc se madroňovými stromy, nebo strávit několik dní ve snaze proniknou jen pár stovek metrů ke dnu kaňonu. Orientace je tady tou největší nesnází. Kdo se chce vydat na vlastní pěst, měl by mít dobré znalosti v navigaci a být dobře vybaven pro dlouhodobý pobyt v terénu. Klasické značení turistických stezek tu nefunguje. Alespoň pokud se dostanete z dohledu klasických turistických cílů jakými jsou indiánská puebla, okoukané vyhlídky či městečka kypící turistickou infrastrukturou. Pokud se chcete dostat dolů do kaňonů, je nejjistějším způsobem využití stávajících kozích stezek a pohybovat se jenom za jasného světla. Chcete-li prozkoumat dvě oblasti vzdálené od sebe třeba 20 kilometrů, je lépe projít jednu, vrátit se, a pak se vydat do druhé. Pro ostřílené dobrodruhy bude ale největším zážitkem kombinace více kaňonů. Ve strmých svazích mnoha kaňonů žijí lidé – indiáni Tarahumara, a tak mnoho stezek vede k jejich domovům a pastvinám, kde se eventuelně doptáte na směr. Ale jsou i soutěsky zcela opuštěné. Hlavních cest je zde velice málo, ale vždy existuje několik hlavních stezek, které spojují jeden okraj kaňonu s protějším. Pochod dolů do kaňonů je trochu zrádný a čas potřebný na sestup je delší, než z hory se stejnými vertikálními proporcemi.

Ztracená katedrála

Osamělost a hloubka nejvzdálenějších a nejdrsnějších kaňonů je vlastně fantastická anomálie v čase i vesmíru. Mnohé z misií v severozápadním Mexiku jsou velmi dobře zdokumentovány a často navštěvovány. Přesto přetrvávají pověry, že existují ohromné katedrály hluboko ve velkém kaňonu Mexika, nezaznamenané a opředené legendami. Z vesnicky Batopilas dolů po řece je fantastická katedrála-nejimpozantnější objekt z celé kaňonové oblasti. Krajina kolem je jedna z nejkrásnějších, jakou lze vidět. Na břehu smaragdově zelené řeky, posazená hluboko v kaňonu, šest kilometrů dolů po řece stojí katedrála, jejíž minulost stejně jako budoucnost plyne zcela nahodile a beze směru ukotvená pouze fyzickou odolností cihlové stavby. Jako přelud posazený v nejnepravděpodobnějším prostředí stojí tato vznešená stavba. Stěny kaňonu a řeka jsou jedinými adekvátními společníky. Pro koho byl tento kostel postaven, když v blízkosti katedrály Satevo nežila žádná populace? Nejbližší městečko bylo vzdálené pět dní jízdy na koni. Objekt je tak starý, že neexistuje záznam kdo a proč jej postavil. Celá stavba je obrovská. Někdo může vidět jen rozpadající se zaprášené ruiny obklopené pouštním údolím. Představte si však, že se prodíráte několik dní odlehlou divočinou a najednou se před vámi zjeví opuštěná lidská stavba. Je to něco zcela nečekaného, působivého a tajuplného. Připadáte si jako první průzkumníci známku civilizace nečekaje.

Barranca del Cobre (1900 m)

Vzhledem k relativně snadnému přístupu díky železnici, je tento kaňon asi nejnavštěvovanější. Většina návštěvníků se však spokojí s vyhlídkami z jeho hrany nebo případnými krátkými výlety do jeho nitra. Řeka na dne kaňonu je obecně považována za nesjízdnou, i když několik expedic se o splutí pokusilo. Koryto řeky je v podstatě neustále zavalováno obrovskými kamennými bloky a první kamenné pole je už šestnáct kilometrů od mostu v Humira. Na konci závalu se řeka zavrtává pod zem a v délce necelých dvou kilometrů teče pod zemí. Dále po proudu řeka připomíná hodně kaňon Sinforosa. Spluta byla zatím jen z Divisadera k vesnici Urique na nafukovacích kajacích. Nejobdivuhodnější úsekem kaňonu Barranca del Cobre je Umira Bridge - El Divisadero.

Barranca De Sinforosa (1830 m)

Řeka Rio Verde je největší a nejvodnatější ze tří řek, které odvodňují centrální část Sierra de Tarahumara. Je to nejodlehlejší říční systém oblasti a vzhledem k vysokému průtoku s velkým spádem (300 m/km) také nejobtížnější pro splutí. Za sestry má Rio Verde tok řeky Urique a Batopilas. Společně tvoří prý nejhlubší a nejrozlehlejší síť kaňonu v Severní Americe a podle mexického Ministerstav turismu samosebou nejúžasnější kaňonový systém na světě. Srovnám-li to s např. Canyonlands v USA, který jsme mohli také prozkoumat, to možná nebude tak jednoznačné, ale vzhledem k logistice expedice se jedná o bezesporu nejsložitější akci, jakou jsme absolvovali ve srovnatelném terénu.
ahoj – quira wa  ▪  děkuji – sesi wera wa  ▪  nashle – arosi wa
Tok řeky Rio Verde je nesjízdný pro jakékoliv plavidlo. Současně je také její kaňon nejméně prozkoumaný a zdokumentovaný. I když se tvrdí, že kaňon Sinforosa je větší resp hlubší než Grand Canyon, při prvním pohledu tento dojem nebudí. Je totiž užší a mnohonásobně zkroucenější než Grand Canyon. V nejužší části kaňonu se zachoval původní prales s exotickou florou i faunou. Geologická stavba kaňonu nabízí tvrdý kámen, který odolává erozi. Zato se však z různých příčin odlamují celé skalní bloky a následkem toho je koryto zavalené obrovskými balvany a kamennými deskami, které vytváří těžké peřeje a kaskády. Jediný možný průstup kaňonem je pěší s pasážemi pro canyoning. Kombinovaně schůdný úsek je cca 60 kilometrů dlouhý a nejedná se o žádný „výlet“, ale vcelku náročnou expedici. Při nejlepší kondici je člověk schopen za den zdolat maximálně pět až sedm kilometrů, což je i s rezervou záležitost na deset dní. Pro pěší turisty je schůdný v podstatě jen v krátkém asi tří kilometrovém úseku, kde je zbudována turistická stezka. Kaňon je osídlen indiánským společenstvím Tarahumara a Tepehuan. Z větší míry jejich domovy naleznete v horní třetině kaňonu, ale několik rodin žije i na úrovni řeky. Ranch San Rafaelo na hraně kaňonu Sinforosa má krásnou vyhlídku.

Barranca de Urique (1879 m)

Urique kaňon ústící do rio Fuerte je menší, ale neobyčejně nádherný, obzvláště ve svém ústí u Fuerte Canyonu. Tok řeky je za příznivého stavu vody sjízdný pro všechna tradiční plavidla. Proto jej ocení především duše vodácké. Počátek plavby bývá obvykle ve vesničce Urique v části kaňonu pod vlakovou zastávkou Cerocahui. Stezka dolů k řece se nijak neliší od předchozích a tak pro přepravu člunu je dobré najmout mulu v Cerocahui. Řeka je bez přerušení sjízdná v délce asi 16 kilometrů. Pak je třeba plavbu přerušit v místě zvaném Dos Arroyas, kde začíná úzký asi tří kilometrový úsek s velkými balvany, které tvoří malé, ale krásné vodopády. Toto je jedna z nekrásnějších pasáží plavby. Za příznivého stavu vody lze kaskády splout. V opačném případě je nutné přenášet až k soutoku s řekou Fuerte. Z vesnice Urique k Rio Fuerte zabere plavba zhruba tři dny. I když jsou indiáni jinak velmi milí a pohostinní, u tohoto tripu doporučuji nepodnikat žádné výzvědy do okolí řeky a nevstupovat dále na indiánské území. Tato oblast je využívána pro pěstování „omamných“ bylin a Indiáni si své bohatství střeží.

Vlakem skrz kaňon

Cena je za jízdenku skrz Coper Canon je vysoká, ale pokud absolvujete celou cestu, budete vědět proč. Na trase je 36 mostů a 87 tunelů a vlak překoná převýšení 2400 metrů. Je to úžasný výtvor techniky. Na mostech zavěřených vysoko nad propastmi dostanete pořádnou dávku adrenalinu, aniž byste museli vylézt z vlaku. Z vlaku také uvidíte kaktusovou džungli a ostnatý les, která není pěšky dostupná. Celou cestu také sledujete tok divoké řeky vytvářející bizarní scenérii kaňonu. Absolvování celé železniční trasy je fantastickým (a luxusním) zážitkem. Většinu kaňonu je totiž možné vidět jenom z vlaku. Cesta trvá 12 hodin přičemž je možné cestu ne několik dní přerušit (nejčastěji v Creel a Divisadero) a udělat si trek. Pokud hodláte trávit v barrancas delší čas, pak si zakoupíte jízdenku pouze do určitého místa a později dále k moři nebo zpět do Chihuahua.
V okolí vesničky Tubares se nachází krásná ruina misie a dále po řece je funkční misie El Realito. Je to nádherné a kouzelné místo. Přibližně sedm kilometrů dále po řece je několik dalších peřejí, které končí v nebezpečných vodopádech. Zde je třeba lodě spustit na laně, protože přenášení je obtížné. Dalších sedm kilometrů pod vodopády je přehrada San Francisco. Nenajdete zde však tradiční přehradní jezero, protože řeka strhla již dávno hráz, a plavbu je třeba přerušit. Pod přehradou se nachází srdce kaňonu Fuerte. Je zde několik malých sjízdných peřejí. V této části kaňonu žili kdysi krokodýli. Od přehrady je to asi jeden a půl dne po vodě k vlakové stanici Agua Caliente. S odpovídající výbavou, optimálním vodním stavem a zkušenostmi je tento výlet záležitost na šest dní. Vzhledem k tomu, že tento krásný kaňon bude zatopen vodou obrovské přehrady, mají outdooroví nadšenci asi poslední možnost vidět a vyzkoušet si tuto fantastickou záležitost. Pro vodáky bude nejlepším obdobím červen až září.

Barranca de Batopilas (1800 m)

Za Quirare se krajina najednou otevírá a odhaluje ohromující rozlehlost kaňonu Batopilas. Kaňonem prochází prašná královská cesta El Camino Real, která je celkem dobře značená. Závratná klikatící se cesta sestupuje strmou sklaní stěnou do hloubky 1800 metrů do vesnice La Bufa od malého mostu křižujícího stříbřitě zářící tok řeky Batopilas. Za mostem stoupá k nebi ohromných sedm schodů. Možná to bylo právě zde, kde otec Slunce a matka Měsíc z tarahumarské legendy sestoupili na zem požehnat svým dětem. Od pramenů blízko Tonachi se tok řeky ohýbá do tvaru podkovy, aby se následně spojil s Rio San Ignacio. Sestup do kaňonu patří k neobtížnějším. Z La Bufa pokračuje cesta do městečka Batopilas.
Městečko Batopilas září jako šperk, usazené na břehu řeky hluboko v kaňonu. Vyrostlo na stříbře, které se zde těžilo od 16. století a stalo se historicky jedním z nejvýznamnějších měst Mexika. Nádherná okolní krajina s točící se smaragdovou řekou a celoroční přehlídkou květeny a pohostinnost obyvatel dodává k přitažlivosti romantického ladění tohoto historického hornického městečka.
Praktické info
Průvodci:Někdy jsou k dispozici jako průvodci místní obyvatelé, kteří jsou ochotni provést vás skrz kaňony. Nelze však mluvit o službách profesionálních průvodců. Pokud se rozhodnete pro najmutí průvůdce, mějte na paměti, že je to především otec rodiny a farmář. Pár dní s vámi vydrží, ale brzy ho povinnosti odvedou zpět k rodině a práci. Možná vám ani neřekne, že vás opouští. A zůstat daleko v horách nebo kaňonech se může stát velkým problémem, pokud od počátku nesledujete bedlivě cestu a nezaznamenáváte si postup. Proto pokud vám někdo slíbí, že s vámi absolvuje týdenní trek - nevěřte mu, nebo ho bedlivě hlídejte a hlavně plaťte každý den zvlášť. Průvodce také obvykle počítá s tím, že ho budete živit. Máte-li slabší nervy, kupte si raději výpravu organizovanou místní agenturou.
Sezona:V oblasti barrancas je velmi rozdílné klima. Ve vrchních partiích je teplé, vlhké léto a chladná, suchá zima, na dně kaňonů je subtropické klima – horké a vlhké léto a teplá, suchá zima. Nejlepším obdobím pro pěší turistiku je leden až březen, kdy je období sucha. V květnu už bývá příliš horko a v letních měsících je zdejší „období deštů“. Od prosince do února je nejchladněji, ale nejpříjemněji na trekování a jsou také nejlepší světelné podmínky pro fotografování. Pro vodáky se doporučuje druhá polovina léta a začátek podzimu. V tuto dobu se také zazelená a vykvete i vrch kaňonů. Období dešťů není dramatické a trekovat se dá i v tuto dobu. Je ale více vody v korytech (některé úseky kaňonů nemusí být schůdné) a je vlhčí vzduch.
Vybavení:Dobré kotníkové boty, pokrývka hlavy, repelent, sluneční brýle a krém jsou nutností. V zimních měsících jsou chladné noci, takže se hodí flíska nízké gramáže. Kromě standardního vybavení budete potřebovat filtr nebo tablety na čištění vody, měli byste mít určitě minimálně kompas a znalosti první pomoci při hadím uštknutí. Nejčastěji potkáte chřestýše. Z domova si vezměte všechny toaletní potřeby, náhradní baterie do foťáku a do baterky, protože v oblasti téměř nejsou k sehnání. Palivo do vařiče je problematické, seženete zde jenom benzín. Při předpokladu, že pojedete z Mexiko City nebo USA si jej nakupte tam. Dřeva na oheň je dostatek, ale vzhledem k suchu musíte být velmi opatrní a oheň zakládat v blízkosti vody.
Služby:Aktuální přepravní informace lze získat v hostelech v Creelu, Divisaderu a Batopilas a také je zde možno zařídit soukromý transport pokud byste psychicky nezvládali domorodou autobusovou přepravu. Chcete-li absolvovat trek v sedle, seženete tady koně. V hlavních centrech je k dispozici i jednoduché, ale velmi příjemné ubytování v cabaňas v rozumných cenách od 5 do 25 USD za dvoulůžko s koupelnou a teplou vodou. Rovněž se zde můžete najíst v jídelnách i v restauracích za velmi slušnou cenu cca 70 Kč, když nebudete mlsat. Obchody s potravinami jsou zásobeny velmi slabě a je jich málo, proto si zásoby na trek nakupte ve městě Cihuahua, odkud budete pravděpodobně do oblasti vyrážet.
Doprava:Nejbližší město Chihuahua je dosažitelné letecky nebo pěkným expresním autobusem z USA nebo Mexiko City. Cesta trvá 1,5 dne. Z Chihuahua City do některého z výchozích trekových míst se nejlépe dostanete vlakem. Trať v délce 600 km protíná celý hlavní kaňon Barranca del Cobre a končí na pobřeží Cortezova moře v Los Mochis. Z pouště až k alpinskému lesu vystoupá vlak během dvou hodin. Divisadero zastávka - vlak stojí dvacet minut - nejotevřenější vyhlídka na kaňon, panoramatický výhled na Cobre, vyřezávané panenky a košíky. Při příjezdu do Creel vás přivítá svěží horský vzduch jako u nás v Alpách. Stanice Temoris - vlak stojí čtvrt hodiny - možno vyfotit třístupňový vodopád.
Autobus je levnější, ale psychicky náročnou variantou přepravy. Spojuje jak Chihuahuu s Creelem, tak místní centra. Jízda autobusem ale představuje cestu přecpanou lodí valící se pomalu mořem kamení a prachu.
Z Creel do Guachochi je zpevněná cesta. V Samachique, což je asi 70 km z Creel je značená odbočka do Batopilas. Nezpevněná cesta vede přes Kirare, pak sestoupá kaňonem a podél řeky pokračuje do Batopilas vzdáleného 55 km. Autobusy odjíždí z Creel do Batopilas v úterý, čtvrtek a sobotu, a vrací se ve středu v pátek a v pondělí. Časově je to záležitost na celý den.
 

Autor: © R. Fisher

Autor: © R. Fisher

Autor: © R. Fisher

Přidej odkaz na Bookmarky.cz
Zpět   |   Nahoru

reklama

reklama

Ohodnoť článek jako ve škole


1-nejlepší, 5-nejhorší.

1 2 3 4 5
Celkové hodnocení:   2.89

Anketní otázka