O svém stáří rozhodujeme mnohem dříve, než se přihlásí ke své faktické vládě nad námi.To daleké, to co se nás možná ještě netýká, ale každodenně doléhá naléhavěji tím více, čím méně jsme ochotni se k němu znát. Pštrosí politika je totiž problém pro naše budoucí stáří, ale současně je nevhodná pro aktuální prožívání aktivního života.

Ano, svoje stáří jsme odstartovali už příchodem na svět, ale v určitou chvíli se naše cesta přehoupne do neúprosného životního sestupu a namíří si to tam, kde se stárne už opravdu markantně. V bráně života už nemá smysl lhát, a zpravidla ani nelze hrát tu oblíbenou hru na nevidím, neslyším, nechci znát. Ale to neznamená, že stáří bude jen zoufale zraňující a bolestně zoufalé.

Než se člověk skutečně evidentně stane starým, prožívá poměrně dlouhé období, během nějž je především sociálně za starého považován, ač se tak necítí. Označení „starý“ je založeno na jisté společenské konvenci související se vznikem nároku na starobní důchod. To lze však chápat jako označení povrchní i často nesprávné. Podle učebnice Psychologie stáří prof. Václava Příhody je období 45–60 let charakterizováno pouze stagnací výkonů (Světová zdravotnická organizace uvádí střední nebo zralý věk), za stáří se považuje věk 60–74 (Světová zdravotnická organizace uvádí výraz „vyšší věk“), od 75 do 90 roku už jde o kmetství (Světová zdravotnická organizace považuje 75. rok za počátek stáří až do 89. roku). Ještě starší lidi už lze označit za dlouhověké.

Aktivní stáří – důchodci začátečníci

Tito lidé jsou společensky odsouzeni ke stáří, ačkoliv ve smyslu vyzrálosti starými ještě nejsou. Vyzrálé stáří je totiž nutno spojit s určitým typem pomoci druhých. Ale například ženy stávajícího důchodového věku jsou de facto v zenitu věku středního, a nálepku penze zcela oprávněně považují za nespravedlivé synonymum stáří. Muži toto stigma považují za ještě větší křivdu, se vzezřením statných chlapů totiž prožijí ještě nejméně dvacet let života, než budou opravdovými staříky.

Věk člověka je velmi problematická veličina. Každý člověk stárne jinak, ale všem je společný fakt, že stárnou všichni a stále. Různá je jen rychlost procesu stárnutí. Sociálně historický osud resp. psychosociální čas člověka je tedy patrně nejpřesnějším vyjádřením věku jedince, resp. toho, jak se skutečně sám cítí. Spoustu lidí stáří děsí, neví co sním. Je ale zbytečné čtvrtinu svého života degradovat na nezaměnitelnou šablonu.

Stáří je vinobraním života, ale je také strašlivým protivníkem. Ptejte se proto s předstihem let, jak můžete ovlivnit kvalitu vlastního stáří, aby, až se přihlásí, měla navrch ta příjemnější varianta. Člověk je člověkem i v tom, že bude dál bojovat v zápase o lidskost a bourat mýty.