Havana je boží město. Relativně čisté, s luxusními domy postavenými v padesátých letech. Bohužel, od jejich postavení až do příchodu statika na ně v mnoha případech (co se týče údržby) nikdo nesáhne, a tak agresivní mořské prostředí dělá své. Ovšem stále z nich čiší bohatství ostrova, které více méně přetrvává (i když skryté pod rouškou vítězství revoluce) dodnes. Po ulicích se projíždějí nádherné staré americké káry vedle Moskvičů, třířadé Lady a staré Oktávky či Felície. Chlad města doplňují rozlehlé parky, v nichž rostou posvátné stromy ceiba. Pod jedním z nich si můžete přisednout na lavičku k Johnu Lenonovi. Další známá osobnost – Ernest Hemingway – postává opřený o barový pult ve Floriditě. Střechy hotelů a výškových budov poskytují příjemné posezení u osvěžující sklenky mojita a fantastický pohled na město a jeho dominantu Capitolio, o několik metrů delší kopií Bílého domu.

Kubánského venkova lze užít „hned“ za Havanou. Stopadesát kilometrů na západ se rozkládá krasové pohoří Sierra Pinar del Río, kde jsou k vidění nefalšované mogoty podobné těm v Číně či Thajsku. A uprostřed nich stojí známý zájezdní hostinec Bella Vista, kde poslední čas svého života trávil seriálový Jirka Hradec. Ano, můžete popít kávu a zaplavat si v bazénu přesně tam, kde se natáčel jeden z dílů oblíbeného seriálu Třicet případů majora Zemana.

V okolí osady Viňáles se rozprostírají kávové a tabákové plantáže. Při procházce mezi políčky jistě dojde na pozvání do některé z mnoha dřevěných sušáren tabákových listů. Nebudete první, koho překvapí vstřícnost lidí, kterým nevadí, když se jim člověk prochází po polích, a zabloudí třeba i na zápraží jejich vesměs hezky upravených a uvnitř čistých domečků. Žádné vnucování, žádné žebrání, prostě oboustranné respektování. Povídání s lidmi je příjemné, a při pohledu na důstojné staříky v kloboucích sedících v křeslech na zápraží svých domů je jasné, že venkované žili, žijí a nadále budou žít svým tempem ve svém světě...

V posledních letech dorazilo do těchto končin i horolezectví, tak pokud s sebou pro všechny případy vozíte lezečky, změřte své síly s téměř stometrovými stěnkami mogot z ostrého panenského vápence. O možnostech vycházek, projížděk na koních i dvou až třídenních treků netřeba příliš mluvit.

Vzhledem k tomu, že mimo Havanu prakticky neexistuje veřejná doprava, je nezávislé cestování problematické. Auto z půjčovny za drahý peníz je jedinou možností, jak poznat atraktivní, ale mimořádně chudý východ a další kouty ostrova. Při cestách za poznáním lze při troše štěstí spatřit i takové věci jako táhnoucí kraby, závody klusáků na rovných úsecích „carretery central“ nebo pionýrské dobývání cukrové třtiny, která se nejprve podpálí, a po vyhoření neprostupných listů se v horkém popelišti ručně dobývá zbytek dužiny.

Na nejvýchodnějším cípu vystupuje z rozbouřených vod nejvyšší pohoří Kuby – Sierra Maestra s nejvyšší horou Pico de Turquino (1976 m). Skalní útesy, těžko prostupná vegetace, divoké kaňony, žádná literatura, žádné mapy. Najmete-li si někoho místního, kdo se vyzná v momentálním stavu stezek, zažijete trek neporušenou přírodou v místech, jakých už na mapě světa mnoho nezbývá.