Vulkanická činnost je jednoznačným důkazem, že se naše planeta neustále vyvíjí. Pojďme se o této mocné síle, se kterou matička Země mnohde disponuje, dozvědět něco více. Třeba nám to pak umožní při našich cestách vidět víc, nejen černou skálu, kuželovitý kopec nebo štěrkové pole. Třeba pak odhalíme i příběhy, které se za sopečnou geomorfologií skrývají.

Smyslem článků v této seriálové rubrice je zprostředkování jakéhosi terminologického minima pro vulkanologii. Aby to nebyl jen suchý výčet hesel a jejich vysvětlení, jsou připojeny zajímavé příklady, jak ten který fenomén ovlivňuje přírodu a lidské životy.

Abychom si vůbec o vulkanismu mohli říci něco podrobnějšího, je potřeba začít alespoň v jedné věci od začátku. Musíme si totiž ozřejmit, jak vulkanická (jiným slovem sopečná) činnost vůbec vzniká. Kde se ta energie a množství materiálu berou?

Podle dnes asi nejuznávanější teorie popisující rozložení a pohyb kontinentů na zemském povrchu (tzv. teorie deskové tektoniky) se zemská kůra skládá z několika pevných (litosférických) desek, které „plují“ na polotekuté svrchní části zemského pláště nazývané astenosféra. Ta byla vymezena v hloubce 80 až 200 kilometrů a je tvořena natavenými horninami – magmatem – o teplotě až 1400 °C. Na hranicích litosférických desek dochází buď k jejich oddalování (například v hlubokomořských příkopech), nebo se jedna deska podsouvá pod druhou. Právě na takových místech si magma nachází cesty podél zlomů na zemský povrch a právě na těchto místech probíhá nejbohatší vulkanická činnost. Jako příklady těchto oblastí možno zmínit oblast tzv. pacifického „kruhu ohně“ (Kamčatka–Japonsko–Indonésie–západní okraje obou amerických kontinentů), kde se nacházejí dvě třetiny všech činných sopek země.

Dalším významným místem vzniku sopečné činnosti jsou tzv. horké skvrny, což jsou pásy izolovaných přívodních míst magmatu na povrch litosférické desky. Takovou oblastí jsou třeba vulkanicky silně aktivní Kanárské ostrovy.

Velké foto Etna ke stažení v příloze.