Vcházíme váhavě do soutěsky. Její chlad se nám otírá o holé nohy. S těžkými batohy a stativy se jen ztěží protahujeme. Světlo pronikající štěrbinou do nitra osvětluje skalní stěny magickým světlem. Úkazy, ke kterým mezi červenými pískovcovými stěnami dochází, se neustále mění. Zde, hluboko v nitru skály se děje cosi nadpozemského. Stačí se ale na chvíli zasnít a možná náhlá vlna vody strhne s sebou vše, co jí stojí v cestě. Některé kaňony jsou tak úzké nebo těžko průchodné, že z nich pak není úniku. Sestupujeme do temné skalní štěrbiny a cítíme závan nebezpečí. Uvědomujeme si, že tady někde stále ještě leží dvě zkroucená mrtvá těla, která se doposud nepodařilo vyprostit.

Koloradská plošina, vyzdvižená před mnoha miliony lety tektonickými pohyby, se rozkládá převážně v Utahu a Arizoně. Oblast o rozloze 300 až 1000 kilometrů čtverečných zasahuje i do sousedních států Colorado a do Nového Mexika. I přes relativně velkou nadmořskou výšku 1500 až 3000 m n. m. zde převažují pouště a polopouště. Pro náhorní plošinu je typický, příměsí železa a manganu rezavě, červeně až nachově zbarvený pískovec.

Kolem hlavního řečiště řeky Colorado se soustřeďuje mnoho kaňonů větvících se až do velmi úzkých a hlubokých skalních soutěsek, které se anglicky nazývají slot canyons. Vchází se do nich většinou celkem nenápadnou skalní průrvou. Za ní následuje poměrně temná a často vlnící se chodba, která bývá různě hluboká a poměrně úzká.

Do soutěsek láká neuvěřitelně krásná hra světla, stínu, tvaru pískovce a jeho červené barvy, která se uvnitř jinak temných chladných skal odehrává. Světlo do nich proniká většinou velmi úzkou štěrbinou. V poledne dopadají sluneční paprsky až na samotné, vodou vyhloubené písčité dno. Tohle osvětlení se mění jak během dne, tak i během ročních období a s ním i světelné obrazy. K nejkrásnější a nejvýraznější světelné hře dochází v soutěskách mezi devátou hodinou ranní a třetí odpoledne, potom kaňon pohltí studený fialovomodrý až modrý stín. Některé slot canyons jsou známé, jiné nemají ani jméno a tak si je často pojmenováváme podle toho, jak jsme je prožili. Jako třeba „Kaňon přesně na tělo“ (sotva jsme se protáhli) nebo „Kaňon na plavky“ (brodili jsme).

Antilopí kaňon dostal svůj název podle vidloroha, americké antilopy, která se zde dříve hojně vyskytovala. V korytě Antelope Creek, blízko městečka Page, vymlela řeka do červeného pískovce hned dvě od sebe poněkud odlišné soutěsky. Blíž k Lake Powell se nachází takzvaný Lower Antelope Canyon. O pár kilometrů dál směrem proti proudu leží pak Upper Antelope Canyon. Dříve se mohlo do Upper Antelope Canyonu vlastním autem nebo i pěšky. Dnes vás však indáni na své území jinak než za těžké peníze nepustí. Ceny za vstup rok od roku neustále rostou. I dřívější libovolně dlouhý pobyt se smrskl na hodinu maximálně na dvě. Ale nakonec to člověk těm indiánům stejně odpustí. Moc jim toho z jejich země pravda nezbylo, tak proč jim za dřívější příkoří nesplatit aspoň tento kousek vyprahlé pouště? – kousek, který ve své kráse nemá snad ani obdoby.

Hornímu Antilopímu kaňonu říkají indiáni „Tse bighanilini“, což znamená přeloženo do češtiny „Místo, kde voda probíhá skalami“. Anglicky se mu říká různě – například „Corkscrew“ (což znamená Vývrtka), „The Crack“ (Trhlina), „Wind Cave“ (Jeskyně větru) nebo „Cathedral Canyon“ (Katedrálový kaňon). My sami tento kaňon nazýváme místem „Kde se Nebe dotýká Země“. Okolo poledne, když je slunce nejvýš, tady vznikají výrazné světelné sloupce zvané „Beams“. Při pohledu na ně máme pocit, jakoby se tu setkávalo něco nadpozemského se Zemí, něco lehkého a čistého s těžkou a studenou hmotou. V podzimním a zimním období nejen že k tvoření sloupců nedochází, dokonce se spodní partie kaňonu téměř neosvětlí. 

Vstup do kaňonu je celkem nenápadný. Jedná se o skutečnou skalní průrvu, která po pár metrech každého pohltí do chladivého šera. Dále pak pokračuje relativně širokou chodbou vystlanou jemným pískem, jejíž vodou do hladka vymodelované skalní stěny se klenou nad hlavou jako zdi nějaké katedrály. Za každým záhybem, s každým pohledem, s každou minutou vznikají nádherné proměnlivé obrazy. Někde připomínají průsvity medvěda grizzly, jinde letícího ptáka, orientální tanečnici nebo hlavu Kleopatry. Pískovec se pak během této světelné hry rozzáří hnědými, oranžovými, červenými, nachovými, žlutými a modrými barvami.

Dolní - Lower Antelope Canyon, se nalézá jen přes silnici č.98. Oproti prvnímu kaňonu je mnohem přístupnější. Po doprovodu navajského průvodce čeká na vás sestup do hluboké divoké a o něco užší skalní soutěsky. Ve skále vyhloubené řečiště se všelijak kroutí, takže i tady nabývá každý dojmu, jako by se červeným pískovcem prodírala „Vývrtka“ (anglicky „Corkscrew“). Indiáni si ji nazývají po svém. Říkají ji „Hasdeztwazi“, což se dá volně přeložit do češtiny jako „Spirálový skalní oblouk“.

Po jeho dnu se nechodí tak pohodlně jako po písčitém Upper. Dolní kaňon je oproti hornímu výrazně méně navštěvovaný. Možná proto, že zde nedochází ke tvorbě světelných sloupců. Je to škoda, protože se tady podle nás nachází mnohem jemněji vymodelované skalní partie, které pak dají vzniknout nejednomu zajímavému názvu.

Možná, že od vstupu odrazuje i velmi smutná událost, která se udála před několika lety. V srpnu 1997 se do kaňonu spolu s průvodcem vydala skupinka lidí. Bohužel právě v době, kdy se na míle daleko strhla velmi prudká letní bouře. Voda rychle naplnila veškerá říční koryta i soutěsky a ohromnou silou strhla s sebou všechny, co se v dolním kaňonu nacházeli. Z celkem dvanácti lidí jedenáct zemřelo. Po devět měsíců pak byl Lower Antelope Canyon uzavřen. Do té doby, než se podařilo navázat lepší komunikaci, aby se něco podobného už neopakovalo. Kromě neustálého a důsledného sledování počasí je dnes podél horního okraje skalní štěrbiny umístěno několik kovových beden se záchrannými lany a sítěmi – pro případ, kdyby bylo nutné při přívalové vodě, takzvané flash flood, okamžitě zasáhnout a přítomné ze soutěsky vytáhnout. Snad každý, kdo sestupuje do této temné skalní štěrbiny, cítí nebezpečí, do kterého se vydává. Zvlášť když si uvědomí, že tady někde stále ještě leží dvě mrtvá těla, která se doposud nepodařilo vyprostit. V současné době je kvůli tomuto neštěstí přístupná pouze třetina dříve otevřeného kaňonu.

Doporučené delší kaňony – 3 v jednom výletu

Podobných, neméně krásných a zajímavých soutěsek je v Koloradské plošině daleko víc, jenom se o nich moc neví. Když člověk zakusí divokost jednoho takového kaňonu, musí se vydat do dalšího. Protože ač se to nezdá, každý kaňon má něco do sebe.

Oblast okolo Escalante River je vodními toky hodně rozbrázděná. Nachází se tady tolik zajímavých kaňonů a soutěsek jako snad nikde jinde. Navíc je krajina málo přístupná a už na první pohled velmi divoká. Napříč parkem Grand Staircase-Escalante vede jen pár nezpevněných cest. Na mnohých z nich se bez terénního auta nelze vůbec obejít. Kdo chce krajinu ještě lépe poznat, bude potřebovat i svoje nohy, protože poklady této divočiny neleží zrovna u silnice. Mnohé z nich vyžadují i několikadenní pobyt v terénu, tedy nic pro zhýčkané povahy.

Ale právě tato odlehlost, divokost a nezkrocenost láká mnohé k bližšímu prozkoumání. Neskutečně krásné scenérie pískovcových žlutých až červených skalisek a skalních skulptur se střídají místy s popelavě zbarvenými silně erodovanými svahy. Jinde zdobí okraje širokého řečiště kamenné sloupce zvané hoodoos. Cestovatele lákají také nádherné výhledy na lesknoucí se hladinu Lake Powell. Ve vodě odrážející se skaliska umocňují tak ještě více krásu erozí vymodelované krajiny.

Slot canyons je tady tolik, že si člověk nemůže vůbec vybrat, do kterého z nich se vydat dřív. Některé jsou proužkované jako zebra, jinde jsou hladké pískovcové stěny posety nespočetnými tvrdými pískovcovými kuličkami. Někde se klene napříč soutěskou kamenný most nebo skalní brána. O těchto kaňonech se nikde moc nepíše, existují k nim většinou jen několikrát kopírované ručně nakreslené náčrtky. Z topografické mapy se dá sice ledascos vyčíst, ale žádná vám neřekne, jak krásný je kaňon skutečně, čím je zvláštní. Po těchto informacích se musí velmi dlouho pátrat. Mnohé z těchto kaňonů nemají ani jména. Aspoň ne taková, která by se dala vyčíst z každé mapy. Názvy jako Dry Fork, Coyote Gulch, Harris Wash, Fortymile Gulch, Hurricane Wash, Brimstone Gulch jsou pouze těmi nejznámějšími.

Ke kaňonům, do kterých máme namířeno, vede nezpevněná terénní cesta zvaná Hole in the Rock Road. Kousek od ní začínají traily (stezky) směřující dolů do spleti vyschlých řečišť. V mnohých z nich se klenou krásné vodou vymodelované skalní mosty. Některé jsou opět beze jména, jiné s názvy jako Escalante, Mamie Creek, Jacob Hamblin, Coyote Natural Bridge nebo Cliff, Stevens, Window Wind, Cedar Wash, Bement a Sunset Arch. Člověk se do těchto málo známých soutěsek vydává nejen aby obdivoval přírodní krásy krajiny, ale také kvůli trošce toho dobrodružství. 

Vybaveni na celodenní cestu dostatečným množtvím pitné vody, v ruce topografickou mapku, vyrážíme do terénu. V plánu máme prolézt několik soutěsek okolo řečiště Dry Fork. Obloha je bez jediného mráčku. Za nesnesitelného vedra sestupujeme pozvolna po vyšlapané stezce. V hlavním řečišti pokračujeme asi tak půldruhéhé kilometru po proudu řeky. Poté se po levé straně objevuje hledaná skalní štěrbina. 

Skalní průrva je ze začátku přibližně metr široká. Hluboká může být podle mého odhadu takových dvacet až třicet metrů. Vcházíme váhavě do soutěsky. Její chlad se nám otírá o holé nohy. Po pár metrech se kaňon ještě víc zužuje. Nezbývá, než se jím prosoukávat. S těžkými batohy a stativy se protahujeme o to hůř. Čím dál častěji musíme zdolávat úseky úzké jen dvacet pět až třicet centimetrů. Postupujeme soutěskou pomalu krok za krokem, skalní stěny se nám lepí na žebra. Je tady opravdu dost těsno. Nic pro ty, co trpí klaustrofobií.

Máme zjištěno, že se nebe po pár dešťových dnech vyčistilo a žádné bouřky už nehrozí – snad. Při záplavě by se z tohoto kaňonu obzvlášť těžce utíkalo. Bedny se záchrannými sítěmi totiž podél něho nenajdete. Tady se musí každý spoléhat na sebou samým pozjišťované informace o počasí. Při postupu soutěskou prožíváme chvíle velkého napětí, které se míchají spolu s vnímáním neskutečné krásy. Flash Floot je totiž nevypočitatelná. Přívalový déšť hrozí vpodstatě kdykoli, i když máte modré nebe nad hlavou. A z „Kaňonu přesně na tělo“ by nebylo v tuto chvíli cesty tam ani zpátky.

Konečně se kaňon zase trochu rozšiřuje. Jeho červené pískovcové stěny zdobí způlky vyčnívající kamenné kuličky. Jsme tady hlavně kvůli nim. Na stěny pískovcové soutěsky začíná právě dopadat odražené sluneční světlo. Červená barva pískovce je jako v ohni. Po nějaké chvíli se musí šplhat nahoru. Posléze čeká velmi náročný úsek. Nejen, že se soutěska zase zůžila, začala se navíc ještě hodně kroutit. Náš postup se ještě víc zpomaluje. Hrozí dokonce, že zůstaneme v některém z meandrů trčet. Kdo se neodřel doposud, dohoní to určitě tady.

Další horní úsek kaňonu tvoří tvarově velice zajímavé pískovcové partie. Jeho tmavě zbarvené, jakoby spečené tvrdé vrstvy vypadají hodně divoce. Za poslední temnou zákrutou čeká kamenný most. Máme opravdové štěstí, svítí jako červený lampión. Jedná se právě o jeden ze skalních mostů, který nemá žádné jméno. Není dokonce zaznačený ani v podrobné topografické mapě. A pak už nás zase obleje vedro, pálivé paprsky nás polechtají po těle.

Nechce se nám odtud a tak se ještě téhož dne vydáváme do dalších dvou kaňonů. V jednom z nich se musíme brodit... A zítra, zítra půjdeme ještě na jeden ! – kde se hodně našlapem.

Další zajímavou oblastí s četnými soutěskami je divočina okolo Paria River. K jejímu prozkoumání se nabízí hned několik možností. Možné jsou jednodenní, ale i několikadenní výšlapy. Tenhle kaňon patří spíš už k aktivitě, které se říká canyoneering. Pokud se osmělíte na náročnou túru celým kaňonem, strávíte v něm pět až šest dní. Je to ovšem bombastických pět dní, po suchu, v blátě i vodou (občas plavání), kdy ani na chvíli nepřestanete myslet na to, že by mohlo zapršet. Je to takové „psycho“, ale stojí to zato.

Buckskin Gulch

Část Buckskin Gulch máme prošláplou během jednodenní tůry. Kromě jedné cedule u cesty žádné značení vpodstatě neexistuje. Na začátku (Whire Pass) se jde otevřeným vyschlým řečištěm. Celkem brzo nás však obklopí červená stále se přibližující skaliska. Nakonec se před námi objeví temná skalní štěrbina, ze které je cítit chlad, který nás již za chvíli pohltí, stejně jako zvědavost. Netrvá dlouho a jsme v samotném Buckskin Gulch. Zpočátku je soutěska hodně úzká, velmi hluboká a rozervaná. Nahoře je mnohem otevřenější než horní Antilopí kaňon. Buckskin Gulch nám připadá mnohem divočejší než kterákoli jiná soutěska. Často nacházíme mezi svislými skalními stěnami pevně zaklíněné kmeny stromů nebo spletené kořeny. Uvědomujeme si ohromnou sílu, kterou voda uvnitř „slots“ má. Později se kaňon rozšiřuje. Najednou mezi jeho stěny proniká prudké sluneční světlo. V poledne, kdy mizí stíny i z nejtemnějšího skalního převisu, je nesnesitelné vedro. Potíme se, často se zastavujeme, abychom se napili vody. Přesto šlapeme dál. Dokud stačí „půl našich sil“ – musíme se stejnou cestou vrátit zpátky. Říkám stejnou a přitom stejná vůbec není. Světelné podmínky se za tu dobu úplně změnily. Co předtím svítilo odraženým světlem, je najednou ponořeno do modravého stínu. Kaňon vypadá ještě víc tajemně než při cestě sem. Je už dost pozdě a s další hrou světla už nepočítáme. Náhle se však stěny soutěsky rozzáří krásnou rezavou červení. Ten chlad, to magické světlo a ta krása se vrývají hluboko do našich srdcí.

Při naší další cestě prozkoumáváme kaňon z druhé strany – od Lees Ferry. Jsme sami, nikde živé duše. Tady je už řečiště Paria River poměrně hodně široké a plné vody. Musíme se často brodit. Studená voda lechtající bosá chodidla působí v úmorném vedru jako balzám – na tělo i na duši. Zanesené břehy lemuje bujná vegetace.

Najednou jakoby z ničeho nic proti nám dvě uřícené holky - osmahlé tváře, krosny na zádech. Vypadají, že jsou rády, že vůbec jdou. V jejich rozzářených očích se však zračí nepřehlédnutelná radost – ještě kousek a mají to zasebou ! Bylo na nich vidět těch několik dní plahočení kdesi v rozervaném divokém kaňonu, kde na každém kroku na vás čeká nějaké překvapení – studená nekončící soutěska, průsvity, indiánské hieroglyfy, širší úseky rozpálené v polední výhni, kvetoucí rostliny, keře i listnaté stromy, růžové, tečkované nebo „pichlavé“ ještěrky, ale někde možná i chřestýš, suchá písčitá nebo kamenitá zem, šplhání a slézání skalních stěn, přelézání velkých kamenných bloků, ale i úseky plné bahna, vody a s ním i brodění nebo plavání.

Sen na závěr

Při tomhle pohledu jsme těm dvěma ušlapaným holkám skoro až záviděli. Řekli jsme si, že i my si jednou Buckings Gulch a Paria River celé prošlápneme – od začátku trailu až sem. A taky se podíváme na další soutěsky okolo Eskalante, tam jsme také mnohé ještě neprošli. Dost možná, že se nám na naší cestě podaří najít soutěsku, ve které ještě nikdo nebyl. Jaká bude? – divoká, úzká, s nádhernými průsvity, s kamennými kuličkami, proužkováním, zajímavým vrstvením, s kamenným mostem nebo bránou, ... nebo dokonce se světelnými sloupci?! – necháme se překvapit.

Praktické Informace:

Další info:

Kemping:

Stravování:

Rady do terénu: