U kaliforského Mono Lake jsme byli již potřetí a stále nás překvapuje novými obrazy.

Je dost pozdě. Osvětlené zlaté proužky sopečné krajiny se stále zužují. A pak už se obloha barví pozvolna do růžova. Je úplné bezvětří a hladina jezera Mono se ani nehne. A na ní se, jako v zrcadle, odrážejí podivné vápencové sloupce a kupky připomínající cukrové homole. Z růžové je zanedlouho fialová a pak modrá, která se pozvolna začne měnit v noční čerň. Na druhý den vstáváme ještě za tmy. Nechceme si nechat ujít hořící štíty Sierry Nevady, lemující na západní straně jezero, které nemá na světě obdoby. Jindy se nad jezerem kupí husté težké mraky. A když se někdy (mimořádně) nebe zbarví do krvava, pak „hoří“ úplně všechno – nebe i celé jezero.