Jednou mi přišla do redakce obálka z Kanady. Rukopis uvnitř naznačoval, že autor bude nejspíš drsný chlapík, co se umí skvěle ohánět sekerou, ulovit divokého zajíce a nemýt se třeba týden. Na závěr, úplně v rohu a malým písmem však bylo za podpisem připojeno několik doktorantských titulů a Centrum subatomického výzkumu University v Albertě. To vše dohromady naznačovalo, že tenhle člověk nebude jen tak nějaký „dobrodruh“. Když jsme se setkali osobně, doslova mě přikoval k židli. Urostlý, vysoký a skvěle oblečený muž kolem šedesátky, jehož mluva, slovník i gesta ho předurčovaly k členství v klubu anglických džentlmenů.

Proč jste se tedy stal jaderným fyzikem? Čekala bych něco romantičtějšího. Jak to jde dohromady s tím vším, co jste mi teď řekl?

Jaderná fyzika nebyla něčím, čemu bych byl předurčen, nebo co by mne přitahovalo. Důvod proč jsem skončil jako jaderný fyzik je zcela prozaický. Vyrůstal jsem pod tlakem excelovat a dokazovat, že mé úspěchy nejsou výsledkem protekce. Dalo by se říci, že jsem své mládí prožíval pod mikroskopem a mnoho lidí si bralo na zodpovědnost radit mi co bych si měl pro život volit. Mohl jsem právě tak skončit jako umělec, nebo doktor medicíny. Se samými jedničkami jsem měl jít na něco co mělo budoucnost a to specielně pak na něco, na co bylo obzvláště těžké se dostat. Jaderná průmyslovka byla tehdy úplně nová a jediná v republice. „Koho jiného máme z okresu na tu školu doporučit než toho Soukupovic kluka?“, byla slova řiditele Vozába. Nebyl jsem dělnickým kádrem a proto mé přijetí na „ jadernou“ bylo ohromným úspěchem. Po skončení jako jaderný inženýr jsem byl jen o vlas od pokračování studia v Moskvě. Můj názor změnil osmašedesátý rok, který zároveň otevřel pro mne okno příležitosti vyletět do světa. Jaderná profese mi k tomu poskytla vozidlo.

Ale mé jaderné „řemeslo“ se pro mne nestalo jen způsobem, jak vydělávat na „denní chléb“. Fyzikální věda je vědou přírodní. Naučila mne pozorovat přírodu a dívat se na svět objektivně, s porozuměním založeným na znalosti fyzikálních zákonů a principů. Dodnes se pamatuji, jak jsme se skupinou kanadských přátel splývali při odpočinku na spojených kánoích po Yukonu za krásného letního dne v 74. roce. Jeden z nich poznamenal: „Nebylo by to krásné, kdybychom neměli vzdělání a vědomosti, které máme teď, a mohli tady žít prostě jako divoši?“ Jsem této otázce vděčný za to, že mi pomohla ujasnit si, jaký je v tomto směru můj vlastní názor – uvědomil jsem si, že já dávám přednost tomu, abych byl v divočině ozbrojen znalostmi, které mi dalo vzdělání, a abych byl informovaný o světě, který leží za její hranicí. Mohu tak přírodě lépe rozumět a mohu mnohem lépe ocenit její krásu a jednoduchou dokonalost. S širšími znalostmi mám mnohem větší volbu dobrovolných rozhodnutí, a tudíž jsem ve světě svobodnější.

To jste řekl opravdu výmluvně, na myslivce by vás skutečně byla škoda…Tedy nerada bych se dotkla vašeho dědečka – lesníka, oni ti naši myslivci... Nicméně dokud jsem vás nepoznala osobně, představovala jsem si vás jako živel. V reálu na mě však působíte dojmem uvážlivým, klidným, vědecky racionálním až zdrženlivým…

To, co jste popsala, se ve mně děje pod povrchem. Jarní pudy a touhy vydat se někam, za něčím, za táhnoucími mraky či husami se mnou cloumaly odjakživa jako uragán. Měl jsem s tím i problémy ve škole. Jednou o mne pan řídící ve druhé třídě přerazil ukazovátko, když jsem v tranzu zakoukaný z okna do jarní oblohy nereagoval na jeho opakované výzvy k dávání pozornosti. Věta „Soukupe, už zas na tebe leze jaro?“ se stala v mém životě standardní. Necítím potřebu navenek příliš demonstrovat své citové pohnutky. Mám kolegy, kteří neustále prosazují své zájmy a cítění v jakémsi boxerském poskakování s brunátnou tváří. Mě má povaha stojí méně energie. Snad mi déle vydrží srdce…

Zatímco jiní muži vašeho věku myslí na klid a bezpečí, vy se vydáváte sám na týdny do divočiny. Patrně svoji realizaci v divokých a odlehlých oblastech nevnímáte jako riskantní, ale přirozenou. Máte pocit, že se vracíte ke kořenům, že se potřebujete setkat se sobě podobnými – zvířaty, živly, křovinami…

V dnešním turbulentním stadiu vývoje lidské společnosti člověk stále více čelí těžkým, stresu plným, ducha podlamujícím a ducha pokrucujícím situacím. Zdeptán sérií neúspěchů v komplikovaném labyrintu lidských intrik, přetvařování a zvěrstev, které jsou součástí způsobů, jak se lidé probojovávají k výhodnějším pozicím v přelidněném světě, si člověk přestává věřit a není si jist, zda má fyzickou i morální sílu pokračovat. Potřebuje na čas opustit lidskou třenici, oprostit se od vlivů společnosti a posílit víru v sebe samého.

Historicky jsme touto zkouškou již všichni jako lidská rasa ve svém vývoji úspěšně prošli. Ještě stále nosíme tyto schopnosti ve svých genech Homo sapiense. Je jen důležité je v sobě probudit a periodicky se přesvědčovat, že je stále ještě dokážeme použít. (Dřív, než se vyvineme do obřích mozků s bionickými končetinami, které selžou, když dojde baterie.)

V čem vidíte hodnotu divoké přírody?

Těžko bych hledal hmatatelný důvod, proč vidím v drsné divočině opravdovou krásu. Vidím dokonce krásu i v tvrdé lopotě cestování v ní s použitím vlastních svalů. Vždycky mne fascinovalo dobrodružství, jaké museli prožívat první objevitelé vzdálených kanadských teritorií, kdy se dalo cestovat jen v kánoi z březové kůry spojováním povodí řek a řetězů jezer portážemi, kdy tepny vodních toků s žílami a kapilárami přítoků sloužily k pronikání ledovci ověšenými horami až do nejzazších koutů země. Má dobrodružství v divočině musí mít vždy účel a cíl, stejně jako ta jejich: musím třeba najít cestu přes hory k divukrásné řece, procestovat povodí od nejútlejšího pramene říčky v horách až po pětikilometrovou matku všech řek, Mackenzie, doplout z výšin hor až do Dawsonu atd. Nějak to pro mne mnohonásobně zvyšuje hodnotu dobrodružství. Jeho prožívání takto také začíná již dlouho před tím, než se vyrazí na cestu samotnou. Začíná již v logistice důležitých příprav a ve studiu zdrojů informací, které v některých případech může trvat i rok, či víc.

Zdá se, že kanadský sever vám jako hřiště stačí?

V mládí jsem měl mnoho cestovatelských snů. Chtěl jsem procestovat džungle, potápět se na ostrovech v Tichomoří, poznat divočinu severu. Čas na jejich uskutečnění pohltilo denní klání na bojišti bitvy o vybudování domova, zdroje živobytí a vychování čtyř dětí. Uskutečňování mých cestovatelských tužeb přišlo, až když děti odrostly. Procestoval jsem trochu pouštní prostředí amerického jihozápadu, s manželkou jsme objeli na kolech a se stanem havajský ostrov Maui, ale všechna naše zbývající dobrodružství se odehrála na kanadském severozápadu. Nestěžuji si. Miluji ho a najdu v něm vše, co hledám.

Někomu může výraz návrat k přírodě připadat jako zpátečnické konání. Vám patrně naopak…

Jak jsem se již zmínil, vřava komplexních vztahů mezi lidmi v životě společnosti může dokonale zmást lidskou schopnost rozpoznat, co je dobré a co zlé. Když jsme byli malí a bylo nám těžko, uchylovali jsme se do matčiny náruče pro útěchu a povzbuzení. Ve svém věku nacházím útěchu v sladké náruči matky přírody. Vždy mne přijme jako svého syna, pohladí mne cedrovou haluzí, pochová v klíně sluncem vyhřátého písku a pohoupá na chladivých vlnách.

Myslím si, že právě v dnešní době je pro lidi návrat k přírodě nesmírně důležitý pro udržování zdravého rozumu a všeobecné duševní hygieny.

Jaký máte názor na skutečnost, že na jedné straně lidstvo z divočiny ukrajuje pro ekonomické využití jejích zdrojů, na straně druhé vytváří „ostrovy“ divočiny ve formě rezervací či parků uvnitř civilizovaného systému…

Je to smutné a absurdní, ale podívejme se na zmíněné dilema logicky. Tento vývoj je nevyhnutelný. Lidí a jejich potřeb stále přibývá, zatímco zemského povrchu je stále stejně. Je jasné, že lidstvo si při svém přetváření Země stále silněji uvědomí, jaký poklad ztrácí v mizejícím původním spontánním přírodním systému, a bude se ho snažit uměle rekonstruovat a udržovat v omezených oblastech jako muzea pro příští generace. Hádám, že generace mého syna může být ta poslední, která bude ještě moci navštívit opravdovou divočinu (a to za předpokladu, že přehlédneme tryskové letouny, helikoptéry a družice, které mu budou létat nad hlavou). Pochybuji, že toto privilegium zůstane zachováno pro mého vnuka.

Nebuďme však pesimisté. Vývoj času nezastavíš. Již takhle naše generace minula třeba éru objevování nových zemí a světadílů. My máme štěstí, že žijeme v éře, kdy ještě existuje divočina. Na příští generace čekají jiná dobrodružství v éře dobývání vesmíru.

A vy si myslíte, že lze považovat přírodní rezervaci vyhrazenou spontánnímu vývoji (tedy na základě vůle člověka) za divočinu?

Rozhodně ne. Člověk nemůže nikdy napodobit perfektní nefalšovaný spontánní přírodní systém, který je výsledkem vývoje eliminací všeho nevyhovujícího, jenž trval biliony let. Jakmile člověk udělá první rozhodnutí, že musí chránit jednu biologickou odrůdu na úkor druhé či že může „bezpečně sklízet“ nějaká zvířata odlovem, naruší její ultracitlivou rovnováhu a již její výkyvy nikdy nevyrovná. Zjistí potom, že třeba vymizela jedna exotická květina, která závisela kvůli svému opylování výhradně na jednom druhu hmyzu, jenž vyhubily lidské vlivy dokonce ještě před tím, než stačili lidé objevit jeho existenci. Podobně začnou padat další a další vzájemně závislí reprezentanti biologické diverzity jako domina. Kromě toho samotné omezení konečnou velikostí dané rezervace již značně ovlivňuje původní spontánnost divočiny. Přesto však je důležité podpořit alespoň takovéto projekty.

Bezesporu, lepší něco něž-li nic. Přesto mám dojem, že mnohá společnost tak činí především kvůli svému potěšení, respektive zištně. Například jsem nabyla dojmu, že Severoameričané vnímají nekultivované chráněné oblasti spíše v sociologické rovině, věc národní pýchy v ekoturistické podobě, a ne pro divokou přírodu samotnou. Co je bližší vám?

Vyrostl jsem v relativně přelidněné Evropě a svůj produktivní život jsem žil v západní Kanadě s divočinou za humny. Poznal jsem oba světy dokonale. Při jejich srovnání oceňuji kulturní poklady Evropy v její bohaté historii, kterou přirovnávám k její „čtvrté dimenzi“. Rád se vracím do staré vlasti, abych znovu načerpal kulturních hodnot. Každou hroudu tady převrátily generace lidstva. Poklad severní Ameriky, a to speciálně Kanady, pro dobro celého lidstva leží naopak v nevyvinuté netknuté divočině. Člověk tu stále ještě může najít místa, kam před ním lidská noha nevkročila. Čím víc se lidé budou množit a rozpínat po planetě jako kořeny prorůstající květináč, tím víc bude těchto oblastí ubývat a lidé jim budou přikládat větší a větší hodnotu. Dovedu si představit, že přijde doba, kdy eko turistická hodnota divočiny předčí hodnotu minerálů pod jejím povrchem.

Jak vnímáte situaci okolo globálního oteplování planety a všeobjímající strach ze zhoršování prostředí? Není to jen příliš humbuku kolem v zásadě přirozených dějů? Některé hrozby se zdají až příliš virtuální, ne že by byly zcela bezpředmětné, ale příliš radikální, zamlčující míru neurčitosti v pesimistických prognózách. Pod tlakem obavy z vymizení globální rozlohy lesů bychom tak mohli uměle zalesnit třeba step.

Máte pravdu. Oteplování podnebí naší planety se neděje poprvé. Prošla několika tropickými cykly prostřídanými dobami ledovými. Fluktuace, podnícené nepatrnými změnami rovnováhy v intenzitě slunečního záření, rotačními odchylkami a tak dále již existovaly. Důležité je jen dokázat, jestli ta současná změna je opravdu výsledkem akcí lidstva. Lidé dnes mají stále dokonalejší výpočetní technologii a mají k dispozici stále věrnější numerické modely, které mohou předpovědět vývoj na základě minulých dat. Zdá se však, že tentokrát jsou současné změny v podnebí skutečně do velké míry výsledkem rozsahu a síly vlivů lidských činů. Jsem optimista a věřím, že je-li v moci lidstva narušit podnebí planety, je také v jeho moci tento proces zpomalit, zastavit a napravit. Pokud mu opravdu teče do bot, je lidstvo schopné se zmobilizovat k akci.

Ono asi těžko můžeme mít někomu za zlé jeho prvořadou sounáležitost s vědomím civilizovaného člověka, který dorozumění s přírodou považuje za něco vedlejšího. Domníváte se, že lze plnohodnotnou existenci přírody respektovat, aniž by se člověk zbavil závislosti na sociopolitickém uspořádání?

Myslím si, že k tomu, aby byl člověk „celý“, musí žít v rozumném souladu se svým přírodním původem a musí chovat přítomnost přírody „za svými humny“ ve svém podvědomí. Čím více se vzdálí od přírody, tím víc se může přiblížit k výstřelkům nenormálnosti a absurdity ve svém chování.

Tibeťané mají jednu meditaci, při níž sedí sami na vrcholu hory a meditují o bílých oblacích, jež plynou oblohou. Pozorují je nepohnutě a spojují se s nimi pozvolna, bez myšlenek, a jsou prostě zde. Bez odporu, bez boje, nic nedosahují, nic neztrácejí. Zažívají jen čisté bytí. Jak velký prostor potřebujete, abyste viděl dost daleko před sebe?

Nikdy jsem zatím nezkoušel nutit se do specifických způsobů meditací, které něco kopírují.  Stačí mi spontánní filozofování o krásách života a přírody, kdykoli se k tomu naskytne vhodná příležitost ve chvílích odpočinku ať někde venku, nebo i doma, či v práci, když mě k tomu stimulují události a nejsem rušen. Rozumím motivu pro zmíněné zažití čistého bytí. Já osobně musím alespoň v podvědomí cítit, kam se pohybuji, a snažím se předvídat, co tam na mě čeká. Ale často na sebe hledím v kontextu celého vesmíru.

Kdybyste byl před volbou přítele do divočiny, bude to člověk nebo pes?

Nejlépe spolehlivá a odvážná partnerka. Psy mám také rád – neodmlouvají a prodlužují lidská čidla pro zvuky a pachy. V divočině může být však pes někdy problémem, a to tím, že přiláká vlky, nebo tím, že odběhne a vrátí se úprkem k vám s medvědem na ocase.

Patrně jste takovou našel, takže se nebudu ptát na obligátní věc: co říká na vaše počínání vaše žena.

Ano, našel. Moje druhá žena Milena je mi perfektní partnerkou, přítelkyní, milenkou i manželkou. Spolu jsme prožili mnohá úžasná dobrodružství a v divočině se nejvíce sblížili.

Rozumím…A bez čeho, tedy kromě Mileny, byste se v divočině těžko obešel?

Zápalky, nůž, šňůra, vlasec nebo drát, háček na ryby, teplejší bunda nebo deka.

Důležité je umět improvizovat z toho, co je po ruce. K tomu je vědecké vzdělání velmi dobré.

A bez kartáčku na zuby se obejdete?

Kdysi lehce. Nyní si ve svém věku zubů více vážím, a tudíž o ně svědomitě pečuji.

Umíte rozdělat oheň bez papíru, orientovat se bez navigačních přístrojů a podobně?

Oheň samozřejmě rozdělat dokážu, i bez zápalek. Bez ohně si pobyt v divočině neumím představit, nejen z hlediska přežití, ale i tak nějak v romantickém úhlu pohledu. Myslím, že by mi trvalo hodně dlouho rozdělat oheň třením dřev, ale již jsem to jednou úspěšně zkusil.

Orientovat se a určit sever bez přispění technických prvků je v rozlehlých pustých zemích nutností, neb v okamžiku nepozornosti či chybného rozhodnutí můžete o vše přijít. Párkrát jsem se už ztratil, ale nikdy tak, abych se z toho nakonec nedostal sám. Mám to štěstí, že jsem obdarován skvělým smyslem pro orientaci.

Vezmu-li to v obecné rovině, styděl bych se, kdybych musel tápat z hlediska technik přežití v drsné přírodě. Možná to bude znít nadneseně, ale hodně mi v tom pomáhá též intuice.

Chtěl byste žít mimo civilizaci?

Ano, ale jen dočasně, s opakovanými návraty.

Tedy vám přeji, ať je každý váš návrat podle vašich představ, a díky za rozhovor.