Poté, co se definitivně prokázalo, že Země (vzdor tvrzení křesťanských teologů středověku) není plochá, ale kulatá, ožila představa z časů alexandrijského astronoma a fyzika Klaudia Ptolemaia. Představa, že mezi pevninskými masami severní a jižní polokoule by měla existovat jistá rovnováha, harmonie. Jenže to, co evropští mořeplavci na svých objevitelských a dobyvatelských cestách v 16. a 17. století nacházeli jižně od rovníku, této teorii příliš neodpovídalo. Bylo tam moc vody a málo souše. A tehdy se na glóbech a mapách světa vynořila Terra Australis Incognita či Nondum cognita. Neznámá jižní země. Tajemná pevnina rozmanitých podob, ale vždy ohromných rozměrů, prostírající se na „spodku“ planety jako protiváha severních kontinentů. Mámivá fikce, předmět učených sporů, vítr do plachet odvážných. Ještě nikdo tuto mýtickou zemi nespatřil, ale víra v její existenci houževnatě přetrvávala.

„Proč se má vláda trápit se severoamerickými koloniemi,“ tázal se rozhorleně anglický geograf dr. Dalrymple, „když je tu po ruce bohatství jižního kontinentu! Území rozlehlejšího než celá civilizovaná část Asie od Turecka až po východní konec Číny… Drobty z tohoto stolu mohou udržovat moc, převahu a suverenitu Británie.“

Konečnou odpověď na otázku, zda taková pevnina existuje či ne, měl přinést muž nad jiné povolaný – kapitán James Cook, vyslaný britskou admiralitou. Při své druhé plavbě kolem světa v letech 1772–1775 na plachetnicích Resolution a  Adventure jako první, a hned na třech různých místech, odvážně pronikl za jižní polární kruh, dokonce až k 71. rovnoběžce. Žádnou velkou pevninu však nenašel. Všude moře plné ledu a jen před polárním kruhem pár nevelkých skalnatých ostrovů, osídlených pouze koloniemi tuleňů a mořských ptáků…Po návratu prohlásil, že ty končiny jsou tak strašné a pro plavbu nebezpečné, že země kolem pólu – jsou-li vůbec nějaké – zůstanou neobjeveny, což ostatně pro lidstvo nebude žádná škoda. Koncem 18. století už na mapách světa zela kolem jižní točny většinou jen prázdnota.

Den objevení

Až půl století po Cookovi se o její zaplnění přece jen měla pokusit další výprava. Tentokrát ruská, na korvetách Vostok a Mirnyj pod velením kapitána Fadděje Bellingshausena, rodáka z estonského ostrova Saaremaa. Vládní instrukce mu ukládaly „vynaložit všemožné úsilí, aby se při hledání nových zemí co nejvíce přiblížil k pólu a nezanechal svého pátrání, dokud mu v tom nezabrání nepředvídané překážky“.

Výpravu tvořilo 190 mužů, mezi nimi profesor kazaňské univerzity astronom Ivan Smirnov a akademický malíř Pavel Michailov. Během let 1819–1821 obě lodi obepluly zeměkouli a šestkrát při tom pronikly za jižní polární kruh. Poprvé hned začátkem roku 1820…

Ze zprávy poručíka Michaila Lazareva, velitele korvety Mirnyj:

„Dne 16. (podle dnes obecně používaného gregoriánského kalendáře to bylo 28. – pozn. aut.) ledna jsme dosáhli 69 ° 23 ´ jižní šířky, kde jsme se setkali s kontinentálním ledem nezvyklé síly; při pohledu ze stěžně se onoho překrásného večera prostíral, kam až oko dohlédlo; touto udivující podívanou jsme se však netěšili dlouho, neboť se brzo opět zamračilo a začal padat sníh. Bylo to na 2 ° 35 ´ západně od Greenwiche. Pokračovali jsme v cestě na východ, ale všude jsme naráželi na ledovou pevninu ještě před 70. rovnoběžkou.“

Toho dne se na lodích neozval žádný nadšený výkřik: „Země!“ A přece můžeme tyto řádky považovat za věrohodnou zprávu o prvním spatření břehů posledního světadílu naší planety. Světadílu – jak dnes víme – o polovinu většího než Evropa, ale z 98 procent pohřbeného v ledu.

Hlášení kapitána Bellingshausena ministru námořnictví o událostech 17. a 18. února 1820 pak nade všechnu pochybnost dokládá, co vlastně Rusové tehdy objevili:

„Dosáhli jsme 69 ° jižní šířky a 16 ° 15 ´ východní délky. Tam bylo za ledovou tříští a plovoucími ledovými horami vidět ledovou pevninu, jejíž okraje jsou kolmo odlomeny a která se prostírala, kam až jsme dohlédli, zvedajíc se k jihu jako pobřeží; ploché plovoucí ledovce, nacházející se v blízkosti této pevniny, jsou podle všeho jejími úlomky, protože mají i horní povrch podobný jako tato pevnina.“

Nikde ani kousek skály, ani kousek holé země. Rozpoznali však podstatnou věc: ten gigantický ledový štít, klenoucí se před nimi, nemohl vzniknout na širém moři. Musí spočívat na pevné zemi velkých rozměrů. Možná rozměrů světadílu.

Poštěstilo se mi být účastníkem vědecké expedice, která o 130 let později uskutečnila historicky první vylodění právě v oblasti, kde v lednu a únoru 1820 manévrovaly Vostok a Mirnyj. Tak jsem si mohl ověřit, že to, co ve svých zprávách popsali Lazarev a Bellingshausen, přesně odpovídá charakteru tamního pobřeží kontinentu „jižní točny“. A v duchu jsem musel smeknout před těmi, kdo se tehdy se svými dřevěnými plachetnicemi odvážili do tak nebezpečných končin.

Osud na vlásku

„Bylo temno, zamračeno a kolem nás plul led,“ líčí poručík Novosilskij, který sloužil na Mirném, jednu z mnoha kritických situací, kdy osud výpravy visel na vlásku. „Hustá mlha a spršky šedé pěny, strhávané větrem z vln, obklopily naši loď; přidejte k tomu svist vichřice v lanoví, skřípění příček v lodi, která se zmítala z boku na bok, ledovce, které se vynořovaly jako přízraky, přidejte výstřely z děl a signální oheň (výstřely a oheň měly ukazovat Vostoku naši polohu) a budete mít aspoň matnou představu o hrůzách této noci.“

Nadcházející zimní období expedice strávila průzkumem Tichomoří, kde objevila řadu Evropanům neznámých ostrovů. Načež se s příchodem léta vrátila na daleký jih uzavřít smyčku kolem Antarktidy. A koncem ledna 1821 v moři, které dnes nese Bellingshausenovo jméno, se přece jen dočkali. V bělavé dálce uviděli matnou temnou skvrnu. Když z mraků vyhlédlo slunce, osvítilo jako reflektor vysoký zasněžený ostrov. Na obou lodích konečně mohlo zaznít kýžené země, země! Mimořádný příděl námořnického punče a hlahol přípitků pozdravil objevení prvního viditelného kusu souše uvnitř jižního polárního kruhu – ostrov Petra I. Led je však zarazil 15 mil od pobřeží.

Mistr Michailov měl záhy další příležitost zobrazit ve svém skicáři scenerii ještě působivější – pásmo horských vrcholků, vyčnívajících z ledového příkrovu, se táhlo kamsi daleko na jihozápad. Velký ostrov? Pevnina? Kapitán Bellingshausen zaznamená objev do palubního deníku své vlajkové lodi Vostok jako „pobřeží Alexandra I.“. Ani tady jim kry nedovolí přistát.

Korvety pak zamířily na severovýchod, k Jižním Shetlandám. Toto souostroví na 62. rovnoběžce náhodně objevil anglický kapitán William Smith, když se svou obchodní brigou v únoru 1819 obeplouval mys Horn a bouře ho zahnala daleko na jih. Zpráva se rychle roznesla a Rusové už tam zastihli desítky lodí britských a amerických lovců tuleňů, kteří vybíjeli početná stáda ploutvonožců, po jejichž kůžích a tuku byla velká poptávka…

Výprava na Vostoku a Mirném trvala celkem 751 dní, přinesla cenné vědecké poznatky, velkého uznání se však doma nedočkala. Pro mocenskou elitu carského Ruska to zřejmě byly výsledky málo spektakulární a stěží pochopitelné. Díky byrokratickým průtahům se Bellingshausenova kniha o této jedinečné plavbě dočkala vydání až po deseti letech.

Náležité ocenění se nakonec dostavilo, hlavně ve vědeckých kruzích. Význačný německý geograf August Petermann roku 1867 napsal:

„Bellingshausen šel nebojácně proti mínění Jamese Cooka, které vládlo padesát let a pevně zakořenilo: proti mínění o nemožnosti a neužitečnosti dalšího pronikání na jih. Za tuto zásluhu lze Bellingshausenovo jméno zařadit vedle Kolumba, Magellana a Jamese Rosse, vedle jmen mužů, kteří neustupovali před těžkostmi, šli svou cestou, a proto dokázali bořit hradby kolem objevů, jež jsou mezníky epoch.“

Fascinující prázdnota

Veliké prázdno na mapě kolem jižního pólu lidé zaplňovali novými poznatky jen velmi útržkovitě a namáhavě. Zbývaly tam stále miliony čtverečních kilometrů prostoru pro představy nejrůznějšího druhu.

Začátkem 19. století byla ve Spojených státech populární teorie pánů Symmese a Reynoldse, kteří hlásali, že naše planeta je dutá a do jejího vnitřku, rovněž obyvatelného, vedou obrovské otvory na severní a jižní točně. Jeden z nejproslulejších literárních hororů, Příběhy Artura Gordona Pyma (1838) od Edgara Allana Poea, vrcholí právě na jižním pólu, kde titulní hrdina mizí v jícnu jakéhosi nesmírného, děsivého víru, z něhož však jakýmsi záhadným způsobem vyvázne živ a zdráv.

Někteří badatelé zase soudili, že na dalekém severu a jihu se za širokým prstencem plovoucího ledu prostírá volné moře, a možná dokonce nějaké země s mírnějším podnebím. Tomu napovídala i plavba britského tuleňáře Jamese Weddella. Ten v únoru 1823 při hledání nových lovišť využil zcela mimořádně příznivých podmínek a troufale se prosmýkl na své malé brize Tula a kutru Lively mezi krami a ledovci, a našel za touto bariérou podél 37. západního poledníku volnou cestu na jih. Za krásného počasí dosáhl 74 ° 15 ´ jižní šířky, což bylo o dobrých 300 kilometrů dál, než se dostali Rusové i Cook při svém rekordním průniku! Mohl prý ještě pokračovat, snad až k pólu, a jen obavy, že mu led uzavře zpáteční cestu, ho donutily obrátit.

Inspirován těmito představami nechal Jules Verne svého románového kapitána Nema v legendární ponorce Nautilus doplout až na jižní točnu a nad skalním útesem jakési pevniny tam 21. března 1868 vztyčit svoji černou vlajku.

Expedice, jež se za tímto cílem vydaly na počátku 20. století, měly poznat skutečnost poněkud jinou.

První lidské stopy

Zásluhou námořních výprav Johna Biscoa, Dumonta d´Urville, Charlese Wilkese a hlavně Jamese Clarka Rosse objevovaly se v polovině 19. století na mapě nové obrysy tušeného světadílu. Rossova britská expedice na plachetnicích strašidelných jmen Erebus a Terror se s  neuvěřitelnou odvahou prodrala širokým pásmem ker a objevila moře, prostírající se hluboko na jih, až k 78. rovnoběžce. Čímž otevřela hlavní bránu k jižnímu pólu. Ze západu ji lemovalo úchvatné panorama zasněžených velehor Viktoriiny země, na jihu ji střežil ostrov s dýmajícím vulkánem, vysokým skoro 4000 metrů, a vlevo od něj vysoká ledová bariéra, táhnoucí se stovky mil k východu. Moře, ostrov i velká ledová bariéra dostaly po právu jméno svého objevitele.    

Ode dne, kdy lidé poprvé spatřili nepřístupné pobřeží posledního světadílu, uplynulo však plných 75 let, než poprvé vkročili na jeho půdu. Stalo se to 23. ledna 1895, když k Adarovu mysu při vstupu do Rossova moře dorazil člun s několika muži posádky norského velrybářského škuneru Antarctic. Ještě než se příď dotkla břehu, jeden z nich vyskočil a brodil se vodou, aby ho nikdo nepředstihl. Tím nedočkavcem byl přírodovědec Carsten Borchgrevink.

Za pět let se na stejné místo vrátil s vlastní výpravou na lodi Southern Cross, když se mu podařilo získat potřebné finance od známého britského nakladatele sira George Newnese. Kniha o téhle výpravě slibovala být bestsellerem. U Adarova mysu vzniklo první lidské obydlí na antarktickém kontinentu. Ve dvou chatách pod společnou střechou přezimovalo deset mužů. Přežili všichni, až na zoologa Hansona; kříž nad jeho hrobem dodnes označuje první pohřebiště za jižním polárním kruhem.

Návrat před cílem

Ale to už se v Anglii chystala velká vědecká expedice na lodi Discovery. Měla především za cíl dosáhnout jižního pólu, nebo se mu aspoň co nejvíc přiblížit. Financovala ji vláda a Královská geografická společnost, která svěřila velení mladému námořnímu důstojníkovi Robertu Scottovi. Výprava si zřídila základnu na Chatovém výběžku Rossova ostrova a 2. listopadu 1902 zahájila tažení ke 1300 kilometrů vzdálené metě. Hlavní útočné družstvo se psím spřežením tvořili kapitán Scott, dr. Wilson a námořní poručík Shackleton. Po dvou měsících se z posledních sil dopotácejí zpátky na základnu: bez psů, kteří cestou uhynuli, dva vyhublí, kurdějemi zdecimovaní muži, vlekoucí třetího polomrtvého na saních.

Tím třetím mužem byl Ernest Shackleton. Chtě nechtě se musel s pomocnou lodí vrátit předčasně domů, zatímco výprava zůstala v Antarktidě bádat ještě rok. Brzo se však zotavil a jako správně tvrdohlavý Irčan dokázal sehnat prostředky na vybavení vlastní, byť skromnější expedice. Byl rozhodnut dosáhnout pólu dříve, než se o to znovu – jak nepochyboval – pokusí kapitán Scott. Se svou lodí jménem Nimrod zakotví u Rossova ostrova a koncem roku 1908 se dává jeho oddíl na pochod…

Na Nový rok 1909 bolí Ernesta Shackletona hlava tak, že večer není ve stanu schopen ani psát a zaznamenává do deníku pouze nejnutnější údaje: denní výkon 20 kilometrů, zeměpisná šířka 87 ° 6½ ´, nadmořská výška 3280 metrů, teplota minus 39 °C. Jeho společníci na tom nejsou o mnoho lépe. I Adamse trápí prudké bolesti hlavy. Doktor Marshall si měří tělesnou teplotu – je hluboko pod normálem: 34,4 °C! Jenom ten malý nezmar Frank Wild se ještě jakž takž drží.

Mají za sebou dva měsíce namáhavé cesty ze své pobřežní základny při úpatí vulkánu Erebus. Ze začátku to ještě ušlo. Po rovinatém terénu velké ledové bariéry (vlastně šelfového ledovce o rozloze Španělska) je provázely podpůrné skupiny a nejtěžší saně táhli poníci. Jenže nejhorší překážku – vysokou hradbu Západních hor v polovině cesty – museli už zdolávat sami. Pomocné skupiny se postupně vracely a všichni poníci zkolabovali. Byl to ovšem neblahý nápad použít je jako hlavní tahouny místo psů, ale jejich maso aspoň doplnilo sklady potravin na trase.

Beardmorův údolní ledovec, po kterém Shackletonovi muži vlekli své těžké saně, se zvedal stále výš a výš, jako by neměl konce. Až ve 3000 metrech nad mořem konečně dosáhli náhorní ledové planiny, prostírající se zřejmě k samotné točně.

Toho novoročního večera jsou od něj vzdáleni pouze 300 kilometrů. Jenže se zpáteční cestou k nejbližšímu skladu potravin a paliva to je 830 kilometrů! A jídlo mají sotva na tři týdny. Nicméně železná vůle nutí vyhladovělé, zesláblé a prokřehlé tělo přemáhat bolest a vylézt z vlhkého spacího pytle do kruté zimy, složit stan a zapřáhnout se do saní, které se zdají pořád stejně těžké, i když je na nich už jen třetina původní váhy. Je to objevitelská posedlost, vášeň. Ještě den! Ještě aspoň několik kilometrů!

Dne 6. ledna je rozhodnuto. Musejí zpět, jinak všichni zahynou hladem, vyčerpáním. „Nejsem s to vypsat své pocity,“ svěřuje se večer Shackleton zdrceně svému deníku. „Jediné pomyšlení zmenšuje mé zklamání: vědomí, že jsem učinil vše, co bylo v mé moci… Nemohu psát.“

V noci se ještě ke všemu přižene sněhová bouře. Strašlivou silou zametá náhorní plošinu a cloumá chatrným stanem. Sněhový prach vniká dovnitř každou škvírou. Všichni se třesou zimou, Adams dostává z chladu křeče. Zahřejí se trochu jenom při jídle, jednou dvakrát denně, když hoří vařič.

Blizard venku řádí 60 hodin. Stěny stanu se prohýbají tak, že už v něm skoro není k hnutí. Po půlnoci na 9. ledna vítr konečně utichne. Všichni neprodleně vyrážejí na poslední pochod k jihu. Jdou nalehko, jen s kompasem, sextantem, vlajkou, mosazným válcem plným dopisů a známek a s několika suchary v kapse. Došli by na pól. Shackleton ví, že stačí jediné slovo a půjdou. Za pět šest dní by tam byli. Ale není jiná volba: pól, nebo život. Život!

V devět dopoledne dosahují 88 ° 23 ´ jižní šířky. Stop! V řezavém větru zavlaje Union Jack, cvaká spoušť fotoaparátu, ještě dalekohledem obhlédnout jižní obzor: nic než nesmírná bílá pláň, sotva znatelně se svažující k točně, vzdálené jen 179 kilometrů… Škoda.

Vlajka sbalena. Zpět!

Zpáteční cesta Shackletonova týmu je nepřetržitým zápasem o život. „Hlad běží podle čtyř vyčerpaných mužů jako dravý vlk, který jen číhá na okamžik slabosti, aby se vrhl na bezbrannou oběť,“ píše výstižně Houben. Úplavice, omrzliny, otrava zkaženým masem z poníků, to jsou pouhé epizody na této křížové cestě. Všichni mluví jen o jídle, z jejich snů kape tuk. Přitom v sobě Shackleton najde tolik morální síly, že zbědovanému Wildovi podstrčí svůj poslední suchar.

Teprve když se dovlečou ke skladu A u výběžku Minna Bluff, je konec hladu. Najdou tam i zprávu od pomocné skupiny: jejich Nimrod připlul již 3. ledna a bude na ně čekat – pokud to led dovolí – do 1. března. Teď je 23. února – to musejí stihnout za každou cenu!

Británie přivítala Shackletona jako národního hrdinu. Třebaže jižní točny nedosáhl, rozřešil její tajemství. Šestý světadíl začal dostávat přičiněním celé jeho výpravy určitější podobu. Navíc – ta 127denní, 2825 kilometrů dlouhá cesta Shackletonovy čtyřky, to byl hymnus lidské vůle a solidarity. Příklad pro řadu generací. A ne poslední – neboť Ernest Henry Shackleton se do Antarktidy ještě vrátí…

Triumf a tragédie

Mezitím se ale vydává na svou druhou antarktickou expedici Robert Falcon Scott. Celá Anglie je opět na nohou. Britská vlajka dosud postupovala dál a dál na jih planety před všemi ostatními: Cook, Weddell, Ross, Scott, Shackleton… Nikdo nepochyboval, že tentokrát vítězně zavlaje až nad samotným pólem.

Nečekaně se však na scéně objevuje vážný konkurent. Roald Amundsen na slavném Nansenově Framu má původně zamířeno k severnímu pólu, ale když se doví, že už ho dosáhli údajně Frederick Cook i Robert Peary, zamíří na jih. Svou základnu Framheim si Norové postaví ve Velrybí zátoce, na opačném konci velké ledové bariéry než Scott, který se svou lodí Terra Nova opět zvolí za výchozí bod Rossův ostrov.

Jejich souboj o pól se změní v drama, které bude s napětím sledovat celý svět. Na cestu se vydávají téměř současně koncem roku 1911. Ale tím veškerá shoda končí. Zatímco Amundsenův pochod přirovná prof. Vize k virtuózně zahrané skladbě, jejíž každý takt, každý tón byly předem známy a promyšleny, je Scottova cesta plná omylů a zaviněných i nezaviněných komplikací.

Pětice Norů – Amundsen, Wisting, Hanssen, Hassel a Bjaaland – dosahuje se svými psími smečkami pólu 15. prosince 1911. Po 99 dnech cesty, když ve zdraví zdolali celkem 3000 kilometrů, jsou zpátky ve Framheimu. Na pólu zanechali svůj malý rezervní stan se vzkazem pro Scotta.

Britové – Scott, Wilson, Oates, Bowers a Evans – k němu dorazí o měsíc později, vyčerpaní po týdnech cesty, kdy poníci, na něž nepochopitelně opět vsadili, i tentokrát zkolabovali. Z deníku kapitána Scotta:

„Středa 17. ledna (1912). PÓL…Vítr fičí, 29 stupňů mrazu…chlad proniká do kostí…Veliký Bože! Jak strašné je to místo – a jak hrozné pomyšlení, že za všechno to plahočení nebudeme odměněni ani vědomím, že jsme tu byli první…A teď rychle domů! Bude to zoufalý boj. Nevím, zda v něm zvítězíme.“

Pátrací skupina našla po osmi měsících u 80. rovnoběžky polozavátý stan a v něm těla Scotta, Wilsona a Bowerse. Oates a Evans nebyli nikdy nalezeni. Poslední zápis ve Scottově deníku:

„Čtvrtek 29. března. Od 21. neustále zuří jihozápadní sněhová bouře. Dvacátého jsme ještě měli palivo na dva hrnky čaje a jídlo na dva dny. Každý den jsme byli připraveni vyrazit ke skladu, vzdálenému pouze 11 mil, ale venku neustávala sněhová vichřice. Myslím, že už nemůžeme doufat v žádné zlepšení. Vytrváme však do konce; ovšem slábneme a konec nemůže být daleko. – Bohužel, myslím, že už nebudu moci psát – R. Scott.“

Scottův deník je jakousi apoteózou hledání posledního světadílu. Písní, v níž občas zazní disharmonické tóny, ale která strhuje a povznáší svým heroismem.

Naši v Antarktidě 1928-1988

Kromě uvedených československých občanů působili v Antarktidě během období 1928-88 i někteří krajané, žijící v zahraničí. Zejména brněnský rodák, Čecho-australan MUDr. Zdeněk Souček, který dvakrát, v letech 1960 a 1962 přezimoval na australské polární stanici Wilkes jako lékař a zástupce velitele. Kromě toho se zúčastnil řady výprav na subantarktické ostrovy; při poslední – na Macquariův ostrov – o vánocích roku 1967 zemřel.

Související: Amundsen párty na Sesterně