Antický svět na cestách

Na úspěchy svých předchůdců navázali Řekové a s nimi se začaly rozšiřovat i podrobnější textové záznamy z cest a první náčrty map. Už v 6. století př. n. l. vytváří první podobu světa Anaximandros z Milétu a jeho představu o světě dokončuje až ve druhém století n. l. Ptolemaios Klaudius, jehož závěry ovlivnily zeměpisný vývoj nejen celého antického světa, ale i středověku a novověku. Z té doby se však nezachovala žádná mapa. Jejich podobu známe jenom z popisů, podle kterých byly rekonstruovány všechny důležité představy o obydleném světě, jak od Herodota, Strabona, tak od Ptolemaia. Toho především. Každopádně Řekové zavedli zásady, kterých používáme při sestavování map a průvodců dodnes, a můžeme říct, že se stali zakladateli kartografie. Zásluhu na tom nemají jen filozofové - první zeměpisci, ale i ti, kteří důležité informace přiváželi ze svých cest. Jako Kartagiňan Hannón, který zřejmě první obeplul Afriku, Skylax, který popsal celou severní Afriku, Ktésias, díky kterému starověk poznal Indii, Pytheas a Himilkón, kteří mířili na ledový sever Evropy, nebo Xenofón, který proslul svými poznatky z cest do oblasti Tigridu a Eufratu.

Řimské imperium přes všechnu svou slávu nepřineslo nic podstatného, ale jenom zdokonalilo to, co vymysleli Řekové. Například tím, že do stále primitivních cestovních náčrtů a map začali přidávat první údaje o vzdálenostech. V dochované sbírce psaných itinerářů, známých jako Itinerarium Antoninovo a pocházejících z doby Diokleciánovy (284-303 n. l.), byly údaje udávány v tzv. římských mílích (jedna římská míle se rovnala tisíci dvojkrokům).

Takové itineráře podávaly informace těm, kteří se potřebovali dostat do různých míst ať už po souši nebo plavbou podél pobřeží. Ty podrobné, které si všímaly i praktické stránky cestování, se ve starověku jmenovaly periegese. Někdy byly psané a obsahovaly jenom soupis měst s číslem, které vyjadřovalo vzdálenost, jindy byly kreslené, kde jednotlivá města, osady, hory byly vyobrazeny na přímce a jednotlivé body byly doplněné vzdáleností. Každopádně o popisy jednotlivých cest byl zájem vždy, i když se obsah a forma během staletí měnila. Jeden znak jim však zůstal společný. A tím byla vzdálenost mezi jednotlivými místy cesty.

Starověký cestovatel jako jedinec byl při cestách daleko víc odkázán sám na sebe, než je tomu dnes. Velké národy, jako byla Čína, arabský svět chalifů nebo Řím, měly sice vybudovány na svou dobu velmi kvalitní soustavy cest, ale dopravní zařízení, poštovní stanice sloužily především státním zájmům, a ne jednotlivcům. Přesto právě v Římské říši začaly pomalu vznikat první informační kanceláře, které nikoliv ještě systematicky, ale náhodně sbíraly informace z cest od obchodníků, vojáků, úředníků a prodávaly je dál zájemcům o jednotlivé trasy. Byly to vlastně jakési první cestovní kanceláře.

Lidé si popisy a pořadí jednotlivých měst a jejich vzdálenosti zaznamenávali především na pergameny. Těch se ale dochovalo jen málo. Byly však nalezeny stříbrné poháry s vyrytými jmény a vzdálenostmi stanic od Galesu (cádoz) do Říma nebo v Sýrii se objevily kreslené zápisy po černomořském pobřeží na koženém štítu římského legionáře. Je vidět, že itineráře byly zřejmě důležitou součásti života v antickém světě.

Nejstarší cestovatelské příručky

Kromě již zmíněného Itineraria Antoninova další známou dochovanou sbírku itinerářů sestavil křesťanský poutník z Bordeaux, který cestoval do svaté země - Jeruzaléma v roce 333 n. l. V nich rozlišuje navíc místa, kde se dá přespat (mansiones), zastávku pro výměnu koní (mutationes) a samozřejmě nezapomíná ani na jednotlivá města a osady (civitates). Putoval z Mt. Genévre přes Milán, Bělehrad, Cařihrad, potom po via Egnatia až do Valony, přes Orantskou úžinu do Bridisi, kde se přeplavil přes moře, a pokračoval až do Říma. Zpět se vracel přes Rimini do Milána.

Velmi zajímavým průvodcem je cestopis jeptišky Silvie Akvitánské, která svým bystrým vyprávěním dokázala velmi přesně popsat jednotlivé zastávky své cesty, a proto se tento cestopis dostává na rozhraní beletrie a cestovní příručky. V knize popisuje svůj pobyt v Jeruzalémě a daleké cesty do Horního Egypta a Mezopotámie v letech 393-396 n. l. Ještě dnes se můžeme podivovat vtipným postřehům ze života lidí, které potkávala, líčení přírody nebo jejím sportovním výkonům. Například výstupu na 2500 m vysokou horu sv. Kateřiny v Sinajském masivu. Její bystré a podrobné vyprávění se týkalo nejen popisu měst, osad, kláštěrů, ale i přechodů řek, jídla a míst, kde byla k dosažení voda. Způsob, jakým popisuje navštívenou krajinu, se rozhodně v mnohém neliší od současných bedekrů.