V eseji pana Chestertona Zelený břečťan vysvětluje spisovatel příteli ve svém bytě v Londýně, že právě balí kufry a odjíždí do Londýna. Sice přes Frankfurt, Benátky, ale do Londýna. Odjíždí, aby po určitém čase byl překvapen místem, odkud vyšel, aby byl okouzlen objevováním domova. Líbí se mi ta myšlenka, objevovat domov. Objevovat znovu něco, co bychom měli znát. Cestování je svým způsobem pohyb v kruhu, po kterém se rádi vracíme zpět domů. Spěcháme zpátky ke své krajině, ke svému domu, stromu, člověku. K někomu, kdo je nám blízký, nebo k něčemu, co je nám blízké a v co máme důvěru. Tomu, kdo to tak cítí, je všude dobře, ale doma nejlépe.

Jenže skutečná tulácká duše nezná takový kruh návratu, ale pozvolna vás přesouvá po spirále z místa na místo, protože ví, že teprve neuspěchané a nikam nesměřující objevování dokáže naplnit duši tím pravým klidem. A také proto, že tolik věcí v nás vyvolává údiv. Jednou to jsou lidé, jiné plynutí času, víc slunce, ale nejvíc my sami, v konfrontaci s neznámem. Pokaždé, když se vydáváme na cesty, tušíme, že objevíme jiné krajiny, jiné lidi, a pokaždé jsme překvapeni, že to tak skutečně je, ale zároveň máme pocit, jako bychom objevili něco, co je nám dobře známé. Kolikrát jsme si řekli: Tady musíme pobejt, zastavit se na chvíli nebo na rok, a v té chvíli zjišťujeme, že domov, to místo, do kterého bychom se měli vrátit a znovu ho objevit, je velmi nejisté. Nacházíme přece tolik míst, která jsou nám blízká, a je tolik lidí, ve které můžeme mít důvěru a s kterými je nám dobře. Proto možná někteří začali objevovat, že domov není jen místo, kde se narodili nebo kde právě bydlí. A že díky údivu, který je pro ně jedním z divů světa, objevuji svůj domov neustále, ale pořád na stejném místě. Kdekoliv na této podivuhodné planetě.

Už první dochované knihy se nevěnovaly jen náboženským tématům, ale kupodivu hojně popisovaly vykonané cesty. A byly velmi oblíbené! Vzpomeňme si třeba na Odysseu od Homéra, nebo Milion od Marca Pola. Ty byly ve své době prvními bestsellery. Zájem o cestování byl mezi lidmi odpradávna. Ale nejen války a obchod byly hnací silou cestovatelů, ale i obyčejné touhy po neznámých světech, o kterých doufáme, že v nich nalezneme odpovědi na věčné otázky. Například je zaznamenán výstup císaře Hadriána na Etnu v roce 100 n. l., aby mohl pozorovat východ slunce, a přiblížit se tak bohům. Filosof Empedokl vystoupil tamtéž už v 5. století př. n. l. Obyčejné vojenské neúspěchy přinutily Sertoriuse k "turistické" cestě za Heráklovy sloupy na Kanárské ostrovy. Dneska bychom řekli, že odjel na dovolenou. Nebo si stačí přečíst dopis, který napsal v roce 1336 Francesco Petrarca panu Dionysovi di Borgo o svém výstupu na horu Mont Ventoux v Provence, a budeme překvapeni, s jakým nadšením hledal mladý Petrarca před sedmi sty lety smysl putování. Zajímavé je, že už ve starověku byla dokonce známá "turistická centra", která lidé často a rádi navštěvovali. V Itálii to byla Neapol a mořské lázně Baie. Ve starém Řecku Athény a Korinth, v Egejském moři Rhodos a Délos, později přibyl Řím, Alexandrie, Marseille atd. A tak se zdá, že se za ta staletí vlastně nic nezměnilo. Ale přece něco! Rychlost, s jakou se přesunujeme z jednoho místa na druhé.

Ve šerém dávnověku podnikali lidé daleké cesty zásadně za obchodem nebo díky válečným výpadům, které více méně s obchodem souvisely. Cestování pro zábavu, která je hybnou silou dnes, existovalo jen výjimečně. Zřejmě proto, že cestování v minulosti nebyla až taková zábava, ale spíš se podobala ruské ruletě; člověk nikdy nevěděl, jestli někam dojde. Prvními mýtickými cestovateli byli zřejmě Argonauti při své plavbě za zlatým rounem z řeckého Iolkosu do černomořské Kolchidy. Hned za nimi přicházejí historicky hmatatelnější Féničané, kteří za obchodem proplouvali nejen celým Středozemním mořem, ale přistáli u pobřeží Anglie a Irska, kde hledali cín a tajemnou zemi Thuli. Podnikli také plavby po Rudém moři směrem k Indii, prozkoumali divoké břehy Černého moře a z příkazu krále Nekóa obepluli Afriku. Po nich přicházejí na historickou scénu Karové, Kréťané a hlavně Hellénové - Řekové. Zkušenosti z cest se snažili všichni z obchodního hlediska zachovat, a proto vznikaly první tvary map a náčrty cest, neboli itineraria, které ve svých počátcích zachycovaly omezené úseky cest nebo plaveb kolem pobřeží, bez přesnějších měřítek. Objevují se i veršované popisy cest tzv. periploi, ale ty se skoro nezachovaly. Tyto cestovní příručky, ať už byly psané, nebo kreslené, nesloužili jen těm, kteří se na cesty chystali, ale jejich obsah postupně ovlivňoval obecné názory na vzhled tohoto světa a nemalým dílem přispěly k vytváření prvních map.