EXPEDICE NAMAK jeskyně Nechtěná, písečná bouře a desetiletá voda

31.01.2010 - 23:59 | Redakce: Michal Filippi, Geologický ústav AVČR a Jiří Bruthans, Přírodovědecká fakulta UK Praha

Solné krápníky v jeskyni Nečekaná. Solný peň Mesidžůn. Modelem klečí pákistánský studetnt geologie v českém overalu; fotograf (není na fotografii vidět) má samozřejmě pod overalem triko Icebreaker. Autor: © M. Filippi

Projekt NAMAK 2009 byl zaměřen především vědecky, ale spojení se vzrušujícím oborem expediční speleologie dávalo naději i na zajímavé speleologické výsledky, kterých "standardní badatelský tým" může jen těžko dosáhnout.

Slovo „NAMAK“ znamená v perském jazyce „sůl“, ale označuje i sdružení geologů, kteří spolupracují na výzkumu solného krasu v Íránu. Na projektu spolupracují lidé z Univerzity Karlovy v Praze, Geologického ústavu Akademie věd ČR, Šírázské univerzity (Írán) a České speleologické společnosti. Projekt NAMAK vznikl v roce 1998 a za dobu existence jeho členové objevili několik desítek nových solných jeskyní, z nichž 20 bylo zmapováno (do r. 2009). To představuje přes 18 kilometrů nového solného podzemí. Nejvýznamnějším výsledkem jsou objevy a zdokumentování 1. a 5. nejdelší jeskyně v soli na světě – Jeskyně 3N (dříve Jeskyně Tří naháčů) a jeskyně Studentské. Kromě speleologie se expediční tým vždy věnuje geologickému výzkumu, který je zaměřen především na dynamiku procesů a charakteristiku solného krasu. Především díky objevu a zdokumentování Jeskyně 3N byla část ostrova Kešm v Perském zálivu vyhlášena Národním geoparkem, následně registrovaným v databázi UNESCO. Získané výsledky projektu NAMAK jsou průběžně publikovány ve vědeckých i populárních časopisech i v audio-vizuálních médiích. Za asistence členů týmu NAMAK již v oblasti natáčela Česká televize, Íránská státní televize i Britská BBC.

Cíle expedice NAMAK v roce 2009

Po určitém „vyvrcholení“ dosavadních expedic NAMAK v roce 2006 došlo ke spojení systémů Velký Ponor s Jeskyní tří naháčů a tím dosažení světového primátu v délce solných jeskyní (Jeskyně 3N). Zároveň v situaci vysoké speleologické a částečně i geologické prozkoumanosti nejnadějnějších solných pňů, byla na stálých členech expedičního týmu znát jistá ztráta motivace do další práce. Impulsem, který zapálil plamen nového nadšení pro přípravu dalších akcí, bylo využití programu Google Earth pro výběr speleologicky zajímavých lokalit. S šálky čaje či kávy jsme seděli u počítačů a prohlíželi ty části Íránu, kde Google Earth zpřístupnil pásy s vysokým rozlišením. Posílali jsme si navzájem údaje o rozměrech ponorů do podzemí, o vzdálenostech mezi ponory a vývěry a trumfovali se, kdo najde delší „virtuální jeskyni“. Výsledkem tohoto snažení bylo, že jsme do Íránu v dalších letech odjížděli s poměrně dobrou představou, co nás na kterém solném pni může potkat. Měli jsme GPSky nacpané souřadnicemi důležitých bodů a šlo je o to, abychom ta místa oběhali, jeskyně prozkoumali, zdokumentovali...

Obecný cíl zatím poslední akce v roce 2009, jejíž průběh podpořila firma Icebreaker svými produkty, bylo pokračování v komplexním geologickém průzkumu a dokumentaci. Projekt NAMAK 2009 byl zaměřen především vědecky, ale spojení s expediční speleologií dávalo naději i na zajímavé speleologické výsledky, kterých „standardní badatelský tým“ může jen těžko dosáhnout. Konkrétní cíle v roce 2009 pak byly:

a) odběr vzorků solanek z pramenů v okolí solných pňů za účelem studia původu a stáří těchto extrémních vod;

b) odběr pevných vzorků pro určení stáří povrchů solných pňů a charakterizování vývoje krasových fenoménů v minulosti.

V plánu byl také několikadenní průzkum jednoho z plošně nejrozsáhlejších solných pňů světa – Mesidžůnu, na kterém jsme podle Google Earth očekávali možné speleo objevy. Speciální důraz měl být kladen na průzkum vertikálních studní na solných pních, ovšem deštivé počasí znemožnilo plnění tohoto úkolu, takže byl odložen na příští rok.

Co je solný peň

Dále v textu budeme často používat zaklínadlo solný peň. Jelikož je to geologický fenomén značně neobvyklý, určitě bude užitečné si jej před dalším textem blíže představit (kdo už si přečetl článek Solihory, solipády a sůlovce v rubrice Příroda, může tento odstavec přeskočit). Svůj původ mají solné pně už v dávném období prekambria, tj. před 550 miliony lety, kdy se v oblasti dnešního Íránu nacházela sníženina v zemském povrchu zalitá mělkým mořem. V suchém a teplém klimatu se mořská voda vypařovala a usazovaly se stovky metrů silné vrstvy soli, podobné té, kterou známe z našich kuchyní. Po další desítky milionů let se na solné uloženiny usazovala souvrství vápenců, pískovců a dalších hornin. Tím se sůl dostala několik kilometrů pod zemský povrch. Za vysokých tlaků, které tu panují, začala být sůl vytlačována k povrchu. Vytvořily se tak podzemní solné sloupy – pně, které se na mnoha místech prodraly až na povrch, kde vytvořily pohoří s rozlohou až desítek kilometrů čtverečních a výškou i přes 1000 metrů.

V Íránu, především v pohoří Zagros a na ostrovech v Perském zálivu, je takových solných pňů více než 180. Jsou to terény mnohdy nehostinné a velmi špatně přístupné. Kdo by čekal hory tvořené jen bílou solí, bude překvapen. Těleso solného pně totiž během svého výstupu z hlubin pohltilo a rozetřelo do pásků utržené bloky nadložních hornin. Při deštích je pak sůl rozpouštěna a tyto nerozpustné horniny zůstávají ležet na jejím povrchu a kumulují se. Tím se vytváří jakýsi pokryv (sedimentární čepice), který pak sůl v podloží chrání před rychlým rozpouštěním a zároveň dává pni barvu a charakter terénu.

Složení expedice v roce 2009 bylo následující (v závorce je odborné zaměření jednotlivých členů):

Jiří „Brutus“ Bruthans (motor výpravy; odebere a změří každou louži; nakreslí, zdokumentuje a posléze vysvětlí cokoliv)

Michal „Filipáč“ Filippi (pozná každý kámen; vleze do každé nory i když v ní bydlí dikobraz; vyfotí co může)

Ondřej „Džegr“ Jäger (odebere každý vzorek vody v širokém okolí; prolézá díry nedbaje hadů a štírů; fotí bez „rafu“)

Štěpán „Mikesí“ Mikeš (pomáhá se vším o co je požádán; fotí a diskutuje s radostí)

Stanislav „Čvachta“ Šlechta (vše spraví, smontuje či naopak rozmontuje; prostě Ferda mravenec)

Evžen „Rejža“ Janoušek (filmuje všechno okolo a má na to docela velkou kameru)

Za íránskou stranu se expedice účastnil náš kolega geolog Náser Asadí, po dobu deseti dnů nás provázel i jeho student Qasem Mahdavi. Organizačně se významně podílel Dr. Mohammad Zare ze Šírázské univerzity.

Samozřejmě nelze celou dobu pobytu v Íránu trávit v terénu. Je třeba zajistit dokumenty na Univerzitě v Šírázu, nakoupit zásoby a materiál, mnoho času také zaberou přesuny mezi jednotlivými lokalitami. V posledních letech jsme kvůli účelnosti zavedli dělení do skupin. Každá pracuje na jiném úkolu a to často na rozdílných lokalitách. Nebudeme samozřejmě v dalším textu unavovat přesným výpisem, kdo byl ve které skupině a co přesně se kdy dělalo, ale je třeba si to uvědomovat při čtení následujících výňatků z expedičního dění…

Průzkum plošně nejrozsáhlejší hory soli

Solný peň Mesidžůn leží v pustině, obklopen suťovými pláněmi. Podle map k němu nevedou žádné cesty. Mesidžůn je plošně nejrozsáhlejší solný peň v Íránu a patrně i na světě. Má tvar oválu o delším rozměru 14 a kratším 8 kilometrů. Jedná se o velkou plochou vyvýšeninu, která vystupuje 100 metrů nad okolní terén a v centru této plošiny ještě vyčnívá ostře omezená vrcholová elevace o průměru dva kilometry a výšce 200 metrů.

Povrch pně je jen málo zakrytý sedimentem, takže je značně nehostinný a skoro bez vegetace. Centrální kopule je silně erodovaná a nerozpustný materiál je odnášen několika mohutnými koryty příležitostných toků, směřujícími od centra pně ven. Pokud neputujeme vyschlými koryty, je pohyb po pni značně pomalý a namáhavý. Buď si člověk láme kotníky na nezpevněném štěrku nebo po čtyřech překonává závrty, zaříznuté kaňony a slepá údolíčka končící nepřístupnými stěnami.

Tábor zřizujeme na písčité plošině na břehu malé říčky, kterou však už naše terénní vozidlo nepřekoná. Každý den tedy putujeme pět kilometrů ke pni, než vůbec začneme s průzkumem. Již první den se nám daří objev několika jeskyní. Z nich nejzajímavější jsou dvě: Nečekaná a Nechtěná. Obě byly nalezeny na konci dne a od toho se odvíjejí i jejich názvy. Jeskyně Nečekaná byla objevena při sestupu do hlubokého okrajového kaňonu, kterým jsme chtěli před setměním opustit krkolomný terén solného pně, abychom pak v klidu za svitu měsíce a čelovek došli do tábora. Ten den jsme neobjevili speleologicky nic moc nadějného, proto nás nenápadný vchod do Nečekané příjemně překvapuje. Chtivě se vrháme do jeskyně a nacházíme v ní dómky, krápníkovou výzdobu i tekoucí solanku. To vše naznačuje, že to nebude úplná blbodíra a bude třeba ji později zmapovat; nicméně teď je třeba jít dál, neboť se venku již smráká. Pokračujeme tedy kaňonem níže a skoro za úplné tmy se před námi zjevuje strmá solná stěna a v ní mohutný černý portál. A sakra, kaňon nevede až ven ze pně, ale přerušuje ho jeskyně. Chvíli řešíme co dělat, jestli se snažit zdolat stěnu a jeskyni nadejít nebo ji projít skrz. Vítězí myšlenka, že jeskyně bude krátká a pustí nás kaňonem dál. Omyl. Po dvou hodinách postupu velkou chodbou s následným prolézáním závalů stojíme zpět před jeskyní s poznatkem, že je neprostupná, že je totální tma a nás čeká cesta neznámým terénem plným závrtů a drobných propastí. Leč nelze jinak. Nocovat bez spacáku mezi štíry se nikomu nechce.

Jak si asi čtenář domyslí, vše dobře dopadlo a my se dostali bezpečně do tábora, i když s mnohahodinovým zpožděním.

Mnohem větší oblibu si u nás získává jeskyně Evženovo kafíčko, kterou objevujeme o několik dní později. Název jsme zvolili pro pobavení (a na počest) našeho kamaráda filmaře Evžena (má rád kafíčko a pohodlný terén) a má charakterizovat jeskyni v tom smyslu, že je příjemná pro pobyt (je v ní lehký průvan), pohodlná na pohyb (minimum nízkých prostor, absence bahna a louží, relativně malá délka) a že je i zajímavá na filmování a fotografování. Jeskyně Evženovo kafíčko je tvořena jednou mohutnou mírně meandrující chodbou s šířkou a výškou do 10 metrů. Profil chodby je na několika místech zúžen skalním řícením soli a masivní sněhově bílou solnou výzdobou. V klenbách stropů zde žije početná kolonie netopýrů, kteří jsou z našich návštěv dost vyvedeni z míry. Ve svém závěru se chodba rozšiřuje do mohutného dómu uprostřed se dvěma skalními sloupy a 18 metrů vysokým suťovým vějířem. Dóm je dlouhý 70, široký 30 a vysoký 35 metrů. Jedná se o jednu z dosud největších přírodních podzemních prostor v soli v Iránu a dost možná i ve světě. Na dóm navazuje již ponorný vchod a jeskyně končí.

Solný peň Mesidžůn jsme prošli od severu k jihu, takže jsme získali poměrně dobrou představu, jak zhruba vypadá a kde lze čekat zkrasovělé terény. V následujícím roce plánujeme pokračování v jeho průzkumu.

Průzkum nejvyšší hory soli

Solná hora Kuh-e Namak (Namak) je jeden z nejpohlednějších a hlavně nejvyšších pňů v Íránu. Při pohledu z dálky je Namak mohutná kupa soli, deroucí se z vápencového masivu a přelévající se v několika splazech do okolí. Tyto splazy jsou z hlediska morfologie a fungování srovnatelné s vysokohorskými ledovci. Proto se také v anglicky psané literatuře vžil název „salt glaciar“ (solný ledovec). Pohyb těchto ledovců není dosud plně vysvětlen a tak je náš cíl na této hoře jasný – zjistit, jak to tady alespoň přibližně funguje. Při minulé expedici v roce 2008 jsme na hoře instalovali 15 plastových kolíků, které byly zaměřeny totální stanicí. Letos jsme měření zopakovali a za rok to uděláme znovu. Výsledky pak vyhodnotíme a snad se nám podaří zjistit, jak rychle se ledovce pohybují a jakými směry. Zážitkem na tomto pni byl průstup solným kaňonem, který byl pokračováním zatím bezejmenné jeskyně. Začínali jsme na okraji pně a postupovali proti sklonu svahu hory.

Kaňon ostře meandruje a v jeho zářezech jsou odkryté barevné vrstvy soli. Několikrát přelézáme skalní stupně pokryté sněhobílými solnými sintry. Je to takové solné boulderování. Původně býval celý kaňon asi jeskyní. Postupem doby ale docházelo k řícení stropů a tím k postupnému zániku větší části jeskyně. V převislých výklencích stěn kaňonu a v tunelech pozorujeme solné krápníky jako svědky dávného podzemí. Jak postupujeme blíže k dosud zachovalé části jeskyně, objevují se jezírka blankytně modré vody, lákající ke koupání. Bohužel je tato voda nasycená solí (je desetkrát slanější než voda mořská), takže se naopak všemožně snažíme nenamočit. Když už nestačí přeskakování či vhazování kamenů, po kterých bychom přeskákali, přichází na řadu odložení spodních dílů našeho oděvu a brodění. V dalším jezírku to však ani po akrobatických číslech typu chůze v postoji značně rozkročném nestačí, takže odkládáme i trenýrky a ustrojeni jen na horní polovině těla postupujeme dále. Ono je přeci jen pohodlnější odrolit sůl z chlupů na nohách a na břiše než pak zkoumat jeskyni v solí ztvrdlém overalu. V místech, kde se již objevují první souvislejší úseky jeskyně, nechtěně plašíme kolonii kaloňů egyptských, kteří pak zmateně přelétávají z jednoho tunelu do druhého. V jeskyni pracujeme ve dvou skupinách; jedna se věnuje filmování, druhá mapuje. Šířka chodby je u dna okolo 1 až 4 a výška do 13 metrů. Bohužel mapování musíme z nedostatku času ukončit aniž bychom dosáhli druhého (horního) vchodu, délka jeskyně pojmenované Kaňon tak dosahuje 210 metrů.

Jak jsme prožili písečnou bouři a desetiletou vodu

Do Íránu jsme odlétali bez stanů s tím, že je vždy taháme a pak stejně spíme bez nich nebo používáme místní pseudo-stany „a la Írán letní piknik“ pouze kvůli stínu a hmyzu. Pochvalovali jsme si, že získáme místo a ušetříme váhu do letadla pro vzorky. To jsme ale netušili, co nás čeká.

Končíme každoranní pátý kilometr, abychom se na západním okraji pně Mesidžůn věnovali mapování jedné z menších jeskyní. Počasí ovšem není dobré. Je pod mrakem a hrozí déšť. V případě velké srážky může mít pobyt v jeskyni fatální následky. Obvykle několik desítek minut po začátku lijáku se podle dosavadních informací jeskyně zatápějí vodou. V podzemních dómech to samozřejmě není žádná tragedie, ale v dlouhých plazivkách je to problém. Proto se vstupem do podzemí váháme. Najednou začne na západě obloha hnědnout. Co to je? Hnědá barva má jasnou hranici a tato hranice, pohlcující kopce na obzoru, se k nám rychle blíží. Je to jasné – písečná bouře. V holé krajině se snažíme najít alespoň nějaký úkryt (závětří), nikoliv však převis. Z něj můžou během bouře s deštěm padat kameny. Začínáme se oblékat do overalů, hlavy si zakrýváme helmami a na obličeje připravujeme šátky. Čelo hnědého mraku se blíží a vítr sílí. Ještě, že jsme stany v tábořišti připevnili kolíky k zemi a přivázali k sobě, pochvalujeme si. Jistou naději, že průběh bouře nebude úplně silný, nám dává naše pozice. U solného pně jsme v jakémsi větrném stínu a dle morfologie krajiny to spíše vypadá, že hlavní větrné proudy migrují nad řekou v rozlehlém plochém údolí mezi okolními pásy hor. A také ano. Poschovávaní a přikrčení za drobnými hrboly se vítr s pískem rychle přehnal a na nás spadl jen krátký deštík. Přesto je počasí nadále nestabilní a my raději provádíme povrchový průzkum a jeskyni necháváme na další dny. Po návratu do tábora zjišťujeme, že co bouře nenapáchala u pně, dohnala v tábořišti. Perští řidiči, kteří hlídali tábor a kteří během bouřky naskákali do aut s tím, že odjedou a pro nás se vrátí až se zlepší počasí, vyprávěli, že svázané piknik stany vlály na provaze jako praporky a že některé věci z nich bylo nutno hledat i několik desítek metrů daleko. Jemný písek v našich spacácích a na všem co ve stanech zbylo doložil, že minimálně částečně mluvili pravdu a historku si moc nepřibarvili, jak bývalo jejich zvykem..

Deštivé počasí vyvrcholilo během našeho příjezdu na solný peň Džahání. První velký déšť, tedy když nepočítáme ten v noci, kvůli kterému jsme stavěli menší piknik stan do většího, aby byla alespoň nějaká minimální ochrana proti vodě, přišel těsně před tím, než jsme začali kopat sondy pro instalaci odběráků na vodu. Na pni jsme se poschovávali pod řídké stromky a nepřesvědčivě doufali, že to přejde. Déšť nepřecházel, zato se ale začaly dít věci, které jsme si vždy jen představovali.

Krčíme se s kolegou pod stromem v suchém korytě, prší a ještě před chvílí vyschlý písčito-štěrkový povrch pně je stále mokřejší. I když je na zemi bahno, nikde neteče voda. Zkoušíme vylézt na svah a podívat se za terénní hranu po nějakém hustším stromě, ale v polovině výstupu začíná povrch tak klouzat, že raději sjíždíme zpět pod strom. Najednou vidíme, že naproti ve svahu se v tenké stružce objevuje jakási „přílivová vlna potůčku“, která stéká dolů k většímu korytu, ve kterém stojíme. Za pár sekund je stružka již kontinuálně zaplněna tekoucí vodou. Náhle slyšíme šumění, které sílí. Otáčíme se proti svahu a proti nám teče korytem čelo dalšího potůčku. Vyskakujeme z koryta a sledujeme jak se během 15 minut zvedá hladina kalné a pěnící vody z ničeho na 30 centimetrů. Přeci jen se vyškrábeme na hřbítek nad námi a vidíme apokalypsu. Všude, v každém záhybu, stružce, korytě pění a teče kalná voda. Povrch pně se prostě dal do pohybu. Právě teď se na mnoha místech prohlubují, ucpávají nebo naopak uvolňují chodby v jeskyních, odlamují se vodou podřezané stěny potočních koryt a možná se někde provalí nová studna, která je zatím skrytá v rozpouštějící se soli pod sedimenty na dně depresí.

S kolegy si říkáme, že naše mise končí a my všichni pojedeme domů do Šírázu na hamburgery a nealkoholická pivíčka, ale protože maniakální hydrogeolog Brutus pojal nápad běžet do pně obhlídnout skutečně velká řečiště, nemohli jsme ho nechat samotného. Lije už asi hodinu, nemáme pláštěnky (taky jsme je nepřibalili), takže jsme totálně promočení a je nám i zima. Přesto ještě dvě hodiny běháme po pni, Brutus měří pH napršených jezírek a potoků, ostatní se snažíme fotografovat. V dešti to ale moc nejde a jeden z fotoaparátů raději vypovídá službu. Do auta se dostáváme po třech hodinách, zcela prokřehlí zimou a samozřejmě totálně promočení. Perští řidiči na nás hledí jako na totální magory…a vůbec nejsou daleko pravdy. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že to, co jsme měli šanci pozorovat na solném pni, je zcela unikátní. Vždyť ani místní hydrogeologové ze zhruba 100 kilometrů vzdáleného Šírázu se nedostanou na peň včas a hodinu po srážce už na povrchu žádná voda neteče. Vše se vsákne či odteče do jeskyní. Je tedy jasné, že poznatky, které jsme získali, pomohou s interpretacemi dynamiky vývoje solného krasu v Íránu, o které se dosud ví poměrně málo.

Co se podařilo

Během Projektu NAMAK 2009 byly geologicky a speleologicky detailněji zkoumány solné pně Mesidžůn, Namak a Džahání. Bylo objeveno přes 1000 metrů nových jeskynních chodeb, z toho 760 metrů bylo zmapováno. Ze speleologie je asi nejdůležitější objev a zdokumentování jeskyně Evženovo kafíčko na Mesidžůnu, která ukrývá jeden z největších solných jeskynních dómů Iránu a pravděpodobně i světa.

V terénu jsme odebrali vzorky na geologická datování povrchů a podzemních prostor a studium původu vody. Z nich se ukázalo, že některé pně se mění daleko pomaleji, než se předpokládá. Získaná data byla začleněna do již existujícího souboru poznatků a byl dokončen a odeslán do tisku další článek, tentokráte pro mezinárodní vědecké periodikum „Geomorphology“ vydávané nakladatelstvím Elsevier.

Poděkování

Za pomoc při realizaci expedice a podporu v terénu děkujeme Dr. M. Zaremu, Dr. M. Zebarjadovi, Dr. Sharafimu a jejich kolegům ze Šírázské univerzity. Výzkum solného krasu je podpořen grantem č. KJB315040801 (GAAV) a výzkumnými záměry č. AVOZ30130516 a MSM0021620855.

Za materiální podporu děkujeme firmě Icebreaker, která nás vybavila špicovým oblečením, které se nám zrovna letos opravdu hodilo. Icebreaker vyrábí funkční oblečení z přírodních materiálů a podporuje myšlenku trvale udržitelného rozvoje.

Na výpravě Projekt NAMAK 2009 byl s námi i kameraman České televize Evžen Janoušek, takže byl připraven materiál pro několik pořadů v televizi, které sice byly již odvysílány, ale jistě se budou někdy opakovat:

Janoušek, E., Speváková, Š., Bruthans, J., Filippi, M., Jägr, O., Šlechta, S., Mikeš, Š., 2009: Objektiv – Írán: expedice NAMAK 2009 (2). Televizní program – spoluautor, účinkující, Česká televize, ČT1, vysíláno: 14. 6. 2009, 5 repríz.

Janoušek, E., Speváková, Š., Bruthans, J., Jäger, O., Filippi, M., Šlechta, S., Mikeš, Š., 2009: Objektiv – Írán: expedice NAMAK 2009 (1). Televizní program - spoluautor, účinkující, Česká televize, ČT1, vysíláno: 7. 6. 2009, 5 repríz.

Janoušek, E., Speváková, Š., Bruthans, J., Jäger, O., Filippi, M., Šlechta, S., Mikeš, Š., 2009: Port. Televizní program – spoluautor, účinkující, Česká televize, ČT2, vysíláno: 6. 6. 2009, 1 repríza.

Výstava:

Výsledky spojené s řešením projektu byly zahrnuty do výstavy s názvem „Pojďte s námi do jeskyně“ pořádané u příležitosti 40. výročí objevu největší jeskyně v ČR a u příležitosti 30 let od založení České speleologické společnosti. Tato výstava proběhla v Národním muzeu ve dnech 7.10.2009–31.1.2010 a byla koncipována jako doprovodná výstava k projektu „Příběh planety Země“, ve spolupráci Národního muzea a České speleologické společnosti. Prezentovaly se zde největší úspěchy členů České speleologické společnosti, mezi něž je výzkum solného krasu v Íránu jednoznačně řazen.

V březnu vyrážíme na další expedici do Íránu – jubilejní – desátou.

Autoři foto: M. Filippi, O. Jäger, Š. Mikeš, J. Bruthans, archiv expedice NAMAK

Solné krápníky v jeskyni Nečekaná. Solný peň Mesidžůn. Modelem klečí pákistánský studetnt geologie v českém overalu; fotograf (není na fotografii vidět) má samozřejmě pod overalem triko Icebreaker. Autor: © M. Filippi	Expediční tým s částí výstroje před odletem na letišti v Ruzyni. Pět členů je v plné parádě - triku a mikině Icebreaker (ponožky a trenky Icebreaker nejsou na snímku vidět). Autor: © M. Filippi	Solné krusty vznikají v okolí vývěrů solanek a mají zajímavou mikromorfologii. Zde je například vidět vertikální růst soli podél praskliny. Zkoumáno v triku Icebreaker. Autor: © J. Bruthans
Rozmýšlení nad sestupovou cestou z jižního okraje pně Mesidžůnu. Fotografováno v podvečer, mikina Icebreaker (v popředí) se již hodila. Autor: © M. Filippi	Solný dóm v jeskyni Evženovo kafíčko. Model na fotografii tentokráte nemá pod overalem triko Icebreaker. Ale má Icebreaker ponožky. Autor: © M. Filippi	Momentka z průzkumu kaňonu na solném pni Namak. Vzdálenější průzkumník v elegantním červeném triku Icebreaker dobře ladí s helmou bližšího průzkumníka. Autor: © O. Jäger
Obcházení sesunutého skalního mostu ? stropu zaniklé jeskyně na pni Namak. Průzkumník si do stínu kaňonu vzal raději mikinu Icebreaker. Autor: © M. Filippi	Solným sintrem přerostlý vodopád v kaňonu na pni Namak. Průzkumník pózuje sladěn se solankou v triku Icebreaker. Autor: © M. Filippi	Průhled zatím zachovalým skalním mostem. Namak. Přední průzkumník stále v mikině Icebreaker. Autor: © M. Filippi
Rozjímání nad cestou přes solankové jezírko v malé jeskyni kaňonu Namak. Průzkumníkovo modré triko Icebreaker je opět vhodně sladěno s barvou solankového jezírka. Autor: © M. Filippi	Zdolávání skalního stupně pokrytého ostrými solnými škrapy. Takový terén byl pro naše trika Icebreaker nebezpečný. Autor: © M. Filippi	Překonávání jezírka solanky. Trenky a triko Icebreaker by bylo škoda si namočit. Autor: © M. Filippi
Přechod suchých částí jinak jezírky zaplaveného kaňonu na Namaku. Prostřední a zadní průzkumníci v modelech od Icebreakeru (trika a ponožky, trenky odloženy). Autor: © M. Filippi	Dokumentace v terénu je základem práce geologa. Zároveň probíhal test trika Icebreaker na slunci. Autor: © O. Jäger	Pohled na skoro holou centrální kopuli solného pně Džahání z jeho jižního zasedimentovaného okraje s výskyty solných propastí. Průzkumník hledí v již dva týdny nošeném triku Icebreaker Autor: © M. Filippi
Pohled do Kozí díry ? mohutné, zatím neprozkoumané, propasti na pni Džahání. Průzkumník riskuje v triku Icebreaker. Autor: © M. Filippi	Autor: © Icebreaker