Rozhovor Dany Jakoubkové a Pavla Sladkého o nezávislém cestování do světa vlastního i toho kolem nás najdete na rádiu Wave v pořadu Casablanca - k poslechu zde:

 

Na co jsme naladili:

Sedím s kamarádem v jednom hospodském „skanzenu“, když tu do stesku nad úrovní vlaku do Kolína, frontou na poště a nezdolanou stěnou utrousí ke mě:

„Jedeš letos někam?“

Upřeně zírám na totalitní pípu, nad níž se červenají cedule dávno přejmenovaných ulic a bezděčně ze mne vypadne:

„Nicaragua“.

Výraz jeho tváře naznačuje cosi o pomatenosti, ale pro jistotu se zeptá:

„Je tam snad ňákej kopec vo kterym nevim?“

„Myslim, že ne.“

„Ňáká peřejka?“

„Em, pochybuju.“

„Máš tam někoho?“

„Zatim ne.“

„Tak co tam teda je?“

„No, to přece ještě nevim! Copak nejde cestovat jen tak, bez cíle? Není škoda začínat cestu s vidinou konce?

O pár měsíců později už bych mu dokázala odpovědět. Asi v tom duchu, že pro něj tam vážně asi nic není. Žádný extrém, žádný boj o život. Aspoň v tom duchu, jak on si to představuje. Tohle není ani cestování jako nutný most dostat se z bodu A do bodu B. Není to ani cesta, která končí vítězstvím nebo prohrou. Pravděpodobně z ní nepřivezu akční diáky ani dobrodružné historky. Určitě ne takové, které by chtěl někdo vidět a slyšet. Je to jenom obyčejná cesta – moje cesta. Nebo cesta do mne – či k druhým? Můžu si dovolit ten přepych to prostě neškatulkovat. Je mi jedno jak to nazvou jiní, co si budou myslet druzí. Chci prostě jen být na cestě. I když, pravda, výlet do Nicaragui je tak trochu masochismus.

Ale jednou se holt omrzí obdivovat jen přírodní perly, fotit místa, kam by se každý v mžiku rád přenesl, a potkávat lidi jen v turistických zónách. Někdy se prostě nechce člověku šlapat v něčích stopách, lézt tam, kam lezou všichni a koukat jen na to, co je vidět.

Nezdá se vám to taky někdy o ničem? A je snad o něčem: trpělivě se dělit dva dny o sedadlo s ukecanou slepicí, košem banánů a trhovcem, co nezná toaletní papír, přespávat se šváby v boudě, kde si všichni ulevují do jednoho vědra? Je potřeba, abyste černí od sazí s žaludkem naruby hájili svoje místo na přeplněné pašerácké kocábě? Někdy jo. Hlava je totiž plná myšlenek, na které doma nemáme čas. Vlastně nás vůbec nenapadnou.

Cestování má různé dimenze a každý je vnímáme jinak. Záleží na tom, co jsme ochotni absorbovat, i na tom, co chceme pustit přes síto zájmu o nás samotné. Často jsme ochotni příliš málo a chceme příliš mnoho.