Na pomoc mně posloužilo množství až dosud vydané literatury (napočetl jsem ve své knihovně na 125 knih, vztahujících se k máchovské problematice, o jejich souhrnném počtu  v našich ústředních knihovnách ani neuvažuji). 

Tím posledním,  čili nejčerstvějším  nakladatelským počinem je kniha Jiřího Padevěta (*1966), který je po éře Alexandra Tomského od roku 2005 ředitelem nakladatelství Academia. Má název  Cesty s Karlem Hynkem Máchou (372 stran, v nich bohatý rejstřík osob a míst a velké množství barevných snímků, tištěných na křídovém papíru). 

O své knize její autor říká:

Všechny lokality, hrady, zámky, města a domy, které Mácha navštívil a také v nich leccos prožil, ale rovněž si mnoho sám nakreslil, jsou v této knize obsaženy. Součástí každého hesla, které se váže k Máchovým pobytům, jsou praktické turistické informace, také odkaz na čísla map Klubu českých turistů v měřítku 1:50 000.

Mácha si vedl literární zápisník, deníky a psal dopisy; právě tyto prameny jsou důležitými zdroji o Máchově životě  a jeho putování. 
První cestu na Kokořín  podnikl Mácha v srpnu 1832 spolu s přítelem Eduardem Hindlem. V té době byl Kokořín zříceninou, která chátrala již dvěstě let. Ale stal se inspirací a dějištěm jeho prózy Cikáni. Pracoval na ní od října do prosince 1835. Bohužel Cikáni  neprošly cenzurou a poprvé kompletně vyšly dávno po jeho smrti v roce 1857. Jsou dochovány i Máchovy kresby Kokořína. Víme, že dnes od roku 2006 patří hrad opět potomkům Václava Špačka, který zříceniny koupil v roce 1996 a uvedl  se značnými náklady do současné podoby.
Při této první cestě navštívil Mácha ještě  hrad Bezděz, ale také Starý Berštejn, Berštejn u Dubé či Pernštejn Starý. Odtud pocházejí i četné  Máchovy kresby a akvarely.

Jinou cestu  vykonal Mácha také v roce 1833 na hrad Helfenburk u Úštěku, dále na hrad Housku, který byl  rovněž  vrácen potomkům původní rodiny Šimonkovy. Známy jsou Máchovy perokresby inkoustem a jeden akvarel.

Mělník navštívil básník již při své první cestě na Kokořín v srpnu 1932, ale také o rok později. Zde vznikla jeho kresba Řípu, kterou autor nazval  „Od Mělníka nad vodou“. Součástí jeho putování se stala též zřícenina hradu Jestřebí, Žižkova u Holan, kde stojí zámeček na místě bývalého gotického hradu pánů Berků z Dubé. 



Kde se odehrál skutečný příběh z Máje

Doksy byly působištěm Máchova přítele Eduarda Hindla, pracoval zde jako praktikant vrchnostenského  hospodářského úřadu. Navštívili je spolu několikrát a ve vinném šenku Antonína Tietzeho  poprvé Mácha mohl slyšet vyprávění o otcovraždě z nešťastné lásky. K té došlo v roce 1774 v nedaleké Dubé. Zdejší okolí pravděpodobně inspirovaly Máchu a byly předobrazem jeho dodnes slavné lyrickoepicky poémy Máj, kterou si Mácha vydal v dubnu 1836 a  její vydání uhradil ze svých úspor. Máj byl  také jedinou knihou, která mu vyšla ještě  za jeho života. Všech 600 výtisků se brzy rozprodalo.
Ale zakrátko se Máj  šířil v opisech a definitivní rehabilitaci mu přinesla generace Májovců. Náleželi k nim jako hlavní organizátor Vítězslav Hálek, rodák z Dolínku,  dále Jan Neruda, Božena Němcová, Adolf Hejduk, Karel Sabina, Josef Václav Frič, Václav Šolc a  Rudolf Mayer. Ti v roce 1857 vydali almanach  s názvem Máj. Od té doby se stal  Máj jednou z nejvydávanějších českých knih. Mnohá vydání ilustrovali naši výtvarníci: Mikoláš Aleš, Karel Svolinský, Toyen, Jan Zrzavý, Cyril Bouda, Jan Koblasa, Pavel Sukdolák.

Krkonošskou pouť s Českým rájem podnikl Mácha na přelomu srpna a září 1833. Dokonce v pamětní knize naší nejvyšší hory Sněžky je Máchův podpis z 28. srpna 1833. Avšak do těchto končin zavítal Mácha i v dalších letech.
Kraj kolem Milešovky  rovněž K. H. Mácha prochodil před svou cestou do Itálie v roce 1834. Navštívil Milešov při své cestě do Litoměřic a samozřejmě i nejvyšší horu Českého středohoří (837 metrů), také zříceniny hradů Kamýk, Ostrý, Skalka, Košťálov, Klapý (Házmburk), Kostomlaty pod Milešovkou – a dále na sever ještě  zříceninu hradu Rýzmburk, Doubravskou Horu a  Střekov. Všechno to byly v době Máchově zříceniny.

Mladoboleslavský kraj procestoval Mácha za osm dní kolem svatodušních svátků roku 1835. Památná byla jeho návštěva vlasteneckého kněze Antonína Marka (1785-1877), turnovského rodáka, ale celý život pobýval v Libuni na Jičínsku. Patřil ke generaci obrozeneckých kněží, o nichž Neruda napsal, že "Praha jim byla stokrát víc než Řím a ku svatováclavské koruně hleděli s nepoměrně větším nadšením než ku papežově tiaře". Nedivme se, že básníka všechny tyto skutečnosti nesmírně přitahovaly.

Zvláštní půvab měly pro Máchu všechny „hrady spatřené“, jak si také nazval jejich souhrnný seznam. Protože byl obdařen též výtvarným talentem, dochovalo se 115 kreseb a akvarelů.Vznikaly přímo v plenéru (doma pak některé z nich koloroval); hrady kreslil většinou z dálky za použití dalekohledu. Patrně z roku 1832 pochází Máchova kresba, jež by mohla být jeho autoportrétem. 

Padevětova knížka je ještě něčím přitažlivá. Kromě historických údajů uvádí i dějiště Máchových příběhů, jak je vylíčil   ve svých prózách a v lyrických básních. 
Z čilého turistického ruchu letos u nás doma je patrné, že i nyní jsou desítky romantických poutníků,  kteří se vydávají po stopách K. H. Máchy. Jistě mu o tom Pán Bůh kdesi v nebi poví, jak ho dnešní generace vzpomínají a uctívají.  

 

Zdroj: Čítárny