Vaše reklama

Camino Inca - Nejkrásnější schodiště světa

14.01.2010 - 16:36   |   Redakce: Dana Jakoubková, Jirka Jakovenko

Tam, kde je na zeměkouli výškový rozdíl mezi nebetyčnými vrcholy hor a bezednými hloubkami oceánu největší, ležela pozoruhodná říše. Zanechala po sobě kromě zásadního významu pro vývoj lidstva i dokonalou rozsáhlou síť zpevněných cest, která dosahovala v době svého rozmachu délky 30 000 km a inkům umožňovalainkům dokonalé řízení a spravování jejich rozlehlé říše, kde šlachovití a vytrvalí běžci zajišťovali rychlé kurýrní služby.

Jindy stezky sloužily pro přepravu zboží a přesuny vojsk. Precizně dlážděné stezky se klikatí a plahočí po strmých srázech divokých Kordiller, překonávají vysoká čtyřtisícová sedla, vinou se údolími podél divokých řek či se prodírají bujnou velehorskou vegetací. Stoupají a klesají po nejdivočejších horských místech, která s elegantností překonávají i pomocí tisíců kamenných schodů, jakoby se vysmívaly rozmařilému terénu.
Machu Picchu
Incké silnice, jakkoliv jsou bezpochyby ojedinělé, ale nebyly cílem naší cesty. Staly se jen originálním prostředkem na cestě k Machu Picchu, urbanistickému skvostu zasazenému do náhrdelníku vysokohorských vrcholů, který si i přes úpornou snahu archeologů a historiků ponechává svoji tajuplnost. Jsou vypracovány celé řady hypotéz o smyslu a využití tohoto magického města. Jedna teorie říká, že Machu Picchu sloužilo jako pevnost, druhá, že bylo poslední úkrytem příslušníků vládnoucí třídy. Někteří vědci se domnívají, že zde žily vybrané inkovyženy, aby byly uchráněny před otroctvím. Poslední výzkumy se kloní k závěru, že zde bylo obřadní místo určené k pozorování hvězd. Jasná odpověď neexistuje ani na otázku, proč a jakým způsobem toto město zaniklo. Možná právě všechny tyto záhady přitajují turisty z celého světa, aby alespoň na chvíli spatřili zbytky záhadného města.
Stezka s takovou délkou přírodního schodiště nemá ve světě obdoby!
Schodišťové město, jako jedna z nejkrásněji položených inckých zřícenin, se nacházelo v sedlovité prohlubni mezi dvěma horskými vrcholy, obklopené téměř ze všech stran hlubokými propastmi spadajícími do údolí Urubamby. Bylo sevřené deštným pralesem a tak zadušené kmeny a kořeny stromů s liánami, že následné odstranění porostu ve zříceninách zabralo objevitelům několik měsíců. Poté se však vynořilo celé opevněné sídlo ve své čarovné kráse a podmanivosti, jak je známo dnešním turistům, se svým jednotným řádem a v pozoruhodné zachovalosti, s budovami vystavěnými z nejdokonaleji vázaného zdiva, jež prozrazují, že šlo o královské sídlo, zřejmě jedno z inckých letních sídel. Zachovaly se tu zbytky kultovních objektů a 143 obytných domů.
Nepředstavitelně půvabná, rozervaná, avšak současně čímsi dokonale harmonická scenerie Machu Picchu a okolních hor je ukázkou asi nejdokonalejšího sepětí vyspělé incké kultury s okolním prostředím. Zručnost a přesnost, s níž byly žulové kvádry sestavovány bez použití pojiva, je opravdu fascinující. Kameny do sebe zapadají s dokonalou přesností a tvoří tak velice stabilní stěny, do jejichž spár nezasunete ani růžek papíru.
Ve stopě poslů
Inca Trail neboli Stezka inků je bezesporu jednou z nejpopulárnějších turistických tras na jihoamerickém kontinentě. Kdo touto tajemstvím opředenou cestou prošel, dobře ví proč. Bohužel díky své popularitě, a možná i proto, že už několik let kolují zvěsti o jejím dočasném uzavření, je každoročně zatížena kroky desetitisíců lidí z celého světa. Absolvovali jsme ji dvakrát: jednou v období sucha, kdy se prohýbala pod náporem upocených těl a nosičů zajišťujícími servis a pohodlí svým klientům, podruhé po sezoně v období dešťů. Nedoporučujeme ani jednu variantu, nejlépe bude vydat se sem tak nějak na hraně sezony, přičemž na jejím počátku je všechno kolem cesty včetně samotného Machu Picchu bujaře zelené, konec sezony znamená více hnědé barvy na fotkách.
K bájnému městu vysoko v Andách můžete odstartovat ze čtyř výchozích bodů. Všechny jsou rozmístěny v údolí posvátné řeky Urubamby podél železniční tratě spojující královské město Cusco a Aguas Calientes ležící pod opevněnou baštou, kde trail končí.
Nejdelší čtyřdenní varianta má vstupní bránu na 77. kilometru (Chilca, 2750 m), nejkratší dvoudenní na 104kilometru (Chachabamba).
Mezi trekaři je nejpopulárnější třídenní trasa dlouhá 35 kilometrů, začínající na 88. kilometru (Qoriwayrachina 2500 m). Možná se vám to nezdá moc, ale stezka překonává několik skoro čtyřtisícových sedel jako horská dráha na pouti: prudce stoupá po schodech, jejichž konec málokdy dohlédnete, aby pak strmě klesla o stovky těžce vydobytých metrů níže, do hlubokých údolí schovaných v husté džungli horského mlžného lesa.
Stoupáme
U vstupní brány, respektive mostu přes řeku, platíme tučný vstupní poplatek a vyplňujeme nezbytné registrační tiskopisy. Hold úřad je úřad. První metry stezky na nás dýchnou voňavými eukalyptovými háječky poskytujícími osvěžující stín. I když jsme tak vysoko v horách, je horko. Brzy dorazíme k prvním ruinám Llactapata – Město na kopci. Překonáváme říčku Cusichaca a půldruhé hodině jsme ve vesnici Huayllabamba (2750 m), odkud jsou krásné výhledy na zasněžené vrcholky masivu Veronica (5750 m). Ubytovat se dá přímo zde nebo lze popojít asi tři kilometry jižním směrem do kempu u Paucarcancha. Je však dobré udělat si „fóra“ a projít dále podél zurčící říčky Llullucha. Ta se po čtyřech kilometrech rozdělí a podél levého toku naleznete několik kempů pro přespání. Jednomu se říká Tři bílé kameny a je to výborné místo pro první kempování a nasátí atmosféry. Po příkrém klesání se ocitneme v nádherném pohádkovém lese, kde stromy zdobí mnoho visících sukulentů. Po hodině prodírání bujnou zelení narazíme na místo zvané Llulluchapampa. To je asi nejlepší místo pro první přenocování, i když v noci je tu poměrně zima. Cesta od vlaku sem dle vašich fyzických schopností zabere asi osm hodin. Můžete zde doplnit zásoby vody a aklimatizovat se, obzvláště máte-li v partě holky. Dále totiž stezka pokračuje dlouhým táhlým stoupáním (cca 3 hod.) do Sedla mrtvé ženy – Warmihuanuska (Warmiwanusca, 4198 m), které je nejvyšším bodem na trase a ke svému jménu jistě nepřišlo nadarmo.
Nejhezčí schodiště světa
Výhledy ze sedla rozhodně nikoho nezklamou. Divoce vyhlížející kopce se táhnou od obzoru k obzoru, až kam oko dohlédne. Strmé kopce jsou zde porostlé nízkou sametovou trávou tetelící se ve větru a vyprávějící příběhy starých dob velkého impéria.
Většinou zde odpočívá mnoho strhaných turistů i zpocených nosičů, prohýbajících se pod nákladem stanů, židliček, stolečků, vybraného jídla, matrací atd. Většina turistů totiž využívá plného servisu některé z cestovních agentur. Na cestu vyráží jen s malým batůžkem a fotoaparátem. O ostatní se postarají peruánští nosiči a průvodci. Jejich den vypadá asi takto: Ráno jsou mile vzbuzeni průvodci k již nachystané snídani, po které vyráží na strastiplnou cestu. Nosiči po jejich odchodu musí rychle vše sbalit naložit na záda a vyrazit co nejrychleji, aby stihli své klienty dostatečně předběhnout a byli jim schopni připravit v půli denní túry oběd. Klienti dorazí k připraveným stolům, které se prohýbají vybranými pochoutkami a nacpávají své žaludky. Nosiči je obskakují a plní jim jakékoli přání. Poté vyrážejí na odpolední část pouti. Nosiči mezi tím rychle balí a zase utíkají, aby své svěřence předběhli. Rychle postaví tábor a než vyčerpaní a strhaní turisté dorazí, vše je připravené.
Za sedlem se cesta změní jako mávnutím proutku a pokračuje tím nejoriginálnějším trekovým terénem, jaký jsme kdy zkusili. Dlouhé kamenné schodiště mizí kdesi hluboko v údolí a člověk zde opravdu obdivuje stavitelské mistrovství inckých „inženýrů“. Když se sem vypravíte mimo hlavní sezonu, téměř budete slyšet kroky královských běžců, kteří dokázali za jeden den uběhnout v tomto náročném terénu štafetu až 400 kilometrů dlouhou, jen aby měl velký inka čerstvou rybu z moře. Z horního úseku jsou krásné výhledy na řeku Pacamayo kroutící se hluboko v údolí a na ruiny Runcuraqay (3800 m). Asi hodinový sestup míří k řece, kde naleznete tři luxusní kempy s toaletami a sprchami. Za plné sezony však pukají ve švech, a kdo nepřijde včas, nenajde rovné místo pro stan.
Od ruiny k ruině, nahoru a dolů
Schodiště pokračuje do druhého nejvyššího průsmyku ve výšce 3998 metrů, v jehož blízkosti se vlní hladina dvou malebných jezírek. Jsou odtud jasně vidět zasněžené vrcholky mohutného pohoří Cordillera Vilcabamba. Nadcházející úsek stezky je opravdovou pastvou pro oči i srdce. Cesta rozvážně klesá k ruinám Sayacmarca, které jsou pozůstatkem starobylého města postaveného na mohutném skalnatém výběžku. Pohled na místo zanořené v srdci divokých hor bere dech. Je jedním z nejúchvatnějších z celé trasy, na člověka zde dýchne atmosféra, jaká musela panovat za největšího rozmachu incké říše, jehož vrcholné období trvalo paradoxně asi jenom 100 let.
Cesta pokračuje opět vzhůru a překlene nejvyšší přítok řeky Aobamba, kde ve výšce 3600 metrů leží jeden z nejhezčích kempů na stezce Qonchamarca. Úchvatný mlžný horský les nacházející se před třetím průsmykem vám vezme dech. Stromy jsou jakoby zakleté v dlouhých zelených závojích jemných mechů a lišejníků, na kterých kondenzují třpytící se kapičky vody. Velkolepost Incké stezky zde korunuje tmavý chřtán tunelu (i tak dobří byli starodávní stavitelé cest), kterým se musí projít před výstupem do sedla (3700 m), z něhož je překrásný výhled na údolí řeky Urubamby. Za sedlem se nacházejí krásné ruiny takzvaného Města nad mlhou (Phuyupatamarca, 3640 m), které jsou nově opravené. Můžete zde nalézt například spoustu ceremoniálních kamenných van s tekoucí vodou. Odtud se opět zanoříte do závojů mlžného horského pralesa, kde vás na jejich konci pozdraví hotel s měkkými postelemi. Od hotelu vede cesta k ruinám Huinay Huayna (Wiñawayna, 2650 m) a ruinám Inti Pata, které byly v roce 1993 také zrekonstruovány. Chcete-li spatřit bájné Machu Picchu za mystické atmosféry východu slunce (rozhodně doporučujeme), vydejte se na další cestu až ve tři ráno následujícího dne. K Bráně slunce (Intipunku) jsou to dvě hodinky chůze a těch patnáct minut, v jejichž rozpětí slunce jakoby rozsvěcuje neuvěřitelné kamenné sídlo, opravdu stojí za tu krátkou noc. Ráno se mezi ruinami prochází jen pár poutníků, ale okolo jedenácté sem dorazí stovky turistů a mystické kouzlo je ztraceno. Máte také dost času celý areál prozkoumat a vylézt o pár stovek metrů výše na vrchol Huayna Picchu, z něhož 360stupňový výhled do údolí Urubamby, okolní hory i na z této výšky miniaturní ruiny dá čtyřdennímu plahočení korunu.
Machu Picchu – Sedmý div světa
Incká civilizace ve všech svých aspektech hluboce prostupovala osudy veškerého obyvatelstva hor a pobřeží od Ekvádoru po severozápadní Argentinu, že se přirozeně ani poeticky založená mysl domorodců a po nich zjitřená představivost španělských dobyvatelů nedokázaly smířit se zánikem společnosti ve všech směrech tak propracované. A tak cestou naprosto přirozenou vzrušovaly novou smíšenou společnost obyvatel místokrálovství Limy, podřízeného Madridu, zkazky o tom, jak říše inků vskrytu tajně přežívá v nedostupných horských pevnostech a vzdálených údolích východního okraje peruánské vysočiny.
Po řadě zvědavců, kteří byli ochotni se za těmito tajemstvími vydat i přes nejistotu informací a překážky, jež kladla do cesty příroda, vstoupil do historie staletého hledání mladý Američan
Hiran Bingham. Byl to velmi houževnatý a odhodlaný nadšenec, který měl v sobě něco z historika a něco z horolezce, což bylo v těchto končinách při pionýrském průzkumu zcela prvořadým předpokladem. Po strastiplné výstupu do hor asi 120 kilometrů severozápadně od královského města Cuzca a v nadmořské výšce 3000 metrů stanul před jedním z nejúchvatnějších pohledů. Byl to pohled, jaký ve světě skýtá jedině lidské dílo v součinnosti a dokonalé harmonii s přírodní scenerií. Před jeho očima se otevřelo pohádkové skalní sídlo Machu Picchu – nikoli přeludné Eldorado, ale skutečná masivní horská pevnost. Bingham tak 24. července roku 1911 učinil jeden z nejvýznamnějších a zároveň neokázalejších objevů jihoamerické archeologie a dvacátého století vůbec. Ačkoliv se původně domníval, že nalezl pozůstatky bájného města Vilcabamba, jež mělo být posledním útočištěm inků.
Praktické informace
 
Proč se tam vydat:
Stezka inků je jen jedna a cesta s takovou délkou přírodního schodiště nemá obdoby. Kdo ji prošel, ví, že má magické kouzlo i dnes. Díky velikému výškovému rozdílu procházíte mnoha vegetačními pásy, od neproniknutelné džungle až po velehorský terén. Historické stavby po cestě jsou nádherně včleněny do svahů majestátných hor. Stezka je logickou přístupovou trasou k Machu Picchu.
Proč nevyrazit:
V období sucha (červen až září) musíte kvůli komercionalizaci trasy počítat se značnými davy turistů, kteří by jinak nikdy do takových končin nevyrazili. Chodníky bývají přeplněné rozjuchanými a koncem dne naprosto schvácenými lidmi, nosiči táhnoucími věci, které do hor nepatří, atd.
Co s sebou:
Vařič, stan, spací pytel a nepromokavé oblečení, sluneční brýle, repelent, opalovací krém, lékárnička, tablety na čištění vody nebo filtr.
Klima a terén:
Počítejte s tím, že teploty v noci mohou klesnout i pod nulu, přes den je to obvykle na kraťasy. Nespěchejte, aklimatizujte se. Během túry vystoupíte do výšky až 4200 metrů. Většinou tady prší dokonce i v období sucha (květen – září). Během období dešťů je cesta kluzká a zabahněná, výhledy jsou často zastřené mlhou. Mapy trasy dostanete v informačních kancelářích v Cuzcu. Stezka je dobře značená, takže nehrozí nebezpečí ztracení. Pozor na zloděje, necestujte sami a nenechávejte věci bez dozoru.
Informace a orientační mapky:
 
 
Související článek: inka nebo Inka?

Autor: © Travel Peru

Přidej odkaz na Bookmarky.cz
Zpět   |   Nahoru

reklama

reklama

Ohodnoť článek jako ve škole


1-nejlepší, 5-nejhorší.

1 2 3 4 5
Celkové hodnocení:   2.91

Anketní otázka