Vaše reklama

src="/userfiles/image/kukis.jpg"/>

Brooks Range: Brána arktidy - Aljaška

04.04.2012 - 00:01   |   Redakce: Ondra Kotas, Václav Rovenský

Autor: © Václav Rovenský

Vysoko na severu Aljašky se rozprostírá území národního parku „Gates of the Arctic“. Kdo by však čekal síť značených stezek, přístupové cesty a tábořiště nebo i jen nouzové přístřešky na jednu noc, byl by zklamán. Místo toho jen nekonečné prostory divočiny, v nichž si každý musí najít a určit svou vlastní cestu sám. Národní park „Gates of the Arctic“ tvoří se sousedními chráněnými oblastmi "Noatak National Preserve" a "Kobuk Valley National Park" jedno z nejrozsáhlejších chráněných území na světě.
Znovu se drobně rozpršelo a řídký les, lemující řeku, začal znenadání houstnout. Procházeli jsme zvláštními tunely a chodbami ve vysokém porostu keřů. Zmocnil se nás nepříjemný pocit – podle čerstvých stop a trusu bylo jasné, že tohle je labyrint medvědích cest. Rychlým trhnutím jsme rozepnuli pouzdra s pepřovými spreji na bederních pásech batohů, začali zvonit o sto šest a zpívali a halasili, co nás právě napadlo. Určitě to muselo působit velmi komickým dojmem, ale v tu chvíli nikomu z nás do smíchu nebylo. Není tady kam uhnout. Dalších pár metrů a … na zemi leží čerstvě okousané zbytky sobí hlavy i s parohy! Doléhal k nám hukot řeky a vítr si pohrával s listy křovin. Chtěl jsem zase začít něco zpívat, ale hrdlo se mi stáhlo. „Taky jste to slyšeli, kluci!?“ V tu chvíli bylo zbytečné se ptát. Nedaleko od nás se ozvalo zařvání, které znělo jako hromová rána a přinutilo nás co nejrychleji odtud zmizet.
Brooks range a Gates of the Arctic National Park and Preserve
Brooks Range se nachází nad severním polárním kruhem na Aljašce a je nejsevernějším výběžkem Skalistých hor. Jižní svahy pohoří jsou ještě zalesněné, severní část je bezlesá a přímo sousedí s arktickou tundrou, která se rozprostírá až k Severnímu ledovému oceánu.
V centrální části Brooksova pohoří se nachází národní park "Gates of the Arctic". Jméno pochází od cestovatele a horlivého zastánce myšlenky zřízení národního parku v této oblasti, Roberta Marshalla (1901 – 1939). Jako "Brány Arktidy" označil Marshall dvě hory, Frigid Crags a Boreal, které jako by tvořily vstupní bránu z centrálního pohoří do arktických oblastí dalekého severu.
Národní park "Gates of the Arctic" tvoří se sousedními chráněnými oblastmi "Noatak National Preserve" a "Kobuk Valley National Park" jedno z nejrozsáhlejších chráněných území na světě.
V Brooksově pohoří neexistují žádné cesty, žádné značení, žádné kempy. Není tu nic, co by usnadňovalo pohyb v divočině.
Je půl druhé v noci. Poslední pasažéři si rozebrali svá zavazadla a postupně opustili malou letištní halu. Venku se rozpršelo, blízko zavazadlového pásu občas zavrčel reklamní panel. Na zdech haly visí ohromné plakáty s obrázky typické severské přírody, lákající turisty navštívit místa s puncem poslední skutečné divočiny a poznat drsný život v nejsevernějším americkém státě, Aljašce. Na chvíli se jdu projít před letiště, je chladno a tma. I my máme v plánu vydat se do jedné z odlehlých a nedotčených oblastí Aljašky. Co nás ale čeká, se neodváží prorokovat nikdo z nás. Víme jen, že musíme projít hory a stihnout letadlo, které nás má dopravit zpátky. Rozpršelo se víc a najednou mě přepadla únava a vyčerpání po více než dvacetihodinové cestě. Vracel jsem se zpátky do vytopené haly a nad hlavou mi jako maják svítil červený nápis: Mezinárodni letiště FAIRBANKS.

Divoké historky taxikáře Larryho

Ráno je nevlídné, drobně mrholí a letištní hala ožívá. Letecká společnost, u které jsme rezervovali náš další let, má svoje stanoviště až na druhé straně rozlehlé letištní plochy. Kromě toho musíme ve městě vyzvednout pepřové spreje proti medvědům a satelitní telefon. Larry, řidič taxíku, který nás postupně dopravuje od jednoho místa k druhému, je upovídaný chlapík v džínách a seprané mikině. Čelní sklo jeho chevroletu plného boulí rozdělují dvě dlouhé praskliny. „A kam máte vlastně namířeno?“, začíná Larry běžnou konverzaci. „Kam!?, zpozorněl a nevěřícně opakoval: “ Á, Anaktuvuk Pass! Pěšky!? No tak na to radši hned zapomeňte! V tundře uděláte jenom několik málo kroků a hned zjistíte, že se nikam nedostanete. Párkrát jsem tam na severu taky byl, jezdíme tam hlavně lovit soby, ale jakmile opustíte cestu, a ocitnete se v divočině, je další postup téměř nemožný.“
Následovala historka o ohromném a neobvykle agresivním vlkovi, který se blízko jedné silnice na severu chystal Larryho napadnout. Ten měl ovšem tolik duchapřítomnosti, aby útoku v posledním okamžiku zabránil a unikl do bezpečí svého vozu. Těžko posoudit, co je na podobných příbězích pravdy, ale téměř každý, s kým se tu setkáme, se dřív nebo později pochlubí podobnou historkou z lovu nebo života na okraji divočiny. S tou jsou svázáni všichni. A rádi nám ten pocit zprostředkují.

Severní kurs

Čekací hala a zároveň i kancelář dopravní linky Wright Air je plná sportovních lovců, eskymáků, vracejících se domů, zaměstnanců nejrůznějších společností a turistů. Do kabiny s námi nastoupili ještě tři lovci, všichni v maskovacích oblecích, maskovaných kšiltovkách a slunečních brýlích. Pilot zamumlal několik bezpečnostních pravidel a za chvíli už jsme nabírali kurs na sever.
Kolem letiště je jako hejno kobylek natěsnaná celá flotila malých dopravních a cestovních letadel, která kromě pasažérů přepravují zásilky pro americkou poštu až do těch nejzapadlejších vesnic a koutů amerického severu. Na uměle založeném jezeře plavou navíc ještě hydroplány, protože spousta soukromých letadel přilétá z oblastí, kde je možné přistát jen na jezerech a řekách. Počet obyvatel, vlastnících pilotní průkaz, je šestkrát vyšší než v ostatních amerických státech. Oblohu tady často brázdí i čtyřicet let staré cessny, u jejichž řídící páky sedí třeba obyčejný klempíř.
Letadlo letí nízko nad zemí, koukáme skrz malá okénka, jako by venku běžel film, jehož protagonisty bychom se už brzo měli stát i my. Všude jen samota a dálka v ryzí podobě. Žádna cesta, žádná obydlí, žádní lidé. S osamělou krajinou jsme počítali, dokonce jsme se na ni těšili – představovala pro nás výzvu náročné túry a nic jsme si v poslední době nepřáli víc, než dostat se sem …ale to, s čím se tu setkáváme, pojem osamělost ještě přesahuje. Dole pod námi se střídají jezera, porosty bříz a štíhlých smrků a močály, v nichž se řeky zamotávají a ztrácejí ve vlastních meandrech, jako by nikdy nechtěly dosáhnout cíle. Od té doby, co začal tát sníh, mají kalnou, temně zbarvenou vodu. Jen když na hladinu dopadnou sluneční paprsky, stříbrně se rozzáří.

Kudy proudí ropa

V lesích pod námi jsou zřetelně vidět černé plochy, z nichž jako kostry trčí zbytky stromů. „Minulé léto bylo takové sucho, že požáry v buši bylo sotva možné dostat pod kontrolu“, vysvětluje nám pilot. „Kouř byl někdy tak hustý, že naše letadla nemohla vůbec odstartovat nebo dodržet plánovanou trasu. Letadla s vodními náložemi se soustředila už jen na to, aby před ohněm zůstaly uchráněny osady roztroušené v divočině.“
„Požáry na Aljašce patří k normálnímu koloběhu přírody“, dodává pilot. „Většinou jsou způsobeny bleskem a hasiči je v minulosti nechávali hořet. Během posledních let se ale období sucha stále prodlužují a tím se zvyšuje nebezpečí a rozsah lesních požárů.“
Mezitím se blížíme k cílovému pohoří. Hřebeny hor vyvstávají všude před námi a působí jako ohromný přehradní val. Nejodlehlejší divočina a zároveň nejsevernější pohoří Spojených Států – Brooks Range – je na dosah.
Na první pohled to vypadá, že Coldfoot netvoří nic víc než štěrková přistávací dráha, jeden srub a několik kontejnerů na jejím okraji. Místa jako Coldfoot vděčí za svůj vznik jediné silnici, protínající americký sever – Dalton Highway. Čerpací stanice s motelem a přilehlou restaurací, o kus dál informační centrum. Pouhá zastávka na cestě, kde se nikdo dlouho nezdrží. Opatřili jsme si benzín a vyrazili směrem do osady Wiseman.
Za Coldfootem se s z Dalton Highway stává štěrková silnice, podél které se na sever ještě dalších tisíc kilometrů táhne transaljašský ropovod. Zavěšen mezi dvojité pilíře se vznáší nad zemí, někdy lehce zahne a změní směr, jindy se na čas ztratí pod zemí, jak to požadují ochránci přírody, aby migrujícím stádům sobů Karibů nezahradil jejich tradiční cesty. Čtvrtina ropy, kterou Amerika spotřebuje, tu proudí od pobřeží Severního ledového oceánu.

Zatracení medvědi a tři způsoby pohybu v tundře

Po mostě jsme přešli mohutnou řeku Koyukuk a začali lehce stoupat po prašné lesní cestě plné výmolů. Cesta vede až do zlatokopecké osady Nolan, kde uprostřed divočiny ohromné bagry přehrabávají půdu a pod zemí se prorážejí kilometry štol. Dva horníci, kteří nás míjejí v malém nákladním autě, nám důrazně dávají najevo, že tu nikdo není příliš vítán a prstem nám na zaprášené kapotě náklaďáku kreslí, jak se vyhnout Nolanu a kudy vede cesta do hor. Když nasedají zpátky do auta, nezapomenou nás varovat: „Dávejte si pozor, v poslední době se tady potuluje plno zatracenejch medvědů!“
Jižní svahy Brooks Range jsou pokryty ještě poměrně hustými lesy. Tam, kde je voda – a ta je téměř všude – brání v postupu neuvěřitelně husté křoviny. Větve a šlahouny jsou houževnaté, nepoddajné a zápasit s nimi je vyčerpávající.
Tyhle nepřehledné úseky ale skrývají ještě další nebezpečí. Máme sice na batozích veliké rolničky a zvonky, abychom na sebe upozornili medvědy, ale v takovém terénu je snadné medvěda překvapit. To by byla nejhorší možná varianta setkání s ním. Snažíme se takovým místům vyhýbat, ovšem ne vždycky je to možné. Medvědí stopy a výtrusy jsou všude a často velmi čerstvé.
Zapadáme až po kolena mezi boule a kopečky tundry, jako na ohromném, nahrubo zoraném poli, které je zarostlé a navíc stále podmáčené. „Je to jako kdybys pořád stoupal s celým batohem po schodech“, podotkne jeden z nás. V podstatě existuje trojí způsob, jak se vypořádat s těmi hrboly. Skákat z jednoho na druhý a riskovat vyvrknutý kotník nebo zlomenou nohu, překračovat dlouhými, namáhavými kroky jednotlivé kopečky nebo prostě sledovat prohlubně mezi nimi a nechat se jimi vést. Většinou ale kombinujeme více nebo méně úspěšně všechny tři varianty a stejně nakonec při přestávce shazujeme batoh s úlevou, že se alespoň na chvíli nemusíme „brodit tím oraništěm“.

Brodit, brodit, brodit

Brooks Range je těžko průchozí a vzdálenosti tady přesahují pro nás běžně představitelné dimenze. Přesto tu už odedávna putovali jednak indiánské kmeny, které obývaly jižní části Brooks Range a jednak tudy procházeli a cestovali kmeny nomádských Eskymáků ze severu.
Cesty horami žádné nevedou, ale jako spolehlivá orientace a relativně dobře schůdný terén se odjakživa používala široká údolí horských řek. Ta se táhnou stovky kilometrů mezi horami, navazují na sebe a tvoří tak systém koridorů, umožňujících pohyb v jinak nepřístupné horské krajině. I my jsme využívali koryta řek a potoků jako jakýchsi cest, i když se dá jen sotva tvrdit, že by se tím pochod nějak výrazně ulehčil. Ale byl alespoň možný.
Kamenitá řečiště jsou protkána množstvím menších či větších vedlejších ramen, takže je sice možné hlavní proud sledovat, ale je velmi obtížné najít skutečně schůdnou cestu. Když už jsme po desáté během jednoho dopoledne sundávali boty a znovu brodili ledovou vodu, padlo rozhodnutí vystoupat přeci jen nad řeku a pokusit se zkrátit si další úsek přes táhlý ochoz nevysoko nad údolím. Co ale zdola od řeky vypadalo jednoduše a prostě, ukázalo se vzápětí jako past. Spletí vrbiček kombinovaných s nerovnou tundrou a rašeliništi téměř nebylo možné se prodrat. Vraceli jsme se zase co možná nejkratší cestou k řece, dostali se do houští na břehu, které jsme chtěli původně celé obejít, a padli nakonec nedaleko místa, které jsme před drahnou dobou opustili, vyčerpaní na břeh z oblázků.

Tajemství Arktidy

Národní park „Gates of the Arctic“ se rozkládá zhruba na ploše osmi miliónů akrů a byl tak pojmenován po horách Frigid Crags a Boreal, jež svého času označil jako „Brány Arktidy“ nadšený ochránce přírody a cestovatel Robert Marshall. Jakmile jsme prošli touto pomyslnou branou do království Severu, začal se skutečně měnit charakter krajiny. Přibylo kamení a ubylo vegetace. Občasný les nahradily rezavé trsy stepní trávy, křoviny, mechy a nízké zakrslé břízy, olše nebo vrby. Rostliny s hlubšími kořeny nemohou v tundře tak vysoko na severu růst..
Tábořili jsme na malém vrcholku nad údolím řeky a všude kolem nás se rozprostíraly desítky čtverečných kilometrů lehce zvlněné tundry. Pozorovali jsme mladého medvěda grizzly, jak urputně vyhrabává na protějším svahu sviště a odhazuje přitom ohromné balvany jako by nic.
Přiložili jsme na oheň, medvěd zmizel v dálce a šeru přicházející noci a my jsme v úžasu hleděli na divokou krásu téhle nezměrné krajiny, která jako by existovala bez ohledu na čas, neměnná po celá tisíciletí. Je vůbec možné takovou krajinu pochopit? Přiblížit se jí? Najít v ni určitý řád, smysl a zahnat tak pocit cizoty a nezúčastněnosti? Denně se tu namáhavě probojováváme neschůdným terénem, mrzneme, pozorujeme zvířata, a přesto mám pocit, že ji vnímáme jen nedokonale – stále ještě podle předem utvořených významů a přání. Původní přírodní krajina pro nás představuje jen nestrukturovanou přítomnost prostoru a času. Kolik divočiny jsme vlastně schopní snést? Snad když ji akceptujeme jako seskupení plné tajemství a hádanek, když připustíme, že je to mystérium, připadne nám jednodušší, se jí přiblížit.
Kdysi jsem četl, co jeden Eskymák odpověděl na otázku, co by dělal na neznámém místě, kam by poprvé přišel. Bez dlouhého přemýšlení odpověděl: „Poslouchal bych. To je všechno. Naslouchám tomu, co říká země. Procházím se po ní a otevřu své jí své smysly předtím, než něco řeknu nebo udělám.“ Země, tak tomu věřil, se mu otevře, když do ní vstoupí tímto způsobem plným respektu.

Kontinentální rozvodí

Poslední průsmyk na naší cestě nese jméno Ernie Pass. Udělali jsme tady krátkou přestávku, do konce treku zbývají asi tři dny. Jakmile sestoupíme do údolí za sedlem, narazíme na Anaktuvuk River a ta nás dovede do cíle. Hnědá tundra, mokrá půda, vítr a lehký déšť. Nahodili jsme znovu batohy na záda. Posledních pár metrů a Ernie Creek se ztratil v trávě. „Teď!“ Tady někde to musí určitě být!“Koukáme na mapu a srovnáváme ji s krajinou kolem nás. Stojíme v místech kontinentálního rozvodí. Řeky a potoky na jih od nás tečou do Yukonu a do Pacifiku, všechny ostatní toky proudí do Severního ledového oceánu.
Vítr zesílil, vytáhli jsme čepice a rukavice a začali jsme sestupovat do otevřeného údolí před námi. Objevují se první stopy lidské přítomnosti: zbytky koster a sobích parohů, rezavé nábojnice, plechovka od piva a dvě staré pasti ukotvené řetězy do země. Znamená to snad, že divočina končí? „Támhle je!“ Tam dole, u řeky … a běží rovnou k nám!“ Mladý Grizzly nás rychle vrátil zpátky do reality. Nejsme v oboře, kam by se jezdilo občas si zalovit. Divočina tady nemá hranice. Během posledních dnů jsme několikrát viděli staré, ohromné medvědy, kteří nás vůbec nebrali na vědomí, matky s mláďaty, které rychle vyklízejí pole a prchají do bezpečí nebo mladé medvědy, často v sourozeneckém páru, kteří jsou zvědaví a přijdou se podívat velmi blízko, co že je to za podivné tvory, kteří se tu najednou objevili.
Poslední tábořiště u řeky, nedaleko od stanu jsou ohromné ledové a sněhové plotny, které ani během teplého léta neroztají. Údolí je hluboké a stinné, ledový vítr bez ustání profukuje. Pod malým převisem stavíme plachtu a upravujeme místo na vaření. Dlouho ale venku nevydržíme a mizíme ve stanu. V noci mrzne a ráno je všechno pokryto bílým závojem jinovatky.

Anaktuvuk Pass je místo, kde sobi shazují paroží

Zdá se, že poslední úsek cesty je nekonečný, stále častěji měříme naši polohu, za každým ohybem řeky už čekáme, že vykouknou první domky vesnice ztracené na konci hor. Anaktuvuk Pass, domov posledních vnitrozemských Eskymáků. Tam končí naše putování a přechod hor. Založení Anaktuvuku se datuje na začátek padesátých let minulého století, kdy tady byla zřízena poštovní stanice. Staré, polorozpadlé sruby a zemljanky, které se tu a tam objeví mezi moderními stavbami na pilířích, připomínají průkopnické časy prvních usedlíků. Pro založení osady si vybrali místo v sedle chráněném horami. Ty působí jako bariéra proti divokým bouřím, ženoucím se přes tundru od polárních moří.
Po ulicích ze štěrku se honí eskymácké děti na rozviklaných horských kolech. Pes u prvního domu, který míjíme, trhne řetězem a začne výhružně štěkat. Dvěstěpadesátsedm obyvatel měl Anaktuvuk Pass při posledním sčítání.
Míříme k supermarketu, kde postávají dva mladíci a jedna žena neurčitého věku. Jak se později ukazuje, všichni pracují v supermarketu. Jednoho z mladíků potkáváme později večer při procházce vesnicí. Právě se vrátil z Fairbanksu, pouští se s námi do řeči a z malé bedny vytahuje během hovoru ručně vyrobené masky, které pocházejí z dílny jeho matky. Tři exempláře mu ještě zbyly, všechny ostatní už prodal cestou. Obličeje masek jsou vyrobeny z tvrdé kůže Karibu, která je lemována řídkou kožešinou. Ústa a oči jsou úzce vyříznuty, což dodává maskám téměř mongolské rysy. Jejich prázdný pohled působí strašidelně.

Život mezi dvěma světy

Anaktuvuk Pass je malá vesnice a k vidění tady toho není mnoho. Muzeum věnované památce Simona. Paneaka, legendárního vůdce horských Eskymáků, Nunamiutů, jsme si ale nechtěli nechat ujít.
Sympatická Pearl, která má muzeum na starosti, nám ochotně odpovídá na naše dotazy a vysvětluje leccos ohledně života v horách a tundře. Její matka Mable zažila ještě kočovný život v loveckých stanech. Děti Pearl už dnes žijí úplně jinak, než jak to zažila Pearl sama a ještě dříve její matka – tři generace, které tu sice žijí společně, ale které se zároveň víc a víc vzdalují. Stále je běžné, že eskymáci chodí na lov, ale z dřívějších kempů v divočině se postupně staly jakési chatové osady, kam se jezdí na víkend a v době pracovního volna. Psí spřežení ustoupila terénním čtyřkolkám a obojživelným vozítkům, která připomínají čluny na kolech a zanechávají v lehce zranitelné tundře stopy jako po vojenském cvičení.
Vyšli jsme před muzeum a dívali se směrem na sever do širokého údolí, kde poslední hory postupně přecházejí v nekonečnou rovinatou tundru. Vzduch se tetelil horkem, ale v dálce byly tu a tam vidět bílé plochy zbylého sněhu. Na svazích hory naproti srubu, v němž se nachází muzeum, jsou znatelné stezky, vedoucí dolů s hřebene. „To jsou horské cesty Karibů“, vysvětluje Pearl. „Někdy tudy táhnou celé dny. Když potom dole křižují řeku, jsou jim vidět jenom hlavy a paroží. To je nádherná podívaná.“
Po celém údolí je rozseto množství vybledlých kostí, lebek a parohů, které tu lovci nechali ležet. Jako bílý porost bez listů se občas mihnou v barevné podzimní tundře. Ptáme se, co se změnilo od doby nomádského způsobu života. „Dřív jsme si dělali starosti, jestli najdeme dostatek dříví na oheň a pitné vody. Ve vesnici je to jiné. Zvykli jsme si na vytopené domy a tekoucí vodu. Ale někdy mi ty staré časy chybí. Dneska si můžeš koupit hamburger a tvůj život nezávisí na loveckém štěstí. Ale maso Karibů chutná stejně lépe.“
Ochladilo se a mraky ztemněly. Rozhodli jsme se vrátit se ke stanu, nasbírat trochu dřeva na malý oheň a uvařit poslední večeři, než se úplně setmí a s okolních šedých hor sestoupí noční mráz.

Jak přišli na svět komáři

Čekáme na letadlo na prázdné letištní ploše. Nikde nikdo, jen vítr žene prach po dlouhé štěrkové ranveji. Za plotem vrzá větrem uvolněná cedule. Obrázek jako vystřižený z klasického westernu.
Na ruce mi přistál komár a zabodl mi svůj dlouhý sosák nemilosrdně do kůže. V tuhle roční dobu už je komáru pomálu, téměř zmizí s prvními ranními mrazíky. V létě je to ovšem metla lidí i zvířat. Vzpomněl jsem si na eskymáckou legendu ze starých časů, kterou jsme četli v muzeu. Podle ní byli lidé ze severu kdysi ohrožováni obrem, který usiloval o jejich život, požíral jejich maso a pil jejich krev. „Když se ho nezbavíme, nezůstane nikdo z nás naživu“, naříkali. Tu se přihlásil jeden muž a řekl, že ví, jak obra přemoci. Lehl si na zem v místě, kde naposledy obra viděli, a nechal se jím odvléci do jeho obydlí. Tam odvážlivec nepozorovaně vytasil nůž a vrazil ho obrovi do nohy. Protože ale právě v noze měl obr srdce, padl smrtelně zraněn k zemi. „I přesto, že jsi mě přelstil“, řekl umírající obr, „budu dál mučit tebe i ostatní lidi a pít vaši krev.“ Muž nevěděl, co si o tom má myslet, rozřezal mrtvolu obra na kusy, spálil je a rozprášil popel do větru. Ten se ale vzápětí proměnil v hejno moskytů. „Budu vás vysávat“, uslyšel potom smějící se obrův hlas, „až do posledního dne.“ A hned potom se začal škrábat.
Pomalu se trousí další pasažéři. V očekávání příletu letadla sledujeme okolní hory, a když jsme uslyšeli blížící se hukot motoru, zmocnil se mě na chvíli pocit trosečníka, který čeká na vysvobozující záchranu.
V sezóně jsou letadla většinou už několik dní dopředu obsazená. I naše malé letadlo je plné do posledního místa. Trochu se smíšenými pocity usedám na sedadlo vedle pilota a upínám se do složitého bezpečnostního pásu. Jakmile jsme vystoupali do bezpečné výšky, pilot zapíná automatické řízení a stále něco počítá na kapesní kalkulačce.
„Tady už můžeme jen těžko létat jen podle kompasu“, vysvětluje mi pilot s úsměvem, když zachytil můj udivený pohled. „Magnetický pól je příliš blízko a navíc stále mění svoji polohu. Proto musíme po celou dobu letu kurs udávaný v běžných koordinátách přepočítávat.“ Propracováváme se pak jedním údolím za druhým po obou stranách doprovázeni strmými úbočími holých skal, strží a vodopádů. Zase ty nekonečné prostory divočiny, jezera, řeky a hory, jež nemají žádná jména.
V letadle je teplo a únavou se mi zavírají oči. Občas námi lehce pohoupou vzdušné proudy a přímo do kabiny praží arktické slunce.
Praktické informace
Vhodné pro aktivity: Treking; pozorování divoké zvěře ; Horolezectví: Nejvyšší hora Brooks Range, Arrigetch Peaks, je snadno dosažitelná od Circle Lake nebo Takahula Lake. Trek zabere asi dva dny. Masív je možné i obejít – technicky náročná túra trvá zhruba týden až dva.
Specifika dané akce: Na 180 kilometrů dlouhý trek nedotčeným územím Brooks Range jsme potřebovali 11 dní. Je třeba ale počítat s rezervou minimálně dvou až tří dnů. Pokud se zhorší počasí, postup se zpomalí a je i možné, že letadla nebudou moci létat podle letového řádu. To znamená nést s sebou veškeré vybavení včetně jídla na 14/15 dnů.
Proč právě sem Brooks Range je poslední skutečná divočina nejen na Aljašce, ale i na světě. Ve srovnání se známějším národním parkem Denali v centrální Aljašce, je tato oblast velmi řídce navštěvovaná, čímž si zachovává svůj původní „drsný“ charakter.
Anaktuvuk Pass nabízí možnost setkání s kulturou jediných vnitrozemských Eskymáků (Nunamiut).
Kdy sem jet Nejvhodnější doba: červen až září
Na co se připravit V létě komáři. Sněhové přeháňky možné v kteroukoliv roční dobu, koncem srpna a v září teplota v noci klesá pod bod mrazu, koncem září první sníh. V srpnu a září ubývá rapidně komárů, podzimní krajina se barví a počasí je stálejší, ale chladnější.
Četná setkání s medvědy, nutný pepřový sprej, kontejnery (soudky) na přepravu a skladování jídla po celou dobu treku. Velmi časté brození a překonávání nesčetných vodních toků. Trekkingové hole a vhodná obuv na brození (sandály nebo lehké plátěnky)jsou nezbytnou součástí výstroje. Musíte být naprosto soběstační.
Fyzická náročnost Fyzicky velmi náročná cesta, jen pro zkušené trekaře. Po cestě nejsou žádné záchytné body, žádné chaty, neexistují tu značené cesty. Každý si hledá svou vlastní cestu. Tundra je velice těžko prostupný terén, počítejte tedy s několikanásobným výdajem energie.
Nástupní místa  Osady Coldfoot nebo Wiseman jsou dosažitelné letadlem (let trvá něco přes hodinu) nebo po silnici Dalton Highway.
Permity a povolení Nejsou. Doporučuje se ale uvědomit místní rangery (v Bettles, Coldfoot nebo Anaktuvuk Pass) o zamýšlené túře.
Specifika klimatu/počasí V létě (červen/červenec) jsou možné poměrně vysoké teploty i nad 20 °C. Častý vítr, sníh zůstává na stinných místech (údolí v horách, kam se nedostane slunce, okolí řek) ležet i v nejteplejším období. Sněhové přeháňky a noční mráz jsou možné kdykoliv. Voda v řekách je ledová bez ohledu na roční dobu. Náhlá změna počasí může zbrzdit nebo dokonce znemožnit další postup.
Táboření obecně, kempy  Táboření možné kdekoliv, kempy nebo tábořiště neexistují.
Nejlepší a nejhorší tábořiště
Nejlepší tábořiště většinou u řek – široké štěrkové pláže. Vždy je nutné dbát na to, aby stan a tábořiště byli dostatečně viditelné a kolem byl dostatek volného prostoru. NIKDY netábořit v houští nebo nepřehledném terénu!!!
Pitná voda Přesto, že se většinou doporučuje vodu převařovat nebo přefiltrovat, je – podle našich zkušeností – možné ji pít přímo ze všech řek a potoků v divočině.
Možnost doplnění zásob Na treku žádná možnost není. Všechno je nutné nést s sebou. Poslední dokoupení zásob je možné ve Fairbanksu. V cílovém bodě přechodu, osadě Anaktuvuk Pass, je malý supermarket.Jídelníček je možné zpestřit si lovem ryb – časově náročné a ne vždy úspěšné.
Nutné vybavení Vybavení jen to nejlepší. Počítejte s chladnějším počasím, častým deštěm a i v létě s možností sněhových přeháněk. I během nejteplejších měsíců (červen, červenec) častý noční mráz. GPS nebo kompas nutné, popř. satelitní telefon, nezbytné jsou pepřové spreje proti eventuálnímu útoku medvědů.Na brození sandály nebo plátěnky a stabilní trekingové hole.Při pochodu tundrou a zakrslými porosty jsou vhodné návleky na boty.
Nutné náklady na pobyt v místě Náklady spojené s dopravou na místo, na osobu zhruba 200 dolarů na cestu Fairbanks – Coldfoot, stejná suma pro dopravu zpět z osady Anaktuvuk Pass.
Mapy, průvodce, informace Mapy jednotlivých částí Brooks Range (měřítko 1:250 000) je možné objednat na:www.usgs.gov
Informace o národním parku a seznam autorizovaných průvodců. Půjčovna medvědích kontejnerů na jídlo: The Bettles ranger station, P.O. Box 26030, Bettles, AK 99726,Kontejnery je možné vypůjčit si i v Coldfootu, v informačním středisku, a vrátit je po příchodu do Anaktuvuk Passu.
Doprava Se společností Condor: přímé lety z německého Frankfurtu do Fairbanksu.
Alternativně se společností Delta: Praha – New York, NY – Salt Lake City, Salt Lake City – Fairbanks. Aljašský sever protíná jediná silnice, Dalton Highway - vystavěná pro transport ropy od pobřeží Severního ledového oceánu.
Odkazy Internet Národní park Gates of the Arctic http://www.nps.gov/gaar

Čtěte také:  Amerika-Aljaška pro drsňáky i pohodáře

Autor: © Václav Rovenský

Autor: © Václav Rovenský

Autor: © Václav Rovenský

Přidej odkaz na Bookmarky.cz
Zpět   |   Nahoru

reklama

reklama

Ohodnoť článek jako ve škole


1-nejlepší, 5-nejhorší.

1 2 3 4 5
Celkové hodnocení:   2.9

Anketní otázka