Austrálie II. aneb Skličující osud Austrálců
23.05.2012 - 00:12 |
Redakce:
Stanislav Komárek/Ekolist
Biolog a esejista Stanislav Komárek se vypravil do Austrálie a na Nový Zéland a přivezl odtud rozsáhlou reportáž. V druhé části popisuje především Austrálce a australskou společnost.
Austrálci
Ač o Austrálii dobře věděli čínští i javánští kupci a díky plavbám Abela Tasmana i holandská Východoindická společnost (Austrálie se ostatně dosti dlouho jmenovala Nové Holandsko), nikdo se tam po dlouhou dobu nehodlal usadit či udržovat pravidelné lodní linky: s kulturou mladší doby kamenné je těžko obchodovat, byť by původní Austrálci jistě řadu nabízených produktů chtěli. Nebylo za ně ale v podstatě co nabídnout: klokaní kožky nebyly zas tak skvělý artikl a zlato, kterého bylo později v zemi nalezeno víc než dost, netěžili a k výměně nepoužívali.
Austrálci (též Aboriginci z lat. ab origine, od počátku) přišli do Austrálie z oblasti dnešní Indie vskutku dávno, první vlna zhruba před padesáti tisíci lety – ta poslední, zhruba před pěti tisíci, s sebou přinesla i jediné domácí zvíře, psa, který v kraji bez šelem brzy zdivočel a potřebná štěňata stačilo odebírat z přírody. Dnešní Veddové na Cejlonu Austrálce připomínají vzhledem i loveckým způsobem života a jakési vztahy mají i s negritskými kmeny Malajsie, Andaman i Filipín. Ač jsou Austrálci z pochopitelných důvodů velmi tmavě pigmentovaní (bílí Australané mají díky intenzivní insolaci největší výskyt melanomu na světě), nemají s africkými černochy kromě barvy naprosto žádnou souvislost – představují v zásadě velmi archaické stádium „kavkazské“ rasy, se spoustou rysů pro ni typických: bujným vousem i tělesným ochlupením, mohutným, byť spíše širokým nosem atd. – estetika jejich tváří je ovšem jiná než naše, místy se blíží spíše japonským Ainům či Repinovým portrétům ruských mužiků (také je často dotvářena rituálními jizvami, kdysi i vytloukáním předních řezáků při mužské iniciaci). Zejména starší muži s mohutnými nadočnicovými oblouky a šedivým vousem a ovlasením vypadají velmi reprezentativně, hrdě, ba numinózně a starobyle přísně: nikdy bych si netroufnul je fotografovat – na těch zdeptaných alkoholem je spíše cosi smutného a odlehlého. Jako by dokládali Bolkovu a Portmannovu hypotézu o permanentní juvenilitě a lidské civilizaci: běloši a zejména Asiaté ve srovnání s nimi vypadají jako děti. Spočívá pradávná moudrost a dospělost v tom, tiše a na okraji sbírat a lovit, co příroda poskytuje, a vyhýbat se hračičkaření typu zemědělství či kompjútrů a infantilní pracovní posedlosti a podnikavosti?
Autor: © Didrik Johnck / Flickr |
Čtěte také:
- Andamany: Chyť si svého domorodce
- Poslední amazonští nomádi
- Kontroverzní přehrada na řece OMO
- Bez mámy ve Východní Africe - Česko-slovenská mise neziskovek
- Mezinárodní den původního obyvatelstva
- Čínští Kazaši ještě žijí ve volné přírodě - jako poslední zdejší etnikum
- La Ngonpo-Krajní meze
- Být turistou je funkce zodpovědná
- LUKY A ŠÍPY PROTI VYSPĚLÉ SPOLEČNOSTI