Většina „outdooráků“, kteří se vydávají do země za velkou louží, sní o nedotčené přírodě divokého západu. Syceni nejrůznějšími kovbojkami, Vinnetouem či Sedmi statečnými připadá nám, že pravá Amerika se rozkládá jen na západ od Mississippi. Jakoby ten východ nějak smrděl, či co! Přitom tu najdeme pusté lesy (se spoustou losů a medvědů), ze kterých se zvedají hory vysoké téměř 2000 metrů. Přes Appalačské pohoří vede také jedna z nejdelších souvislých amerických stezek, která na 2160 mílích ze Springer Mountain v Georgii do Katahdin v Maine překračuje 14 států a 60 chráněných území. Jeden z nejnáročnějších a nejhezčích úseků Appalachian Trailu jsme prošli loni na podzim…

 

Podzim v New Hampshire

Do New Hampshire v Nové Anglii jsme přijeli každý odjinud – Lucka letěla z Prahy do Bostonu, já jsem se po srpnu stráveném na Aljašce letecky přesunul do kanadského Montrealu a zbytek cesty jel autobusem a stopem. Nakonec jsme se sešli u Lucčiných známých v Plymouth, kteří nám kromě střechy nad hlavou nabídli k zapůjčení svůj postarší džíp s prošlým techničákem. Odjeli jsme sice hned do servisu, tam nám však po zevrubné kontrole jen vytiskli seznam závad, který se skoro nevešel na jednu stránku. Nemajíce peněz nazbyt, nakonec jsme riskli případnou pokutu a začátkem září jsme vyrazili na sever, do White Mountains. V plánu jsme měli třídenní túru po hřebeni nevyšší části Appalačského pohoří, zvanou „Presidential Range“.

Oproti Aljašce sice panovalo na severu USA začátkem září relativně příjemné počasí, jakmile jsme ale za městečkem Conway sjeli na „třistadvojku“ a začali stoupat do hor, blížící se podzim dával o sobě znát. Žloutnoucí listí bříz podél silnice oznamovalo nejenom začátek podzimu, ale také vyhlášeného období barevných listů, v místní hantýrce zvané také „foliage time“. Focení podzimních barev sem ve vrcholné sezóně (což bývá většinou na přelomu září a října) přitahuje stovky turistů a profesionálních fotografů z celého světa. Asi nejhezčí jsou sytě červené listy kanadských cukrových javorů, jejichž unikátní barva se mísí se žlutí bříz, topolů a olší a do toho probleskují stále zelené smrky a jedle. Americká honba za dokonalostí jde dokonce tak daleko, že v sezóně v televizi dávají pravidelnou předpověď „červenání a žloutnutí“, včetně rad, kde v tom kterém okamžiku jsou barvy opravdu vyvedené! Po dvou hodinách jsme se skřípěním neatestovaných brzd zastavili náš džíp u zbrusu nového informačního centra v Crawford Notch, kde jsme se zatnutými zuby za 15 dolarů zakoupili parkovací lístek na sedm dní a za dalších 12 dolarů mapu oblasti v nepochopitelném měřítku 1:63 360. Jde asi o americkou pomstu metrickému systému, neboť na mapě s tímto měřítkem se jeden palec rovná jedné míli ve skutečnosti… Po krátké konzultaci trasy s mladou pracovnicí informačního centra, jejíž německý přízvuk v nás nebudil příliš důvěry, jsme nastartovali džíp a pokračovali zbylých třicet kilometrů na začátek výstupu, na parkoviště s příhodným názvem Appalachia.

Proč listy mění barvu

Orgie v balvanech

Z parkoviště na hřeben Appalačských hor vede nejméně deset výstupových tras. Jak jsme posléze zjistili, hned na začátku jsme udělali jednu zásadní chybu – namísto instinktu jsme uvěřili radě z informačního centra a do hor začali stoupat po trase zvané „King Ravine“. Tuto cestu bych nedoporučil snad ani největšímu nepříteli. Namísto slibovaných výhledů jsme se za dvě hodiny cesty lesem dostali na balvanité pole o neuvěřitelném sklonu, kde jsme batohy místy museli doslova prostrkávat štěrbinami mezi obrovskými bouldery a nedovedu si představit, jak bychom tento úsek absolvovali za deště nebo, nedej bože, námrazy. Naštěstí nám počasí přálo, a tak jsme bez vážnějších problémů dorazili na tábořiště ukryté v lese a za soumraku postavili stan na dřevěné platformě. Podle mapy bych býval pro výstup od parkoviště raději zvolil cestu zvanou „Air Line“ a jak nám později potvrdil jeden místní znalec, volba by to byla rozhodně lepší.

Když jsme se následujícího dne probudili, na svazích se sice ještě válela mlha, ale zdálo se, že mraky nebudou tak tlusté a co nevidět se rozplynou. Během půlhodinky chůze jsme opustili pásmo lesa a došli k chatě Madison Spring Hut, kde jsme se napojili na Appalachian Trail. Chata je postavená na hřebeni (docela tu profukovalo) a protože v době naší návštěvy už bylo po hlavní sezóně, dveře jsme našli zamčené. Nechali jsme tedy batohy pod stříškou a jen tak „nalehko“ se vydali na první z prezidentských vrcholů – na 5367 stop vysoký Mount Madison. Kamenná vrcholová pyramida se nám sice ztrácela v mracích, ale cesta byla dobře značená bílými pruhy, typickými právě pro Appalačskou stezku. Asi po třiceti minutách hopsání mezi žulovými kameny jsme stanuli na vrcholu, kde panovalo počasí typické pro White Mountains: vítr, viditelnost asi deset metrů a déšť se zdál na spadnutí. V tu chvíli jsem si vzpomněl na vyprávění našeho amerického kamaráda „Šejna“, který nám líčil svoje zážitky z této túry, kterou podle svých slov absolvoval ve dva dny trvajícím lijáku a vichřici. Američané sice trochu přehánějí, a tak úplně jsem mu proto nevěřil, nicméně pravdou je, že Bílé Hory jsou proslulé špatným počasím s nenadálými zvraty. Silný vítr jsme si vysvětlovali tím, že Mt. Madison je první velkou horou celého hřebene zvedajícího se 1500 metrů nad okolí. V mírně pochmurné náladě jsme tedy sestoupili zpět k chatě, vyzvedli batohy a vydali se po hřebeni k dalším „prezidentům“.

Appalachian National Scenic Trail

Po hřebeni přes Mt. Washington

Až doteď jsme od včerejšího dne nepotkali ani živáčka, a tak silueta člověka, stojícího v ranní mlze u rozcestníku nám připadala jako přízrak. Jak se vzápětí ukázalo, šlo o postaršího Američana, který se vydal na jednodenní výstup na nedaleký vrchol Mount Adams. My jsme se však kvůli stále trvající mlze rozhodli tento vrchol vynechat a pokračovali jsme dále směrem k Mt. Washington. Vzápětí se začaly mraky trhat a během půl hodiny bylo zcela jasno, takže se před námi odkrylo nádherné panoráma White Mountains. Na trase mezi vrcholy Mt. Madison a Mt. Washington vede Appalachian Trail převážně po travnatých a kamenitých hřebenech, ale nejvyšším vrcholům se zpravidla vyhýbá. Protože tento den jsme před sebou měli dlouhou cestu až k tábořišti u Mizpah Spring Hut, nechtěli jsme ztrácet čas odbočováním na kamenité „vrcholky jednotlivých prezidentů“ – koneckonců z hřebene jsme také měli hezké výhledy a na nejvyšší Mt. Washington musíme tak jako tak.

Kolem jedenácté hodiny dopolední jsme minuli 5700 stop vysoký Mt. Jefferson a před námi se objevila hora Mt. Washington v celé své majestátnosti. Celkový dojem pouze poněkud kazilo obrovské mračno černého dýmu, vystupující ze svahu hory, takže to zdálky vypadalo, jakoby to byla nějaká sopka. Když jsme se o něco později dostali blíže, ukázalo se, že zdrojem kouře nejsou vulkanické procesy, nýbrž parní mašinky, které na vrchol hory vozí turisty. Neuvěřitelně prudká zubačková železniční trať „Cog Railway“ tu na pěti kilometrech překonává převýšení 1200 metrů a dosahuje bezmála dvoutisícového vrcholu Mt. Washington! A aby toho nebylo málo, tak zakrátko zjišťujeme, že z druhé strany na vrchol vede dokonce silnice, takže po hodinách chůze pustou krajinou jsme se náhle ocitli na přeplněném parkovišti, uprostřed komplexu restaurací a jiných budov. Alespoň jsme tak mohli doplnit zásoby vody, dát si porci hranolků a také jsme neměli problém najít někoho, kdo by nás vyfotil na nejvyšším bodě túry…

Víte, že… aneb zajímavosti ze života amerických prezidentů:

Posilněni krátkým odpočinkem ve stínu restaurace (mezitím se docela oteplilo a pot z nás při výstupu jen tekl) jsme se vydali k sestupu směrem k chatě s romantickým názvem „Lakes of the Clouds“. Cesta je na této straně hory tvořena kamennými schody a sestup byl tedy velmi prudký, a dal tak zabrat našim kolenům. Lucka si proto velmi pochvalovala svoje trekingové hůlky, které jí podle jejích slov uchránily před asi patnácti výrony. Po trase z vrcholu Mt. Washingtonu až k našemu cíli v Crawford Notch vede souběžně s Appalačskou stezkou nejstarší turistická stezka v USA vůbec, tzv. „Crawford Path“. Od chaty Lakes of the Clouds se mění charakter cesty – hřeben začíná pozvolně klesat směrem k jihozápadu, opět se objevují stromy a trasa tu poctivě „vymetá“ vrcholy všech dalších prezidentů. Postupně jsme tedy zdolali Mt. Monroe, Mt. Franklin, Mt. Eisenhower a posledním tohoto dne byl poměrně neznámý Mt. Pierce. Při sestupu k dalšímu tábořišti u Mizpah Spring Hut přemýšlím, podle jakého klíče asi přidělovali jména k jednotlivým vrcholkům. Mt. Washington je jasný – nejvyšší horu se sluší pojmenovat po prvním prezidentovi a i několik dalších vrcholů odpovídá této logice. Už méně jasné je, který ze dvou prezidentů Adamsů propůjčil jméno hoře Mt. Adams, čím si to zasloužil Eisenhower, že se vklínil mezi stařešiny a dostal „přidělen“ vrchol vysoký plných 4780 stop a už vůbec mi uniká, po kom je pojmenován Mt. Clay (že by po předsedovi místního turistického spolku?).

 

Při výletu do Baxter State Parku se mi po výstupu na 1606 m vysokou horu Mt. Katahdin podařilo vyzpovídat jednoho z poutníků, Tima Farrella, který právě dokončil Appalachian Trail:

Noc jsme strávili opět ve stanu na dřevěné platformě uprostřed hustého lesa; tento způsob stanování je šetrnější k přírodě a má i tu výhodu, že při dešti je na platformě pořád docela sucho. K našemu nemilému překvapení se ještě večer u stanu objevila dívčina a dožadovala se šestnácti dolarů za stanování, což mi připadalo hodně, uvážíme-li, že tábořiště bylo vybaveno jen polorozpadlou kadibudkou a schránkou na potraviny proti medvědům. Po krátké argumentaci jsme se dozvěděli, že peníze jsou vlastně potřeba na provoz helikoptéry, která jí sem vozí potraviny a plyn…

Poslední den na trailu

Ráno jsme odbočili z Crawford Path a pokračovali ještě asi čtyři kilometry lesem po Appalačské stezce přes Mt. Jackson na Mt. Webster. Sice jsme si tak trasu o něco prodloužili, ale na druhou stranu výhled do kaňonu Crawford Notch z útesu pod Mt. Webster stál za to. Na skále se v ranním slunci kochala i čtveřice Američanek středního věku, jejichž pestrobarevné větrovky tak nádherně ladily se žloutnoucím listím bříz, že jsem se jich zeptal, zda si je nemůžu vyfotit. Ochotně přitakaly a na oplátku se nabídly, že ony zase vyfotí nás dva. Na moji odpověď, že po třídenní túře už jednu společnou fotku máme, zůstaly doslova jako opařené a Lucka se mohla naopak smíchy potrhat. Lucka, která žila pět let v USA, mi později vysvětlila, že Američani fotoaparát používají především jako fotodokumentaci svých heroických výkonů a pokud na nějaké fotce nejsou oni sami, považují ji za prakticky bezcennou. Po tomto interkulturním šoku nás teď čekal už jen poslední úsek, prudký sestup do kaňonu Crawford Notch. Ten jsme zvládli za necelou hodinku, a tak jsme kolem poledního dorazili k informačnímu centru, odkud nám jel autobus zpět k parkovišti, kde jsme měli auto.

Praktické informace