Každé rok přijíždí do mrazivého antarktického léta (listopad až únor) skupinka polárníků se zcela jinými záměry, než o jakých jsme zvyklí běžně slýchávat. Nechtějí stanout na nejjižnějším bodu Země, ani nestojí o zdolání nějakého vrcholu. Jejich úkolem je nalézt co nejvíce nových vzorků meteoritů, které se na planetu Zemi dostaly z okolního vesmírného prostoru. Antarktida je totiž nejlepší „lapačka“ meteoritů na světě.

Jsou to členové programu ANSMET (ANtarctic Search for METeorites – Antarktický výzkum meteoritů), vědecké skupiny založené Národní vědeckou nadací USA v roce 1976. Jednu letní sezonu za druhou pročesávají oblast Transarktického pohoří, aby zde našli další, a pokud možno neobvyklé vzorky meteoritů. Za léta průzkumů už mají zaběhnutý systém – skupina šesti lidí jede se svými skútry v roji s rozestupy okolo třiceti metrů a pohledem pročesávají terén. Jakmile je spatřena výrazná koncentrace horninových úlomků, vydají se na bližší průzkum. V případě nálezu exemplář lokalizují pomocí GPS, přidělí mu identifikační číslo a popíšou základní charakteristiky – velikost, tvar a natavení kůry. Poté je kámen zabalen do sterilního teflonového vaku a poslán do Johnsonova vesmírného centra v texaském Houstonu k dalšímu zpracování. Konečný domov tyto meteority nacházejí ve sbírce Smithsonova institutu ve Washingtonu, významné americké muzejní organizace. Za dobu své existence nasbírali členové ANSMETu na 10 000 vzorků. Největší z nich, hrubozrnný meteorit pallasit o váze 30 kilo je dosud největším nalezeným meteoritem v Antarktidě.

Bazzásahový terén

Pověst největší zemské „lapačky“ meteoritů získala Antarktida již v počátcích vědeckého průzkumu. Oficiálně je první nález meteoritu připisován australské Mawsonově expedici a pochází z roku 1912. Od té doby byly objeveny tisíce exemplářů. Na rozdíl od zbytku planety jsou jejich nálezy hlášeny nezvykle často a v neobvyklém počtu. Ne že by Antarktida byla snad nějakým zvláštním magnetem, zdůvodnění je jednoduché – je největším neobydleným, tedy i lidskou rukou neupravovaným povrchem naší planety –, meteority jsou tak od svého dopadu ponechány ladem, ledovcové proudy mají tendenci úlomky meteoritů přenášet do jakýchsi koncentračních zón (jakou je i oblast Transarktického pohoří) a tmavé kameny jsou na sněhobílé ploše velmi dobře viditelné. Jediným omezením tedy je rozeznat meteorit od úlomků zemského povrchu, které se na povrchu vyskytují také.  

Popis fotky