Mlýny času semlely mnoho sněhu, než nashromáždily dostatek materiálu pro hnízdo větrů, chladu a sucha, těch nejsilnějších a největších na zemi. Podmínky pro existenci života jsou to věru nelehké a plně dostačující k tomu, aby si ledový kontinent na lidské osídlení nechal zajít chuť. Zvědavosti a rozpínavosti člověka však stálo v cestě i notně vysoké a těžko narušitelné sebevědomí oceánu, který jej obklopuje. V důsledku výše zmíněného si Antarktida ze všech kontinentů nejdéle zachovala auru Země nikoho, a do dnešních dnů v ní platí status quo neboli „stop stav“.

 

Za hranici polární oblasti Antarktidy se považuje tzv. antarktická konvergence neboli linie, kde se studené, severně směřující mořské proudy Antarktidy dostávají pod teplejší jižní (50 ° jižní šířky v Atlantickém oceánu a mezi 55–63 ° jižní šířky v Tichém oceánu). Velikost samotného kontinentu si lze představit asi jen srovnáním s jiným kontinentem, tedy vezměte si zhruba plochu Evropy a severní Afriky nebo Spojené státy americké spolu s Mexikem. Podmořským hřbetem Scotia Ridge, vystupujícím nad hladinu v podobě ostrovů Jižní Shetlandy, Jižní Orkneje a Jižní Sandwichovy, je pevnina spojená s Ohňovou zemí. Rozlohou je kontinent dvakrát větší než jeho severní protějšek – Arktida.  

 

"Většinu Antarktidy tvoří náhorní plošina v průměrné nadmořské výšce 2000 metrů. Ledový příkrov kryjící pevninu v téměř celé ploše lze bezesporu označit masivním – loušťka ledu se pohybuje od 1600 do 5000 metrů. Antarktidu lze bez nadsázky označit za největší mrazák na světě – 90 % všeho ledu světa."

 

Stávající teplotní poměry hluboko pod nulou i v létě (v zimě až -50 °C) nedovolují ledu, aby roztál. Ale kdyby se tak stalo, například změnou globálních klimatických podmínek, zvedla by se hladina moří o sedmdesát metrů. Pod touto těžkou ledovou peřinou se ukrývají pláně horniny, oceánské dno i hory (viz. Záhadné pohoří Gamburcev), z nichž ty nejvyšší ledovce prorážejí. Nejdelší pás – Transantarktické pohoří – dělí pevninu na velký sektor na východě a menší na západě Antarktidy, kde se na Antarktickém poloostrově zvedá další pásmo hor s nejvyšším vrcholem kontinentu – horou Vinson (4982 m).

Fakta

Ledová masa roste i navzdory srážkám méně než jeden palec za rok. Tíha vnucuje ledu dostatečnou sílu na to, aby se pohyboval, přičemž směrem k moři se rychlost zvyšuje. Některé ledovce se poté ponoří do oceánu, zatímco jiné formují rozlehlé ledovcové šelfy. Rychlost posunu tři kilometry ročně dělá například z ledovce Pine Island přímo sprintera – je nejrychlejším v Antarktidě. Naproti tomu největší územní nároky si dělá Rossův ledovcový šelf s plochou odpovídající velikosti Španělska.

Antarktida je jediným kontinentem na planetě, kde nezáleží na národní suverenitě a teritoriálních právech. Mírumilovné místo pro vědu a výzkum je oproštěno od politických a ekonomických zájmů – takový reprezentativní vzor lidské existence a spolupráce (zatím). To vše díky smlouvě, která účinně blokuje územní nároky a s nimi související výkon svrchovaných práv (především militarizace) hlavních hráčů tohoto polárního hřiště. Sjednáním této smlouvy se Antarktida zařadila – na rozdíl od Arktidy – mezi tzv. mezinárodní prostory, kde funguje (bez politického ohledu na Východ–Západ) svobodná výměna informací o plánech vědeckých prací, vědeckého personálu i výsledků pozorování.

Smlouvu o Antarktidě, podepsanou na sklonku Mezinárodního geofyzikálního roku (1959), ratifikovalo dvanáct zemí (Argentina, Austrálie, Belgie, Chile, Francie, Japonsko, Nový Zéland, Norsko, Jižní Afrika, Velká Británie, Spojené státy a USSR), které měly v letech 1957–1958 na území Antarktidy výzkumné stanice. Podle dohody je Antarktida určená pouze k mírovým účelům. Madridským protokolem (1991) se smluvní systém dále rozšířil o ochranu životního prostředí, dvě samostatné úmluvy pak upravují ochranu antarktických tuleňů (1972) a mořských živých zdrojů (1980). Z 45 podepsaných zemí se 27, včetně České republiky, aktivně podílí na průzkumu Antarktidy. Český vědecký tým má polární základnu Johana Gregora Mendela v severní části ostrova Jamese Rosse. Základna pojme 15 až 20 osob, provoz je částečně zajištěn obnovitelnými zdroji energie a měla by sloužit vědeckému výzkumu 20 až 30 let.

Výzkumné stanice mnohde dosahují parametrů malého města. Osadníci tu mají k dispozici pekárnu, hospodu, sportovní halu i kino, ve speciálním skleníku pěstují zeleninu, jezdí tu traktory i pracují jeřáby. A samotný jižní pól? Ten zůstal nejodlehlejším bodem pevniny jen v geografickém smyslu. Jinak tu každý polárník, posouvající své hranice, najde teplou sprchu a pohodlnou postel.

Čtěte také: Shackleton a ti druzí – hledání posledního světadílu