Vaše reklama

VODNÍ PEKLO - Když voda zabíjí

05.04.2010 - 18:59   |   Redakce: Eduard Macků, Česká asociace canyoningu

Autor: © Eda Macků

Projeli jsme Ertem a zastavili u mostu. Vedle na skále jsme si všimli mosazné desky. Bylo na ní české dívčí jméno s nápisem v italštině: „CON UN IMMENSO LUTTO NEL CUORE LA RICARDANO GENNITORI“ – s neskonalou bolestí v srdci vzpomínka rodičů. Několik čerstvých květin. Pod námi úzká temná průrva, děsivá hloubka a hrozivý hukot vody. Podle průvodce není z kaňonu po celou dobu prostupu úniku. Jeho obtížnost popisuje dvěma italskými slovy – „molto difficile“ – velmi těžké.
 
Ráno je teplota pod nulou a zmrzlá rosa na trávě. Snažíme se z italštiny přeložit nejdůležitější údaje. Doba prostupu pět hodin. Velmi vodnaté. Čtrnáct krátkých slanění, výška nejdelšího pouhých 20 metrů, přesto však „molto difficile“. Jsme v rozpacích. V posledních letech jsme podnikli desítky canyoningových túr. Slaňovali jsme téměř stometrové vodopády. Absolvovali jsme i vícedenní kaňony s bivakem. Co má ale tohle znamenat?! Dvacetimetrové vodopády a „velmi těžké“?
To, že jsme sem jeli z Čech 800 kilometrů, v tuhle chvíli nehraje žádnou roli. Je to jeden z nejkrásnějších, ale i velmi těžkých kaňonů v severovýchodní Itálii. Máme respekt, ale stovky kilometrů jsme sem jeli proto, abychom se obohatili novými, úžasnými zážitky. Při pohledu na čerstvé květiny pod mosaznou deskou si ale všichni uvědomujeme, že od toho, co bychom chtěli, je jen nepatrný krůček k tomu, co nás straší ve snech. Kdybychom se v tuto chvíli řídili svými emocemi, asi bychom nasedli do aut a jeli domů. Proto je třeba naprosto reálně zhodnotit situaci a udělat rozhodnutí…
O kaňonu máme dostatečné množství informací z důvěryhodných zdrojů. Je stálé podzimní počasí bez náhlých letních bouřek. Nebe je modré a bez jediného mráčku. Naposledy pršelo asi před týdnem. Množství vody protékající kaňonem je relativně malé. Naše vybavení je na solidní úrovni. Neoprenové obleky, lana, přilby, karabiny, bederní úvazky s chrániči, vodotěsné vaky, vrtáky do skály, nýty a spousta dalších věcí…
Když voda zabíjí
Městečko Erto leží v horách severovýchodní Itálie, v údolí Vajont. V jeho těsné blízkosti byla v 50. letech minulého století postavena gigantická přehradní hráz. Napouštění přehrady vysoko v horách se ale příroda bránila. Podmáčený svah hory Monte Toc se začal uvolňovat. Devátého října 1963 došlo k jedné z největších katastrof v novodobé historii Itálie. Dvě sedmdesát milionů krychlových metrů zeminy se uvolnilo a naráz sesunulo do přehradního jezera. Tento sesun vyvolal obrovskou vlnu, která se přelila přes přehradní hráz a neuvěřitelnou silou udeřila na nic netušící město Longarone v údolí řeky Piave. V jediném okamžiku přišlo o život přes 2000 lidí. Dodnes na člověka vzhlížejícího k přehradní hrázi padá zvláštní tíseň…

Navrhuji jít a myslím si, že vím, co dělám. Ostatní nijak nepřemlouvám a dávám si velký pozor na to, abych je ani v nejmenším do ničeho nenutil. Jarda, Radek, Zuzka, Michal a já. Michal se rozhoduje nejít. Necítí se zdravotně zrovna nejlépe. Vím, že si zároveň uvědomuje i nutnost, že někdo z nás by měl zůstat na povrchu. Jarda a Radek jsou rozhodnuti jít. Na Zuzce je ale vidět, že má zřejmě stále ještě před očima slova „s neskonalou bolestí v srdci... “. Nic neříkám a mlčky balím všechny potřebné věci a pro jistotu znovu kontroluji, zda jsem na něco nezapomněl.
Těžké rozhodování
Po úzké horské cestě, místy vytesané do skály, plné ostrých zatáček, se auty dostáváme až do místa, odkud lze podle údajů v průvodci sestoupit na dno kaňonu. Je mi jasné, že v případě, že dojde k nějaké mimořádné události, budu já tím člověkem, na jehož hlavu padne nejtěžší pocit odpovědnosti. Jsem ze všech nejstarší. Mám z naší skupiny nejvíce zkušeností. Vím ale, že ostatní jsou nejlepší kaňonáři, jaké znám. Každý z nich má za sebou v průběhu několika let desítky prostupů kaňony. Počet čtyři lidi ve skupině je optimální. Otepluje se a počasí je téměř ideální. Naše technické vybavení je na velmi dobré úrovni.
Sestup na dno kaňonu nám trval téměř hodinu. Oblékáme neopreny a chystáme potřebný materiál.
Nepřipouštím žádnou diskusi o tom, kdo z nás půjde první. Upevňuji lano do nýtů a slaňuji prvním vodopádem do úzké temné průrvy pod obrovským balvanem. Pokud si dobře vzpomínám, v průvodci psali, že za velkého vodního stavu je dole nebezpečný sifon...
Do této chvíle ještě šlo se vrátit. Teď už ne. Bylo to sice naše společné rozhodnutí, ale věděl jsem, že nezvratným ho musím udělat já.
To, co nás čekalo uvnitř, jsem ještě v žádném kaňonu neviděl. Neuvěřitelně krásné vodopády. Nádherné modravé vodní tůně. Úzké temné průrvy, skluzavky a vodní tobogany. Přírodní scenerie jako z jiné planety. Něco tak úžasně krásného, vzrušujícího a tajemného člověk v životě moc často nezažije. Fantasticky krásná příroda. Slova „molto difficile“ ale nelhala. Neustále jsme se přesvědčovali o tom, že zřejmě stačí málo k tomu, aby se tenhle kaňon stal „estremamente difficile“ – extrémně obtížný. Nacházeli jsme nýty na místech, kde nyní byly zcela zbytečné. Bylo nám jasné, že jindy a za jiných podmínek byly zřejmě existenčně nutné. Ten, kdo je natloukl do skály, měl určitě spoustu starostí.
Stále ve střehu
Přestože některé nástupy do slaňování jsou značně obtížné, je nám od začátku jasné, že největším nebezpečím pro nás bude vodní proud. Důsledně se jistíme a snažíme se postupovat s co největší opatrností, protože v případě zranění někoho z nás by byla jakákoliv záchranná akce z této hluboké nepřístupné soutěsky velmi náročná a komplikovaná. Asi po hodině prostupu se kaňon rozšiřuje. Neustále pozorně sledujeme, kudy by mohly vést únikové trasy. V jednom místě jsou vpravo v kolmé skále ve výšce vidět uměle vytesané římsy s ocelovými lany. Terén je ale velmi exponovaný a lana poškozená. Mnohem nadějněji vypadají srázy po levé straně kaňonu…
Naštěstí na únik z kaňonu pomýšlet nemusíme a postupujeme dále. Na několika místech se vyhříváme na slunci. Máme celotělové neopreny, ale většina z nás jen „trojkové“ (3 mm silné) a to v ledově studené vodě přílišný tepelný komfort nezaručuje.
Kolmé skalní stěny se zvedají do 100 metrů výše. Pijeme teplý čaj z termosky a snažíme se doplnit energii čokoládou a müsli tyčinkami. Kaňon se opět zužuje a před námi se objevuje úzká, hrozivě temná skalní průrva. Všudypřítomný hukot vody je deprimující. Naší chabou znalostí italštiny jsme si včera přeložili, že budeme v některých místech asi potřebovat svítilny. Máme je připravené, ale tma nám ještě nepřipadá neproniknutelná, a tak naše „čelovky“ zůstávají v nepromokavých vacích.
Tušíme, že někde ve tmě vysoko nad našimi hlavami stojí na mostě Michal a s obavami se dívá do temné hlubiny, odkud je slyšet jen hrozivý hukot vody. Vedle něho je na skále nápis „Con un immenso lutto nel cuore la ricardano gennitori“…
V jednom místě zachycujeme signál mobilního telefonu a ubezpečujeme Michala, že jsme v pořádku. O té fantasticky krásné krajině mu budeme vyprávět později…
V ohlušujícím řevu
Najednou jsme z temnoty venku. Naivně si myslíme, že kaňon už asi brzy skončí. Mýlili jsme se. Minimálně třetina kaňonu je stále ještě před námi. Finále je ale tím nejkrásnějším, co nám Val Zemola dovolí zhlédnout. Znovu a znovu si opakuji, že sem se ještě alespoň jednou v životě musím vrátit. Procházíme skalním oknem, za nímž nacházíme slaňovací oka. Slaňujeme krátký vodnatý vodopád a před námi se zjevuje scenerie jako z jiného světa. Val Zemola se ukazuje v celé své kráse… Snažím se tlumit euforii ostatních. Okamžik nepozornosti může všechno změnit. Vím, že to přichází jako blesk z čistého nebe. A nedá se to vrátit…
Následuje další, asi dvacetimetrové slanění. Jdu opět první. Všechna voda stéká do jednoho vodního proudu. Poprvé mám strach. Voda mi podráží nohy. Daří se mi dostat ven z vodního proudu. To, co vidím pod sebou, mi bere dech. Úzká skalní průrva, do níž padá ze stěny pod mýma nohama vodopád. Dole ohromné vývařiště, v němž voda prudce mění směr doleva o 90 stupňů, a odtéká úzkým korytem pryč, aby vzápětí asi jeden metr vysokým skalním stupněm mohla spadnout do dalšího vývařiště… Visím na laně uprostřed hrozného hukotu vody a nevím co dál. Rozhlížím se kolem sebe a najednou vlevo ve spáře vidím starou rezavou skobu. Dokonce je v ní i karabina. Skála je neuvěřitelně kluzká. Po malých krůčcích se mi ale daří dostat mimo proud a procvaknout lano karabinou. V duchu děkuji tomu, kdo tu skobu, zřejmě s vypětím všech sil, dokázal zatlouct. Pokračuji dolů. Tentokrát už mimo hlavní proud. Voda mi ale opět podráží nohy a s ohlušujícím hlukem mi buší do přilby. Se strachem se blížím k vývařišti na konci vodopádu. Absolutně netuším, co se mnou udělá. Doufám jen, že mě vodní proud vytáhne ven a odnese pryč. A najednou moje nohy mizí v prázdnu, proudy vody mě udeří do zad, dostanu ránu do hlavy a mizím pod vodou. Čekám, co bude dál. Nic hrozného se ale neděje. Můžu se pohodlně nadechnout. Jen hukot vody je hrozivý. Jsem pod vodopádem ve skalním výklenku. Nade mnou je hučící stěna padající vody, pode mnou vývařiště a všude ohlušující řev. Přikrčený pod vodní clonou se po malých krůčcích opatrně posouvám ven z vodního pekla. Skočím do dalšího vývařiště a jsem z toho všeho venku. Odepínám osmu, vyndávám z ní lano a chytám jeho konec, abych mohl pomoci ostatním, kdyby jim nepřálo štěstí tak jako mně. Rozdělávám vak, vytahuji ručník, otírám si ruce a obličej a chystám kameru. Píšťalkou dávám znamení, že je všechno OK.
Tak tohle je canyoning…
Klepat se zimou. Mít strach. Nelitovat námahy. Překonávat překážky. Co tady vlastně hledám? Nechat si zdát o vaně plné horké vody. Plahočit se hodiny na nástupu do kaňonu a přitom snít o oroseném „Gambáči“ v hospodě U Červinků…
A pak nalézt neuvěřitelně krásnou přírodu. Nalézt scenerii jako z fantastických filmů… Anebo jako ze snu… A také najít hranici svých možností. Najít hranici, která ještě umožní prožívat neuvěřitelně krásné pocity a získávat nezapomenutelné zážitky… Najít hranici je to nejdůležitější, co musí člověk zvládnout. A je nádherné, když potom na své pocity není sám…
 
 

Autor: © Eda Macků

Autor: © Eda Macků

Eda Macků Autor: © Česká asociace canyoningu

Přidej odkaz na Bookmarky.cz
Zpět   |   Nahoru

reklama

reklama

Ohodnoť článek jako ve škole


1-nejlepší, 5-nejhorší.

1 2 3 4 5
Celkové hodnocení:   2.97

Anketní otázka