Vaše reklama

Jak se bezpečně utopit - Soutěsky Národního parku Zion (USA)

17.04.2012 - 02:01   |   Redakce: Dana Jakoubková

Autor: © D. Jakoubková

Růžové šero, studené vlhko, zelený mech a tichá ozvěna

Moje dlaň ždímá sametový mech skalní stěny - kluzkou, ale jedinou oporu. Oblé valouny na dně řeky ujíždějí pod nohama a proud, olizující moje stehna, jim čile sekunduje. Zakláním hlavu a očima marně pátrám po modré stužce oblohy. Už dvě hodiny se neukázalo jasné nebe - jediné čidlo, které by mi znovu vrátilo pocit bezpečí. Nade mnou se slévá jenom šeď hladkých stěn kaňonu, které se plazí stovky metrů vysoko a čím dál víc svírají moje hrdlo.
Národní park Zion v Utahu to jsou především mohutné pískovcové skály jednoduchých tvarů, které proerodoval do mnoha průchodů s tisíciletou vytrvalostí tok panenské řeky North Fork Virgin. Výsledkem souboje skály a vody je jeden z nejimpozantnějších zázraků přírody - nádherná a divoká soutěska nazvaná prostě - The Narrows. Z dvanácti turistických stezek variabilní délky a obtížnosti je Narrows Trail s 26 kilometry délky tím nejkrásnějším co park nabízí. To, co dává již samotnému putování punc dobrodružnosti je skutečnost, že cesta vede téměř po celé trase pouze korytem řeky, kde voda místy sahá člověku po pás. Avšak jen tímto způsobem lze spatřit přírodní scenérie jinak nedosažitelné. Také proto se průstup kaňonem řeky Virgin řadí mezi sto nejlepších outdoorových akcí v USA
Noc před túrou trávíme na soukromém tábořišti Chamberlain´s Ranch. Je to pusté, ale ne opuštěné, místo na vrcholové plošině zionských útesů, utopené v zeleni na břehu švitořivého toku North Fork Virgin River. Plechové nebe nás ráno vytáhlo brzy ze spacáků. Do batohu vsoukáme vodotěsný lodní vak, který ochrání vše důležité a hlavně náhradní teplé oblečení, protože tahle soutěska je ze všech v parku nejstudenější, a celodenní putování vodou člověka pěkně vychladí i v parném létě. Předpověď počasí byla dobrá, takže nás čekají optimální podmínky pro průstup kaňonem. Pro auto se vrátíme za dva dny.
Přecházíme na levý břeh říčky po němž nás stezka vede mělkým údolím asi hodinu než dorazíme k chatě Bulloch´s Cabin. Odtud se údolí řeky zužuje a v korytě přibývá balvanů, přes které voda radostně hopsá. Zpočátku jdeme po strmém břehu výše nad tokem. Zhruba po hodině se stezka přiblíží k vodě a už se od ní nevzdálí dále než pár metrů přeskakujíce přitom z jednoho břehu na druhý. Většina našich spolunocležníků pojala túru jako jednodenní překážkový běh, a musela vyrazit za úsvitu. Ne, že bychom to nezvládli, ale chceme si dobrodružnou cestu unikátním ekosystémem náležitě užít a vychutnat, a rozhodně se nehodláme zbavit atmosféry noclehu někde v potemnělém koutu odlehlé soutěsky. Těch několik zbývajících turistů se rychle rozptýlí a nakonec jdeme tedy sami.
Utah - Zion National Park
Zion National Park o rozloze 596 km2 leží na jihozápadě amerického státu Utah, kterému se přezdívá Beehive State (včelí úl) nebo také Mormon State. Mormoni, příslušníci Církve Ježíše Krista svatých posledních dnů, přišli v roce 1847 po historické cestě Mormon Trail, aby zde nalezli zemi zaslíbenou. V té době bylo území Utahu ve vlastnictví Mexika. Aby se mohlo stát v roce 1850 45.státem USA, museli se mormoni vzdát mnohoženství. Na venkově se prý ale praktikuje dodnes. Park je jenom část kouzelné krajiny Coloradské náhorní plošiny, kterou zdobí tok řeky Colorado. V jeho těsné blízkosti je Bryce Canyon, Arches, Canyonlands, Glencanyon, Natural Bridges a Reinbow Bridge nebo Coral Pink Sand Dunes Cedar Breaks a Capiol Reef a opodál Grand Canyon. Už jen tato jižní část Utahu nabízí tolik možností pro aktivní turistiku, že by na to nestačila sebedelší dovolená.
Terasovité svahy kaňonu jsou zde ještě porostlé bujnou vegetací. Její vzhled se ale rychle mění s klesající nadmořskou výškou, která má na celé trase túry rozdíl 1200 metrů. Douglasova jedle a tsuga americká z vrcholových partií ustupují silným kmenům amerických topolů střídajících se s vrbami, opodál na vyhřátých skalních plošinkách se krčí kaktusy. Zde se, ještě jiskřící tok odrážející paprsky slunce, kroutí v ostrých zátočinách vzdálených od sebe ne více než dvacet metrů. Není vidět daleko před nos a tak se naše zraky obrací ze dna kaňonu vzhůru. Zde si to ještě můžeme dovolit, neboť stezka je celkem pohodlná bez větších překážek. Pozorujeme překrásné křižující se vrstvy zionských útesů, za něž vděčí účinkům starověkých větrů. Geologické srdce tohoto území bylo před mnoha miliony let rozlehlou pouští, kde vítr přesouval jednu dunu přes druhou, až vymodeloval pískovcové stěny do hloubky několika stovek metrů. Jejich stupňovitost si pak vzala na starost roztančená řeka a vybrousila červenobílou utažskou zeminu do jednoduché, ale působivé krásy mnoha polotónů růžové a oranžové barvy.
Doporučujeme doplnit Top – Ten trilogii Utahu o třídenní cestu po Black Canyon Trail v Dark Canyon Wilderness.
Trasa vede pod vysokými stěnami, kolem pískovcových oblouků, bublajících potůčků a visutých zahrad, a vyvede vás k jezeru Lake Powell. Část trasy lze absolvovat ve směru od jezera na kajaku. A nakonec se můžete vydat na horském kole po Kokopelli´s Trail, který sice začíná v Coloradu, ale na území Utahu leží ta hezčí technicky náročnější část. Stezka je úzká, skalnatá, nahoru dolů s převýšením 1200 metrů a každý kopec je fantastickou vyhlídkou na červené pískovce. Dva a půl dne skvělým terénem, který vás zavede do země - všem terénním cyklistům zaslíbené - Moab, bude vrcholem výpravy za outdoorem do amerického Utahu. Oba tipy rovněž patří mezi stovku nejlepších akcí ve státech.
Zabráni do pozorování přírody jsme se navzájem v nepřehledných zákrutách ztratili z dohledu. Pocit mojí osamělosti ještě zvyšuje ticho, které ovládá kaňon. Zion je teritoriem americké pumy, ale i když tady dole se nemusím obávat setkání s divokou šelmou, přesto na mne padá podivná tíseň. Jak se svahy k sobě přibližují, tím více vnímám odlehlost této krajiny a uvědomuji si, že můj hlas by se zde nedovolal žádné pomoci. Proto si bedlivě hlídám každý krok přes vratké a kluzké kameny, které se začínají ztrácet pod hladinou řeky. Ani na mé hvízdnutí nepřichází žádná odpověď. Po třech hodinách se scházíme u první soutěsky. Tady začíná ta dobrodružnější část cesty. Stezka – průvodkyně – končí, a vodítkem nám až do zítřejšího večera bude jenom řeka sama.

Jak se bezpečně utopit

Více jak dvě třetiny kaňonu řeky Virgin svírá její tok jedna soutěska za druhou. Stěny tady mají šedavý nádech a jejich konce, často s výškou 300 metrů, nelze dohlédnout. Kdo se sem vydá, musí počítat s tím, že ven asi vyleze s blánami mezi prsty nohou. Míst, kde lze polaskat suchou hroudu , je opravdu málo, a tak je nasnadě vydat se za dobrodružstvím ve vrcholném létě. Zatímco nahoře padají mouchy vedrem, v kaňonu tento fakt téměř nevnímáte, a chládek je (pokud se často nemácháte) docela příjemný. Na dno proniká slunce jen velice nesměle, a některá místa se nedočkala jeho pohlazení po miliony let své existence.
Je to prazvláštní, tajuplný svět šera a vlhka, sytě zelených mechů a dalekých ozvěn. Víte o každé kapce vody, která sklouzne ze stěny na hladinu o níž se s rachotem roztříští. Tady je prostě živlem voda, která stéká, kape, teče, běží i skáče přes překážky, které se jí staví do cesty.
Asi půl hodiny brodíme po kotníky ve vodě. Dno řeky je vyskládané z hladkých různobarevných valounů velikosti kokosového ořechu. Jsou kluzké a značně nestabilní. Přidržujeme se rukama vlhkých stěn jako slepci v tunelu. Pak se skály na chvíli rozestoupí, aby mohlo být na malé plošině nad vodou zbudováno první tábořiště. Na celé trase je jich dvanáct, většinou pro dva až čtyři lidi a dvě jsou pro osm až deset osob. I když nejsou od sebe příliš vzdálená, o ostatních tábornících, díky členitosti terénu a skalním bariérám, obyčejně vůbec nevíte.
Na dohled odtud šumí vodopád, nebo spíš vodostřik, to jak se proud mění v jemně rozptýlenou sprchu. Obcházíme ho vlevo a vysoké stěny, jen občas rozsvícené slunečním světlem, nás opět sevřou. Za hodinu se k nám zprava připojí slabý proud potoka Deep Creek, a na křižovatce se vytvoří písečný ostrůvek zalitý sluncem. Krásné místo pro odpočinek. Zvuk, který vychází z kaňonu potoka jsem neslyšela drahně let. Jak se přibližuje, rozjasňuje se mi - národní pták. Ne orel, krocan je to, divoký krocan velký tak, že by se na žádný český pekáč nevešel. Chvíli na nás hudruje a pak zase zmizí v přítmí skal. Stejně rychle zmizel i pruh zlatého tepla z ostrůvku. Ponoříme zahřáté nohy opět do vody. I když je přítok potoka slabý v úzké soutěsce vyzdvihly spojené vody hladinu po kolena. Proud zesílil a při stěnách vytváří hlubší jezírka. Musíme opustit jistotu stěny a pokračovat středem. Litujeme, že jsme si vzali jen jednu trekovou hůl. Zápasíme s rovnováhou a řehtáme se jeden druhému. Za leckteré akrobatické prvky by se nemusel stydět žádný cirkusák. Hlavně se udržet na nohou. Nedaří se a nad hladinou zůstává trčet jen ruka svírající foťák. Raději i ten schováváme do vodotěsného pytle uvnitř batohu.
Terén se dramaticky mění, a nespoutaná příroda nám hází doslova klacky pod nohy. Jsou však velikosti vzrostlých kmenů zapasovaných mezi obrovské balvany. Zbytek prostoru vyplňuje samozřejmě voda neurčitelné hloubky stlačovaná kolmými stěnami. Závěr překážkové dráhy zdoláváme pro legraci plavmo. S báglem na zádech vypadáme jako utopená klíšťata.
Tři čtvrtě hodiny nám připadalo jako věčnost. Od podchlazení nás zachránilo tábořiště hned za rohem na soutoku s Kolob Creek,které jsme vyfasovali pro nocleh. Romantické místečko pro dva pod skalním převisem ani ne dva metry nad hladinou. Jsou čtyři odpoledne a v kaňonu se začíná šeřit. Oheň se tu rozdělávat nesmí a tak zalézáme do spacáků už v šest večer. Namáhavá cesta je na údech znát, a brzy ozvěna odráží od skal spokojené chrápání.
Pojeď s námi do Zionu – odlétáme 29. května
Podrobnosti: stáhni si Přehled výprav 2012
Následující dopoledne procházíme širším úsekem s mělkou vodou a zeleným porostem. Míjíme několik tábořisť a před polednem, za soutokem s Goose Creek, doplňujeme zásoby vody z pramene Big Springs. Vlastně je to menší vodopád obrostlý kapradinami a převislými rostlinami. Zajišťujeme vodotěsné pytle, kterými jsme vystlali bágly, dotahujeme pásky sandálů a svlékáme maximum možného. Příští tři hodiny nás totiž studené skalní stěny a proud nepustí ze svého objetí ani na chvíli.
Je to dlouhý a nebezpečný úsek cesty. Převysoké stěny se tu skoro potkávají a při náhlém dešti odtud není úniku. V zátočinách by nás řeka semlela jako kávové zrnko. Obětujeme tedy bohu Slunce řádný lok whiskey z Tennessee a mizíme v temné průrvě.
Voda je smaragdově zelená a průzračná. Už neskáče přes kameny, ale plazí se jak obrovský had. Každý zvuk se do daleka rozléhá. Výška hladiny se mění se vzdáleností skalních stěn. Někdy stačí upažit a spojit kámen živou svorkou. Studené stěny se střídají s výklenky, úzkými komíny a občas voda bokem zmizí v průtočné jeskyni. Strach nás lehce pošimrává po zádech při pomyšlení o kolik metrů by se hladina zvedla, kdyby zapršelo. Čas se hrozně vleče. Jak voda vymlela písek od stěn do prostřed toku obnažila nám pod oblými kameny v proudu vlající zelené chomáče řas. V zelených jezírkách se sem tam zaleskne drobná rybka. Nohy jsou rozmáčené a ztuhlé chladem. Jemňoučké mechy porůstají skálu a na nich se chvějí kapky vody. V drobných skalních trhlinách se zuby nehty drží malé rostlinky přivyklé specifickým podmínkám svého domova.
Ze skal promlouvají miliony let a vypráví nádherné příběhy. Je to svět jako začarovaný z jiných věků. Kouzelný, tichý, zvláštní a ještě jednou zvláštní. Myslím, že „jedinečný“ je to správné slovo.
Úžasný pocit z odlehlé samoty a divokosti kolem postupně vymizí během posledních tří hodin. To už jsme ve zdraví ze soutěsky venku, na křižovatce s Orderville Canyon. Tady už se prodíráme zpocenými davy turistů jdoucích protisměrně k ústí té nejkrásnější pasáže celé túry. Jsme opravdu rádi, že jsme to brali opačně, protože tohle se dá přirovnat k davovému šílenství. Na chvíli se ještě zmizíme pokochat smaragdovými jezírky Emerald Pools s vodopádem na pravém břehu řeky, ale i když je ještě horko, koupání se zříkáme. Máme ho po těch dvou dnech opravdu do zásoby.
Praktické informace
Příjezd do Zion Canyon: od Sringdale -jižní vstup Sout Entrance (parkoviště-tábořiště), od Mount Carmel - východní vstup East Entrance.
Příjezd k Chamberlain´s Ranch: vyjet z parku přes East Entrance, po pár kilometrech směrovka vlevo na sever, po polní cestě na konec.
Táboření: dvě vybavená tábořiště- South Campground a Watchman Campground jsou u South Entrance, otevřeny od května do září, jeden z nich vždy celý rok. Auto můžete parkovat přímo u stanu. Ke každému místu na stan patří ohniště s roštem a samozřejmostí je dostatek soukromí. Krásné koupání v zelených tůních řeky Virgin. K dispozici je obchod, jídelna, pošta. Pobyt v kempu je limitován 14 dny.Táboření mimo kemp je povoleno pouze na trailech - vždy dostanete přiděleno konkrétní tábořiště – žádný strach ve státech jsou všechna pěkná.
Povolení-permit: je nutné pro každé přenocování mimo kemp potažmo
pro vícedenní treky. Pokud jste časově vázaní, můžete si ho rezervovat na konkrétní den na tel.č. 435 772-0170 mezi 13 - 15 hodinou místního času. Zakoupení permitu v Zion Canyon Visitor Center den předem - 5 USD. Pro Narrows Trail obdržíte jednoduchou mapu trasy s vyznačením pramene pitné vody a případně označením přiděleného tábořiště.V soutěsce není dovoleno zůstat déle než jednu noc, a nesmí se rozdělávat oheň.
Počasí: předpověď ověřte vždy předem ve Visitors Centrer parku Kyvadlová přeprava (Shuttle Bus): jezdí od South Entrance celým hlavním kaňonem Zionu (Zion Canyon Scenic Drive) až k Temple of Sinawava. Zde je vstup do soutěsky Narrows pro lenochy, pro trekaře je to výstup. Poslední autobus zpět jede v sezóně ve 22:15 hodin. Pokud ho nestihnete, půjdete ještě devět kilometrů po asfaltu k tábořišti.
Zpět pro auto k Chamberlain s Ranch: pokud nemáte dvě auta, můžete se domluvit u rangera ve Visitirors Centrer s někým, kdo zrovna jede nahoru. Raději túru směřujte tak, abyste se vrátili v pátek nebo v sobotu. V neděli večer a v týdnu už moc lidí nahoru nejede – máme vyzkoušeno, nejel nikdo. Pěšky je to 5-6 hodin s převýšením cca 1500 metrů.
WC v kaňonu: vykonejte "velkou potřebu" před vstupem do soutěsky. Tedy myslím časově, ne místně. Uvnitř kaňonu je to prostorově dost komplikované, ale hlavně nevhodné. Když už budete muset, vyčkejte až najdete místo, kde lze „výtvor“ zasypat zeminou resp. zakopat.

Čtěte také: Amerika pro drsňáky i pohodáře

Autor: © D. Jakoubková

Autor: © D. Jakoubková

Autor: © D. Jakoubková

Přidej odkaz na Bookmarky.cz
Zpět   |   Nahoru

reklama

reklama

Ohodnoť článek jako ve škole


1-nejlepší, 5-nejhorší.

1 2 3 4 5
Celkové hodnocení:   2.88

Anketní otázka