Moje dlaň ždímá sametový mech skalní stěny - kluzkou, ale jedinou oporu. Oblé valouny na dně řeky ujíždějí pod nohama a proud, olizující moje stehna, jim čile sekunduje. Zakláním hlavu a očima marně pátrám po modré stužce oblohy. Už dvě hodiny se neukázalo jasné nebe - jediné čidlo, které by mi znovu vrátilo pocit bezpečí. Nade mnou se slévá jenom šeď hladkých stěn kaňonu, které se plazí stovky metrů vysoko a čím dál víc svírají moje hrdlo.

Noc před túrou trávíme na soukromém tábořišti Chamberlain´s Ranch. Je to pusté, ale ne opuštěné, místo na vrcholové plošině zionských útesů, utopené v zeleni na břehu švitořivého toku North Fork Virgin River. Plechové nebe nás ráno vytáhlo brzy ze spacáků. Do batohu vsoukáme vodotěsný lodní vak, který ochrání vše důležité a hlavně náhradní teplé oblečení, protože tahle soutěska je ze všech v parku nejstudenější, a celodenní putování vodou člověka pěkně vychladí i v parném létě. Předpověď počasí byla dobrá, takže nás čekají optimální podmínky pro průstup kaňonem. Pro auto se vrátíme za dva dny.

Přecházíme na levý břeh říčky po němž nás stezka vede mělkým údolím asi hodinu než dorazíme k chatě Bulloch´s Cabin. Odtud se údolí řeky zužuje a v korytě přibývá balvanů, přes které voda radostně hopsá. Zpočátku jdeme po strmém břehu výše nad tokem. Zhruba po hodině se stezka přiblíží k vodě a už se od ní nevzdálí dále než pár metrů přeskakujíce přitom z jednoho břehu na druhý. Většina našich spolunocležníků pojala túru jako jednodenní překážkový běh, a musela vyrazit za úsvitu. Ne, že bychom to nezvládli, ale chceme si dobrodružnou cestu unikátním ekosystémem náležitě užít a vychutnat, a rozhodně se nehodláme zbavit atmosféry noclehu někde v potemnělém koutu odlehlé soutěsky. Těch několik zbývajících turistů se rychle rozptýlí a nakonec jdeme tedy sami.

Terasovité svahy kaňonu jsou zde ještě porostlé bujnou vegetací. Její vzhled se ale rychle mění s klesající nadmořskou výškou, která má na celé trase túry rozdíl 1200 metrů. Douglasova jedle a tsuga americká z vrcholových partií ustupují silným kmenům amerických topolů střídajících se s vrbami, opodál na vyhřátých skalních plošinkách se krčí kaktusy. Zde se, ještě jiskřící tok odrážející paprsky slunce, kroutí v ostrých zátočinách vzdálených od sebe ne více než dvacet metrů. Není vidět daleko před nos a tak se naše zraky obrací ze dna kaňonu vzhůru. Zde si to ještě můžeme dovolit, neboť stezka je celkem pohodlná bez větších překážek. Pozorujeme překrásné křižující se vrstvy zionských útesů, za něž vděčí účinkům starověkých větrů. Geologické srdce tohoto území bylo před mnoha miliony let rozlehlou pouští, kde vítr přesouval jednu dunu přes druhou, až vymodeloval pískovcové stěny do hloubky několika stovek metrů. Jejich stupňovitost si pak vzala na starost roztančená řeka a vybrousila červenobílou utažskou zeminu do jednoduché, ale působivé krásy mnoha polotónů růžové a oranžové barvy.

Zabráni do pozorování přírody jsme se navzájem v nepřehledných zákrutách ztratili z dohledu. Pocit mojí osamělosti ještě zvyšuje ticho, které ovládá kaňon. Zion je teritoriem americké pumy, ale i když tady dole se nemusím obávat setkání s divokou šelmou, přesto na mne padá podivná tíseň. Jak se svahy k sobě přibližují, tím více vnímám odlehlost této krajiny a uvědomuji si, že můj hlas by se zde nedovolal žádné pomoci. Proto si bedlivě hlídám každý krok přes vratké a kluzké kameny, které se začínají ztrácet pod hladinou řeky. Ani na mé hvízdnutí nepřichází žádná odpověď. Po třech hodinách se scházíme u první soutěsky. Tady začíná ta dobrodružnější část cesty. Stezka – průvodkyně – končí, a vodítkem nám až do zítřejšího večera bude jenom řeka sama.

Více jak dvě třetiny kaňonu řeky Virgin svírá její tok jedna soutěska za druhou. Stěny tady mají šedavý nádech a jejich konce, často s výškou 300 metrů, nelze dohlédnout. Kdo se sem vydá, musí počítat s tím, že ven asi vyleze s blánami mezi prsty nohou. Míst, kde lze polaskat suchou hroudu , je opravdu málo, a tak je nasnadě vydat se za dobrodružstvím ve vrcholném létě. Zatímco nahoře padají mouchy vedrem, v kaňonu tento fakt téměř nevnímáte, a chládek je (pokud se často nemácháte) docela příjemný. Na dno proniká slunce jen velice nesměle, a některá místa se nedočkala jeho pohlazení po miliony let své existence.

Je to prazvláštní, tajuplný svět šera a vlhka, sytě zelených mechů a dalekých ozvěn. Víte o každé kapce vody, která sklouzne ze stěny na hladinu o níž se s rachotem roztříští. Tady je prostě živlem voda, která stéká, kape, teče, běží i skáče přes překážky, které se jí staví do cesty.

Asi půl hodiny brodíme po kotníky ve vodě. Dno řeky je vyskládané z hladkých různobarevných valounů velikosti kokosového ořechu. Jsou kluzké a značně nestabilní. Přidržujeme se rukama vlhkých stěn jako slepci v tunelu. Pak se skály na chvíli rozestoupí, aby mohlo být na malé plošině nad vodou zbudováno první tábořiště. Na celé trase je jich dvanáct, většinou pro dva až čtyři lidi a dvě jsou pro osm až deset osob. I když nejsou od sebe příliš vzdálená, o ostatních tábornících, díky členitosti terénu a skalním bariérám, obyčejně vůbec nevíte.

Na dohled odtud šumí vodopád, nebo spíš vodostřik, to jak se proud mění v jemně rozptýlenou sprchu. Obcházíme ho vlevo a vysoké stěny, jen občas rozsvícené slunečním světlem, nás opět sevřou. Za hodinu se k nám zprava připojí slabý proud potoka Deep Creek, a na křižovatce se vytvoří písečný ostrůvek zalitý sluncem. Krásné místo pro odpočinek. Zvuk, který vychází z kaňonu potoka jsem neslyšela drahně let. Jak se přibližuje, rozjasňuje se mi - národní pták. Ne orel, krocan je to, divoký krocan velký tak, že by se na žádný český pekáč nevešel. Chvíli na nás hudruje a pak zase zmizí v přítmí skal. Stejně rychle zmizel i pruh zlatého tepla z ostrůvku. Ponoříme zahřáté nohy opět do vody. I když je přítok potoka slabý v úzké soutěsce vyzdvihly spojené vody hladinu po kolena. Proud zesílil a při stěnách vytváří hlubší jezírka. Musíme opustit jistotu stěny a pokračovat středem. Litujeme, že jsme si vzali jen jednu trekovou hůl. Zápasíme s rovnováhou a řehtáme se jeden druhému. Za leckteré akrobatické prvky by se nemusel stydět žádný cirkusák. Hlavně se udržet na nohou. Nedaří se a nad hladinou zůstává trčet jen ruka svírající foťák. Raději i ten schováváme do vodotěsného pytle uvnitř batohu.

Terén se dramaticky mění, a nespoutaná příroda nám hází doslova klacky pod nohy. Jsou však velikosti vzrostlých kmenů zapasovaných mezi obrovské balvany. Zbytek prostoru vyplňuje samozřejmě voda neurčitelné hloubky stlačovaná kolmými stěnami. Závěr překážkové dráhy zdoláváme pro legraci plavmo. S báglem na zádech vypadáme jako utopená klíšťata.

Tři čtvrtě hodiny nám připadalo jako věčnost. Od podchlazení nás zachránilo tábořiště hned za rohem na soutoku s Kolob Creek,které jsme vyfasovali pro nocleh. Romantické místečko pro dva pod skalním převisem ani ne dva metry nad hladinou. Jsou čtyři odpoledne a v kaňonu se začíná šeřit. Oheň se tu rozdělávat nesmí a tak zalézáme do spacáků už v šest večer. Namáhavá cesta je na údech znát, a brzy ozvěna odráží od skal spokojené chrápání.

Pojeď s námi do Zionu – odlétáme 29. května

Podrobnosti: stáhni si Přehled výprav 2012

Následující dopoledne procházíme širším úsekem s mělkou vodou a zeleným porostem. Míjíme několik tábořisť a před polednem, za soutokem s Goose Creek, doplňujeme zásoby vody z pramene Big Springs. Vlastně je to menší vodopád obrostlý kapradinami a převislými rostlinami. Zajišťujeme vodotěsné pytle, kterými jsme vystlali bágly, dotahujeme pásky sandálů a svlékáme maximum možného. Příští tři hodiny nás totiž studené skalní stěny a proud nepustí ze svého objetí ani na chvíli.

Je to dlouhý a nebezpečný úsek cesty. Převysoké stěny se tu skoro potkávají a při náhlém dešti odtud není úniku. V zátočinách by nás řeka semlela jako kávové zrnko. Obětujeme tedy bohu Slunce řádný lok whiskey z Tennessee a mizíme v temné průrvě.

Voda je smaragdově zelená a průzračná. Už neskáče přes kameny, ale plazí se jak obrovský had. Každý zvuk se do daleka rozléhá. Výška hladiny se mění se vzdáleností skalních stěn. Někdy stačí upažit a spojit kámen živou svorkou. Studené stěny se střídají s výklenky, úzkými komíny a občas voda bokem zmizí v průtočné jeskyni. Strach nás lehce pošimrává po zádech při pomyšlení o kolik metrů by se hladina zvedla, kdyby zapršelo. Čas se hrozně vleče. Jak voda vymlela písek od stěn do prostřed toku obnažila nám pod oblými kameny v proudu vlající zelené chomáče řas. V zelených jezírkách se sem tam zaleskne drobná rybka. Nohy jsou rozmáčené a ztuhlé chladem. Jemňoučké mechy porůstají skálu a na nich se chvějí kapky vody. V drobných skalních trhlinách se zuby nehty drží malé rostlinky přivyklé specifickým podmínkám svého domova.

Ze skal promlouvají miliony let a vypráví nádherné příběhy. Je to svět jako začarovaný z jiných věků. Kouzelný, tichý, zvláštní a ještě jednou zvláštní. Myslím, že „jedinečný“ je to správné slovo.

Úžasný pocit z odlehlé samoty a divokosti kolem postupně vymizí během posledních tří hodin. To už jsme ve zdraví ze soutěsky venku, na křižovatce s Orderville Canyon. Tady už se prodíráme zpocenými davy turistů jdoucích protisměrně k ústí té nejkrásnější pasáže celé túry. Jsme opravdu rádi, že jsme to brali opačně, protože tohle se dá přirovnat k davovému šílenství. Na chvíli se ještě zmizíme pokochat smaragdovými jezírky Emerald Pools s vodopádem na pravém břehu řeky, ale i když je ještě horko, koupání se zříkáme. Máme ho po těch dvou dnech opravdu do zásoby.

Praktické informace